Dramaturg, dramatik, příležitostný herec a pedagog Boris Jedinák, který až dosud měl své domovské sídlo v Divadle Na zábradlí, kráčí vstříc nové výzvě, a stává se od nové sezóny členem programového vedení vršovického VZLETU.  Nejen o tom jsme si povídali letos na Jiráskově Hronově, kde působil jako lektor semináře CEP (Cesta k postavě).

Boris Jedinák Foto DNZ

Náhled (otevře se na nové záložce)

Spolupracuje jak s profesionály, tak amatéry. Je mezi těmi přístupy jak z vaší strany, tak ze strany účastníků, velký rozdíl?

Mám za sebou poslední den semináře CEP, a překvapilo mě, že jsme poslední hodinu strávili diskusí o tématu věrnosti autorovi. To je něco, co už dávno pro mě tématem není. Vnímám autora jako parťáka zkušebního procesu. Ale ve výsledku to beru tak, že v určitý moment jsme sami odpovědni za to, jakou podobu jeho textu dáme. Text tedy beru spíše jako pracovní nástroj, než jako ideál, ke kterému se dopracovat. A neuvědomil jsem si, že to může být pro nějaké konzervativnější divadelníky nějakým způsobem radikální. Tak jsme strávili hodinu debatou, jestli se vůbec můžeme dobrat autorova záměru, zda je vůbec autorův záměr něčím, co bychom my jako tvůrci měli primárně sledovat během zkoušení.

Vy se ovšem v rámci své práce nemusíte otázkou „věrnosti autorovi“ příliš zabývat. Soustředíte se, pokud vím, většinou na původní texty. Z mého pohledu neustále hledáte nějaké nové formy divadla… Je vaší koncepcí dobývat se nových forem, nebo objevovat co bylo a je dnes zapomenuto?

Možná bych to za sebe ještě upřesnil, že to není ani tak ta forma, co mě na divadelním zkoušení zajímá nejvíc, ale spíše nějaká tvůrčí otázka, která zkoušením vzniká. A to může být jak nějaké téma, tak reálná událost, ke které mě to láká v rámci zkoušení se vztáhnout. Může se objevit nějaká nečekaná otázka a tým si ji nakonec zvolí jako zásadní pro konkrétní dramatickou úpravu. A pro tu danou látku se forma v rámci zkoušení teprve hledá.  Je to princip, který mě dlouhodobě zajímá. A během zmíněného semináře jsem si uvědomil, že když jsem vyšel školu, vnímal jsem to tak, že interpretační  a autorské divadlo jsou dva protipóly, a že je možné dělat buď jedno nebo druhé. V průběhu času při různých divadelních zkoušeních jsem ale došel k tomu, že je to škála. A že žádné buď a nebo neexistuje. Že vlastně i k pevnému dramatickému textu můžeme mít přístup bytostně autorský, a to nejen v textové rovině, ale i v tom, že ten text, jak stojí a leží, lze radikálně a autorsky naplnit a najít v něm vztahy, které tam běžně nevidíte. To je vlastně taky typ autorského zkoušení, tedy o   autorském přístupu všech lidí v týmu.

Nejdůležitější je tedy, jaká parta se sejde při zkoušení?

Určitě je důležitá tahle konstelace, ale i určitá míra svobody. Herec vlastně tím, jak ten text interpretuje, ho může natolik změnit, a natolik výrazně po svém pojmout, že je to opravdu cesta hledání, pátrání a nacházení. Tedy takový výklad textu, který máme v konzervativních slova smyslu s činohrou nejčastěji spojený.

Sleduji vaše aktivity pár let a jsou značně rozsáhlé. Tak to vezměme po pořádku. Funguje ještě spolek  8 lidí?

8lidí, tvůrčí skupina, kterou jsme založili už na škole, stále funguje. Naposledy jsme měli premiéru na začátku června v divadle NOD. Inscenace se jmenuje Osm miliard lidí hoří a my jsme se v ní pustili do takového kroku stranou, od dokumentárního divadla, které obvykle děláme. Tentokrát jsme se rozhodli vytvořit nějakou autorskou jevištní výpověď, která se zabývá klimatickou krizí. Čerpali jsme maximálně ze sebe. A zjišťujeme, že ta skupina pro nás stále má smysl, protože v ní se dokážeme pustit do nějaké rizika, do něhož bychom se třeba v jiném prostředí, kde se normálně pohybujeme, nepustili. Je nám jasné, že tím se nemůžeme uživit, ale máme svobodu dovolit si zkusit nějaký radikální experiment, který by na jiné scéně nebyl možný.

To je vaše generační záležitost, ale ke spolupráci se vám podařilo získat jako performerku i vaši pedagožku Martu Ljubkovou…

To je ovšem jiná věc, která s činností skupiny 8lidí nesouvisí. V minulé sezóně jsme v divadle NOD udělali inscenaci, která se jmenuje Špioni. Hraje v ní Emil Rothermel, Renata Prokopová, Marta Ljubková a já. A v této skupině jsme během zkoušení zjistili, že nás to extrémně baví, že je to pro nás fúze činohry a autorského divadla. Jsme spolek, který se jmenuje Brémy, a s tímto spolkem chystáme novou inscenaci.Opět do divadla NOD, bude mít premiéru přespříští sezónu. Jmenuje se Smrt na koni, a vychází z Valdštejnské trilogie Friedricha Schillera.

