Proč jste z řady zřídka uváděných českých autorů přelomu a první poloviny 20.století vybral právě Otakara Ostrčila?
Otakar Ostrčil je jednou z klíčových osobností, která po hudební a repertoárové stránce formovala Národní divadlo. Začínal zde jako dirigent, později stanul na šéfovském postu a působil na něm celých patnáct let. Šéfů, kteří takto kontinuálně a systematicky budují soubor a repertoár, už dnes mnoho není. On navíc dokázal, že Národní divadlo může být centrem evropské opery. Uváděl v českých premiérách i díla světové operní literatury, která vzbuzovala kontroverze až nevoli. K tomu musí člověk mít nejen inteligenci a rozhled, ale i odvahu. Ostrčil měl odvahu vybočit ze zavedených kolejí a my jako umělci nesoucí štafetu bychom měli udělat to samé. S jeho dílem jsem se setkal, když jsem dirigoval jeho raná díla – symfonii a baladu Osiřelo dítě. Ostrčilovy skladby považuji už dlouhá léta za inspirativní duchovní stránkou i svým lidstvím. A to vše mě natolik fascinuje, že jsem zvolil právě Otakara Ostrčila. Navíc na letošní rok připadá devadesát let od jeho úmrtí, i proto jsem chtěl význam jeho osobnosti připomenout.

Proč padla volba na Legendu z Erinu?
Původně jsem plánoval uvést Vlasty skon, který by navazoval na Libuši Bedřicha Smetany a Šárku Zdeňka Fibicha, čímž by vznikla jakási trilogie z české mytologie. Po diskusích s režisérem Jiřím Heřmanem, kterému toto téma nebylo blízké, jsem hledal dál a zvolil Legendu z Erinu. Oba nás nadchla. Je to nosný příběh se silnou hudbou. I pro mě je toto dílo novum, nikdy jsem ho neslyšel. Neexistuje žádná jeho kompletní nahrávka, což je alarmující. Na druhou stranu mě nesvazuje tradice, k nastudování mohu přistoupit volně, je to tabula rasa. 

Není Legenda z Erinu atraktivní i vzhledem k potenciálnímu zájmu zahraničního publika?
Tímto způsobem jsme neuvažovali. Ale je to zajímavá myšlenka… Máte pravdu, že toto téma by mohlo v evropském kontextu zahraniční publikum skutečně oslovit. Může mu být bližší než téma Vlasty skonu.

Muzikologické rozbory zmiňují wagnerovské příznačné motivy a romantizující charakter Legendy z Erinu. Jak ji vidíte vy?
Legenda z Erinu je novátorské, moderní, provokativní dílo, Ostrčil v něm našel svůj osobitý styl. Není ovšem vůbec jednoduché ho uchopit a nazkoušet, snažím se z partitury dostat její impresionistickou barvu. Velmi mě při tom obohacuje pohled na jeviště a režijní ztvárnění; říkám si, že takto do sebe vše zapadá a můj přístup je správný. Legenda z Erinu je typ konverzační opery, kde jsou velké plochy vyprávění jedné nebo dvou postav. Je tu jasně patrný jeden zásadní, dráždivý sextolový prvek, který můžeme za leitmotiv označit. Ale v komplexnosti mi tato opera nepřipomíná Wagnera vůbec ničím. Partituru vnímám jako kombinaci impresionismu a expresionismu, která se opírá o českou operní tradici.

V roli krále Finna se představí známý americký basista Seth Carico, který má s českou operou zkušenost jako dr. Kolenatý v Janáčkově Věci Makropulos. Ostatní pěvci jsou domácí. Jak jste k obsazení rolí přistupoval?
Obsadit role není snadné, možná je to i jedna z odpovědí, proč se Legenda z Erinu neuvádí. Máme velmi málo pěvců, kteří party zvládnou. Na českém obsazení rolí jsme našli s Jiřím Heřmanem konsensus, ideálního představitele Finna jsme však nenalezli. Se Sethem jsem spolupracoval v Essenu, jednou jsme se bavili o české opeře, lákal ho Kecal, Vodník a chtěl zpívat v češtině! Čeština se výborně zpívá, řekl mi tehdy. Teď jsem si na Setha vzpomněl a jsem velmi rád, že nabídku přijal. Jeho čeština je na velmi vysoké úrovni.

Plánujete pořízení nahrávky Legendy z Erinu?
Zatím jsem inicioval pořízení divadelního záznamu. O nahrávku budu velmi usilovat, protože když ne teď, tak kdy… Za dalších sto let?

Třeba nynější uvedení Legendy z Erinu podnítí hlubší zájem o celé dílo Otakara Ostrčila.
Uvidíme, jak zaujme v inscenační podobě diváka, jak ho osloví. Jsem na to sám strašně zvědavý! Mě Legenda z Erinu skutečně nadchla a postupně zjišťuji, že nejsem sám. Když jsem dotazován, proč tak neznámé dílo uvádíme a jestli to není velký risk, odpovídám jednoduše – a kdo jiný, když ne my? Jsme Národní divadlo! Naučil jsem se to za svého působení v Německu. Tamější divadla samozřejmě uvádějí hightlights, ale také opery Schönberga, Berga… Je jasné, že ty nebudou navštěvovány houfně, ale hrají se. Stejně tak my máme milou povinnost uvádět takové typy českých oper. Naším posláním je hrát tyto opery a ty nehrané oživit!