Fungujete jako městské „eseróčko“, což pro divadlo znamená úzké propojení s radnicí. Plánujete transformovat se ve veřejnou kulturní instituci podle nové legislativy a pomohla by vám možnost vícezdrojového financování?

Matěj Kašík: Určitě nebudeme mezi prvními, veřejná kulturní instituce má některé parametry podobné s. r. o., takže chápu příspěvkové organizace, že do toho chtějí jít. Co se týká vícezdrojového financování, dostáváme dotace z ministerstva kultury, jsme v programu podpory profesionálních divadel, dotuje nás i Olomoucký kraj. Mohli bychom se bavit o tom, jaké jsou poměry mezi finančními příspěvky města, kraje a ministerstva. Bylo by fajn, kdyby se podíleli víc.

Jste malé regionální divadlo a je jasné, že v Šumperku herci nemají možnost přivýdělku a z platu v divadle by měli vyžít. Je to vůbec možné?      

Kašík: Nemáme televizi, nemáme rádio, chtějí-li se naši herci ucházet o roli ve filmu, musí jet do Prahy na casting. Je to složité, dobrých herců je spousta a produkce samozřejmě sáhne po těch, kteří jsou blíž.

Michael Sodomka: Napadá mě ohledně naší finanční situace jeden sportovní příměr. Jednu dobu Sparta a Slavie strašně utrácely za drahé fotbalisty z ciziny a fotbalový bafuňář z Plzně, kde hráli o poznání levnější fotbalisté, tehdy řekl, že půjdou s klacky proti tankům. Tak mi to přijde občas podobné, když vidím, s jakými rozpočty pracují ostatní zřizovaná divadla. A inspirativní je, že ta Plzeň tehdy tu ligu vyhrála. A co se týká těch přivýdělků, tak v Šumperku řešíme ještě jeden problém. Herecký soubor je opravdu malý, takže herci ani nemají příliš volných termínů, aby mohli někam jezdit natáčet. Kdo je tady v angažmá, hraje skoro v každé inscenaci, která je na repertoáru, čili téměř každý den. Jen občas někdo dostane volný turnus.

Kolikrát týdně hrajete?

Kašík: Pracovní týden herců je od úterý do soboty. Za poslední roky je to dvacet představení za měsíc, ale bylo i pětadvacet. Jezdíme na zájezdy a herec si může odpočinout, jen když tu máme hostující divadlo nebo divadlo pronajímáme. Oproti příspěvkovkám máme víc nájmů, protože jako obchodní společnost pronajímáme za účelem výdělku. Otáčíme se i v tomto.

Kolik lidí je v souboru a máte ve svazku i režiséry?

Kašík: Máme deset herců a hrající inspicientku, na režie vždy zveme hosty.

Je viditelné, že máte okruh lidí, s nimiž pravidelně spolupracujete, třeba s Filipem Nuckollsem, Martinem Tichým. Čím se řídíte při výběru režisérů?   

Kašík: Snažíme se, aby se v každé sezoně objevila nová tvář. A zároveň oslovujeme ověřené realizační týmy, které už u nás dělaly a spolupráce fungovala. Jsme menší divadlo a je pro nás velmi důležité udržet rodinnou atmosféru.

Sodomka: Z režisérů, kteří s námi opakovaně spolupracují, bych ještě jmenoval Romana Groszmanna, Adama Doležala, Mikoláše Tyce a mladé režiséry, jako je Jiří Liška nebo Petr Smyczek.

Jak se dělá divadlo v Šumperku? Co musí dramaturgie mít na zřeteli a jak moc si můžete dovolit něco netradičního, třeba i nějakou šílenost?

Sodomka: Opět to hodně souvisí s režiséry. Už jsem se naučil, že si sice můžu vymyslet podle mého názoru vhodný titul pro Šumperk, ale když se nepotká s režisérem, nemá smysl na něm trvat. Nebo naopak oslovený režisér navrhne zajímavý text a najednou jsme to my, kdo má za to, že ten text nebude v Šumperku fungovat. Obecně platí, že děláme divadlo založené na příběhu, vybíráme ověřené hry, ale i nové texty, které považujeme za potenciálně nosné. Jsem rád, že se daří realizovat české a světové premiéry, ale musíme to vyvažovat. Značná část našeho měsíčního program se skládá z hraní pro školy, v Olomouckém kraji totiž není žádné profesionální divadlo specializované na děti a mládež. A tak se ho snažíme kvalitně suplovat.

