Od září 2025 se stal novým uměleckým šéfem Městských divadel pražských MARIÁN AMSLER, který byl až dosud kmenovým režisérem MDP.  Vystudoval divadelní dramaturgii a následně doktorandské studium v oboru divadelní režie na VŠMU v Bratislavě. Je spoluzakladatelem a režisérem Divadla Letí v Praze, působil jako umělecký šéf HaDivadla v Brně (2010–2014) a Divadla Astorka v Bratislavě (2015–2018). Jako host režíroval v mnoha slovenských a českých divadlech (Slovenské národní divadlo, Národní divadlo, Národní divadlo Brno, Divadlo Aréna, Divadlo Astorka, Divadlo Andreja Bagara v Nitře, Slovenské komorní divadlo v Martině, Mestské divadlo Žilina, Dejvické divadlo, Divadlo Petra Bezruče, Klicperovo divadlo a další).

Nový umělecký šéf MDP Marián Amsler Foto Patrik Borecký

Scény Městských divadel pražských pro vás nejsou neznámé, režíroval jste na všech třech scénách, a troufám si říci, že vesměs úspěšné inscenace (Lazarus-Komedie 2019, Yerma-Rokoko 2022, Geniální přítelkyně – ABC 2023, Orlando 2024) a zanedlouho přibydou dva další tituly – Nebesa a Farinelli.  Jaká byla vaše první reakce na nabídku šéfování a  jak se v této situaci cítíte nyní?

Přišel jsem do Městských divadel pražských po třech inscenacích. Zkusil jsem si režii na všech scénách a myslím, že jsem poznal nejen umělecký soubor, ale i provoz a vnitřní fungování divadla, respektive divadel. Nabídka stát se uměleckým šéfem přišla v době, kdy jsem čím dál tím víc pociťoval tíseň a vztek na vývoj politické situace na Slovensku, narůstající zhoubný vliv politické moci a destrukční kroky ministerstva kultury vůči všem odvětvím umělecké scény. Takže v tu chvíli jsem neváhal a nabídku přijal. Potřeboval jsem vypadnout ze Slovenska, a protože v Česku jsem pracoval kontinuálně, byl to pro mě logický a nezbytný krok. V nastalém uvolnění mi došlo, jak velká a složitá instituce jsou MDP, nicméně dialog s končícím šéfem Michalem Dočekalem a ředitelem Danielem Přibylem probíhal velmi konstruktivně, a troufám si říct, i kreativně. Michal a Dan zde nastavili nové vnímání MDP jako progresivní městské scény, se širokým záběrem všech uměleckých i doprovodných akcí. Teď, po roce postupného předávání šéfovské pozice a plánování nastávající sezony, cítím velkou euforii, protože jsme pracovali opravdu intenzivně. Máme nové kolegy, obzvlášť na dramaturgii, a myslím, že vše co jsme si naplánovali, jsou ambiciózní projekty a já se těším na každý z nich.

Jste na dvojkolejnost v divadle zvyklý. Několikrát jste se ocitl v roli režisér a zároveň uměleckého šéfa divadla. Co je podle vás potřeba, aby člověk dokázal zvládnout obě polohy – uměleckou i „úřednickou"?

Té úřednické práce naštěstí není moc, a mám opravdu štěstí, že se primárně můžu soustředit na umělecký provoz. A hlavně plánování. Dramaturgii považuju za ústřední a nejdůležitější moment fungování divadla. Nejsou to jen konkrétní tituly, ale celková filozofie, názory a postoje jednotlivých spolupracovníků. Jsme velká instituce, a proto je i náš záběr široký. Vytvořili jsme si takové centrum dramaturgie, potkává se tam cca deset lidí, dramaturgové a dramaturgyně, lektorky, plus režiséři, ale dveře jsou otevřené i všem ostatním. Bavíme se o tématech, románech, hrách, filmech, sdílíme informace a hledáme průsečíky. Dramaturgický plán je výsledkem dlouhodobé a kontinuální práce množství lidí. Druhým pilířem mojí práce je rozvoj uměleckého souboru. Myslím, že máme opravdu skvělý herecký soubor, a je důležité myslet na to, aby měli všichni dostatek rovných příležitostí pro svůj umělecký a osobnostní růst.

Jaké jsou vaše priority, pokud jde o směřování divadla?

