Spíš osud než volba. Živoucí vzpomínka na Jaroslava Vostrého
Veronika Bednářová
Je zima roku 2024 a my si bezstarostně povídáme o stylu jejich práce i společné knize věnované Karlu Hugu Hilarovi. Jako by to nemělo být naposledy. JAROSLAV VOSTRÝ (24. ledna 1931 Turnov – 18. března 2025 Praha) a ZUZANA SÍLOVÁ, autoři cenné a ceněné, dlouho postrádané monografie Režisér a herecký soubor: Případ K. H. Hilara (2023), měli precizní pracovní metodu: ráno při snídani, než se „rozešli ke svým ponkům“, jak trefně vysvětloval profesor Vostrý, si rozdělili práci, odpoledne konzultovali své poznatky, večer psali… Kongeniální pracovní tým, zásadní kniha: bylo fajn je poslouchat. V Divadelních novinách jsme se proto rozhodli, že část tohoto posledního rozhovoru, věnovanou právě jejich poslední knize, otiskneme; je mi líto, že rozhovor nevyšel včas, a jsem ráda, že mohl vyjít vůbec.
Pane profesore, proč zrovna kniha o Karlu Hugu Hilarovi (1885–1935), velice rozporuplném českém divadelním režisérovi? Právě proto. Měl jsem na DAMU přednášku o Hilarovi, sepsaná měla asi 25 stránek. A se Zuzanou jsme se rozhodli, že by se měla stát základem rozsáhlejší monografie, protože Hilar byl celá ta léta nesmírně kontroverzní postava. I vynikající divadelní odborníci si dodnes myslí, že Karel Hugo Hilar mučil herce! A vůbec to není pravda. Jeho neobliba spíš souvisela s tím, že režisér byl v jeho době v podstatě novým zjevem – chtěl-li něco po hercích, tak ti byli poměrně naštvaní a překvapení, protože si mysleli, že si inscenaci přece nejlíp nazkoušejí sami...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