S Petrem Erbesem sdílí Boris Jedinák vášeň nejen pro divadlo, ale také pro deskové hry. Foto archiv

To je tedy druhá aktivita. Další jsou Palacky Games. Co to je?

To je herní studio, které jsme založili s Petrem Erbesem, se kterým pravidelně děláme v tandemu. Kromě divadla se věnujeme vývoji deskových her. Je to herní studio, které se věnuje společenským hrám s historicko národní tematikou, ovšem s velkou dávkou černého humoru. Máme v současnosti tři hry. Jedna se zabývá příběhem legionářů během první světové války, druhá postavou Albrechta z Valdštejna a třetí konspiračními teoriemi.

A jak je to s Palackého mozkem, který vám pomáhá?

To je třetí osoba, která s námi ty hry vytváří. Je to vlastně hlavní mozek, který pomáhá vytvářet ty herní systémy, zatímco my s Petrem jsme spíše jako typ manažerů. Takže hry vytváří primárně mozek Palackého, který je uložen v dřevěné krabici. Ta byla dříve k vidění v Národním muzeum, ale od jisté doby se pohřešuje, protože pracuje právě pro nás.

Tak už nám asi zbývá jen domácí scéna Divadla na zábradlí, kde jste dosud pracoval... Co bude dál?

Pro mě tahle sezóna byla zlomová, protože jsem ze Zábradlí odešel. Po pěti letech dramaturgického angažmá jsem se rozhodl, že to je nějakým způsobem završená etapa. A to, co mě čeká v příští sezóně, je nástup do kulturní křižovatky Vzlet ve Vršovicích, kde budeme s Aničkou Klimešovou programovým vedením. Oslovil nás Petr Prokop, který to dělal dosud, zda bychom nechtěli vytvořit autorskou koncepci pro tuto instituci, a my na to kývli. Tak to mě čeká v nové sezóně. Nicméně v Divadle na zábradlí budu zkoušet jako externí tvůrce společně s Petrem Erbesem autorskou věc, která se jmenuje Konec jara. Vychází ze situace, kdy v roce 1968 vyjednával Dubček s tehdejší vládou Sovětského svazu, jaký osud bude mít Pražské jaro, jestli se podaří udržet ty rozvolňující tendence, nebo dojde k nějakému zmrazení.

Tím tedy pokračuje řada dokumentárních her Na zábradlí. A je fajn, že pokračuje i vaše spolupráce s Petrem Erbesem.

Ano. My s Petrem si uvědomujeme, že je hrozně výjimečné, co máme, a nechceme se toho vzdát. Petr v úvazku na Zábradlí pokračuje, a pokračuje i naše spolupráce. Po zmíněné inscenaci Konec jara nás v příští sezóně čeká ještě inscenace do prostoru Vzletu, která se jmenuje Prokletí, a i v horizontu dalších sezónách plánujeme projekty, kde budeme toto téma rozvíjet.

Kromě dramaturgie na DAMU jste vystudoval etnologii a kulturní antropologii. Spojujete praktickou dramaturgii s tímto bádáním. A předáváte své zkušenosti dále, třeba v rámci výuky?

Ano, jsem na DAMU v pozici externího spolupracovníka. V rámci teoretických pondělků přednáším dějiny divadla, a čím dál častěji se mi stává, že spolupracuji s režijními ročníky právě na vývoji autorského textu nebo na hodinách, které se zabývají principy dokumentárního divadla. A pravidelně mívám workshopy s herci. Pro mě to učení je vždycky nějaká podoba poznávání, jak jinak se dá ještě přistupovat k tvorbě. A spíše, než přednášením bych to nazval společným objevováním toho, co to vlastně divadlo je.

Teď se patrně nejvíc soustředíte na realizaci nové koncepce ve Vzletu…

Na to se hodně těším. Je to ovšem velké sousto. Ten prostor má velký potenciál, ale je to způsob divadelního provozu, který neznám, protože jsem dosud pracoval v souborových divadlech. Tenhle prostor nemá vlastní soubor, funguje projektově a zahrnuje kromě divadelních aktivit například výstavy, hudební a edukační programy. A to všechno je vlastně práce, na kterou se hodně těším, a která má blízko i k té kulturní antropologii. Místo, které o sobě uvažuje i hodně lokálně, navazuje spolupráci s různými místními komunitami teenagerů, místních. To zakotvení se v mapě místa, i v mapě světa, je něco, co láká k antropologickému přístupu, a vlastně jej vyžaduje.

Rozlehlý sál ovšem není k divadlu úplně vstřícný…

Je to sál, který má své limity, velký sál kulturního centra, který pojme obrovské množství lidí. A nás v něm láká vytvářet divadlo, které má výrazný událostní charakter a které staví diváka do středu té divadelní události. Takže by to mělo být divadlo, které diváka obklopuje, a pracuje s formou nejen sdělení, ale i sdílení zážitku. Ta inscenace Prokletí, kterou chystáme s Petrem, bude s diváky pracovat jako s filmovými statisty. Zasadí je přímo doprostřed natáčecího dne o české skupině spiritistů, ve které mají diváci zásadní roli komparsistů.

Tedy určitý typ imerzivního divadla?

V podstatě ano, ale není to typ divadla, které by vláčelo diváka po různých chodbách, ale vtáhne ho do středu jednoho prostoru.