Od začátku jsem vnímal MDP jako divadlo s jasným občanským postojem, názorem. Já jsem zvyklý pracovat jak pro velké scény národních divadel, tak pro menší městská divadla, nebo alternativní scény. Tady mám pocit, že se potkává vše, a nemusím se už dál moc omezovat, krotit. Nabízíme repertoár a doprovodné akce pro velmi širokou škálu publika. Praha je velké a kosmopolitní město. Musíme dokázat nabídnout produkce pro všechny skupiny, bez ohledu na věk, gender, národnost. Kromě vyhraněné dramaturgie našich tří scén připravujeme i množství doprovodných akcí, jako jsou festivaly (Měsíc Ukrajiny, Nová Komedie), čtení, diskuze, výstavy, koncerty, hostíme i rezidentní soubory, jako je Jedl, Lenka Vagnerová Company. Teď třeba chystáme obnovenou premiéru současné opery Sternenhoch a mnoho dalšího. V tom množství nabízených kulturních akcí ale samozřejmě máme priority a zásady. To je dramaturgická relevantnost a vysoká úroveň kvality. Znamená to, že na repertoár se dostanou jen díla, o kterých jsme přesvědčeni, že mají smysl a důvod je inscenovat právě teď a tady. A co se týče kvality, myslím, že jde především o výběr spolupracovníků, profesionální přístup a vnitřní evaluaci každého projektu. Jako šéf musím empaticky a pragmaticky přistupovat ke každému umělci, umělkyni a projektu, který se u nás realizuje. Z mých zkušeností z výuky na VŠMU a teď nově i na DAMU, vím, jak těžké je dát zpětnou vazbu, která je motivující a respektující zároveň. Když však člověk upozadí svoje ego a otevře se novým impulzům - obohatí to i jeho samého.

V nové sezóně mají MDP v plánu velmi mnoho premiér, což dnes není až tak obvyklé. Proč takové množství? (kritička Marcela Magdová se v rozhlasovém pořadu vyjádřila, že takové množství titulů není pro kritika „usledovatelné")

Tady si dovolím nesouhlasit. My máme tři divadelní budovy. V každé plánujeme tři premiéry v sezóně. Je to opravdu moc? Každá naše scéna se snaží postupně profilovat. V Divadle ABC děláme tzv "velkou" činohru, teda divácky atraktivní tituly, které jsou přístupné nejširšímu spektru publika. Neděláme bulvární komedie, ale má zde místo moderní interpretace klasiky, velké románové příběhy, dramatizace a žánrové inscenace, hudební produkce ale i současná dramatika. Rokoko je prostor pro komorní činohru, současné a autorské texty, v centru zájmu stojí herci a herečky, je to prostor, kde jste fyzicky nejblíž jevišti a klade se tu důraz na herecké výkony, intepretaci a silné příběhy. Divadlo Komedie je zase scénou, kde dostávají příležitost mladí tvůrci a tvůrkyně. Je to naše nejexperimentálnější scéna určená primárně mladší a střední generaci, nebo inspirativní konfrontaci diváctva všech věkových skupin. Krom toho pořádáme festivaly, diskuze a čtení. V Komedii třeba nový pořad SAFE SPACE pro umělce různých menšin a marginalizovaných skupin. Městská divadla pražská se zkrátka nedají vnímat jako jedno divadlo. Jsme rozmanitá a činorodá instituce, otevřená platforma, umělecký workshop, kulturní a kreativní centrum. Fabrika umění, v tom nejpozitivnějším smyslu slova.

Nejnovější premiérou v režii M.Amslera je feministický thriller Nebesa. Foto Patrik Borecký

Co vás osobně nalákalo na titulech, které hned na začátku sezóny představujete divákům ve své režii?

První premiérou jsou Nebesa britské dramatičky Lucy Kirkwoodové. Je to feministický thriller, o ženách, které dostaly možnost nejenom promluvit, ale o něčem rozhodnout. Odehrává se to v roce 1759, ale my se ptáme, jak se od té doby změnilo vnímání ženy ve společnosti, jejího těla, její volby? Nakolik muži ovládají ženy? Kde pramení dnešní radikální misogynie? Je to hra drsná a ženské hrdinky si neberou servítky. Hudbu a písně nám napsala Katarzia a jsou důležitou součástí inscenace. Myslím, že její hudební a textařský rukopis dokonale dokresluje téma hry a naší inscenace.

Druhou premiérou v mojí režii je inscenace Farinelli a král v Rokoku. Není to životopisná hra o Farinellim, slavném kastrátovi, ale příběh o tom, jak Farinelli přijel do Španělska a zpíval králi Filipovi V., o kterém se říká, že byl psychicky nemocný. Je to o tom, jestli hudba, nebo celkově umění, má zázračnou moc uzdravovat lidi, vést je k větší empatii, pochopení, k vyšším etickým a morálním hodnotám, zkrátka, snažíme se definovat co je vůbec podstatou a posláním umění kdysi a dnes.