Rozhovor s DUŠANEM D. PAŘÍZKEM vznikal dlouho, plánovali jsme ho v březnu po Dušanově výtečné inscenaci Brechtovy Svaté Johanky z jatek v Berliner Ensemble, kterou na podzim uvidíme na festivalu Divadlo v Plzni. Byla to pro něj těžká doba a rozhovor opravdu nebyl důležitý. Jenže práce si člověka zase přitáhne, ba co víc – pomůže mu z nejhoršího. A tím spíš, je-li to člověk tvůrčí a znamená-li to pro něj důležité sebevyjádření. Takže jsme se opět sešli a tentokrát jsme mluvili i o osobnějších věcech – a to je dobře, protože to pomáhá. A taky i proto, že divadelní obec Dušana D. Pařízka zná hlavně jako člověka pohlceného divadlem. Pokud je to nutné, dokáže se ale zastavit a otočit směr – uměl to udělat s Komedií, která byla na vrcholu, a před časem dokázal vystoupit z rozjetého rychlíku dalších a dalších režií, aby mohl být s maminkou. Brechtovou Johankou se vrátil ve skvělé formě.