Uvedli jste třeba i Přelet nad kukaččím hnízdem, což je titul řekněme divácky náročnější, ale potřebný. Neměli jste obavy, že o něj nebude zájem?

Sodomka: Přelet se vyhrál pěkně. Pro večerní diváky i pro střední školy, což bylo milé překvapení, protože po covidu se diváci na vážné věci úplně nehrnuli. Jako by ta inscenace byla taková první vlajková loď divácky lepších časů. Současně jsme byli velice spokojeni s její kvalitou a myslím, že i herci Přelet rádi hráli. Obecně ale platí, že u každého titulu, který nasadíme, musíme přemýšlet, jestli pro něj budeme mít dost diváků, musíme počítat třeba s tím, že v Šumperku není vysoká škola, což je vždy zázemí pro otevřenější publikum. Snažíme se ale oslovovat všechny vrstvy. Ty minoritní, ale i tu „hlavní vrstvu“, což je orientačně člověk v produktivním věku, který tady pracuje nebo se sem vrátil třeba po studiích a chce chodit do divadla.

Kašík: Je pochopitelné, že ověřená komedie táhne, ale od roku 2020, kdy přišel Michael jako dramaturg, jsme začali hledat i jiné cesty. Do té doby tu kmenový dramaturg nebyl, všechno jsem si tady zařizoval sám. Jsem ředitel a umělecký šéf a předtím jsem byl ještě vlastně „dramaturg“, ač tomu příliš nerozumím. Pomáhal mi Martin Fahrner jako bývalý dramaturg pardubického divadla. Michael mi ukázal, že takové divadlo, jako je to naše, může jít i cestou regionálních témat a že můžeme diváky od klasických komedií, kterými se jim bez potíží zalíbíme, přesměrovat k náročnějšímu repertoáru a se stejným efektem.

Kolik premiér máte za sezonu?

Kašík: Uvádíme sedm titulů, což je vysoké číslo na deset herců a tak velké/malé divadlo. 

Sodomka: Dalo by se říct, že každý herec má svou hru…

To je dobrý bonmot, ale vývoj směrem vzhůru je viditelný. Michaele, vy pocházíte z Prahy, proč jste si vybral divadlo v Šumperku?

Sodomka: Já se v Praze jen narodil, ale jsem spíš Středočech, který má rodinné zázemí ve východních Čechách. Když jsem měl absolventský rok na JAMU, všechno vypadalo velice nadějně a mnohoslibně, a když v březnu přišel covid a lockdown, měl jsem v ten moment samozřejmě obavu, co se mnou bude. A pak přišla spása v podobě výběrového řízení na dramaturga šumperského divadla. Chtěl jsem pracovat v divadle a bylo pro mě překvapení, že se mi to povedlo hned po škole. Dostal jsem velikou zodpovědnost, které si vážím. Kromě dramaturgování jsem ale vždycky chtěl především psát a o to se také stále snažím.

Kašík: Jsem šťastný, že vývoj směrem vzhůru je viditelný pro divadelní obec a nejen pro ni. Jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli Michaela vzít, je devíza psát, kterou neoplývá každý. Pamatuju si, že jsem se ho i ptal, jestli je ochotný tady bydlet a nedojíždět, pro dlouhodobý úspěch je potřeba „zakořenit“. A on s tím neměl problém, a tak mi bylo jasné, že do toho půjde na sto procent.

Matěji, jak jste se vy dostal k ředitelování divadla?

Kašík: Trochu oklikou, vystudoval jsem činoherní herectví na JAMU a po škole jsem nastoupil do angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Tam jsem setrval dvě sezony a pak jsem se úplně nepohodl s tehdejší uměleckou šéfkou. Poté jsem dostal nabídku na angažmá do šumperského divadla a prožil jsem tu tři krásné sezony, kdy jsem hrál nádherné role. Na konci mé třetí sezony se v divadle vyměnil jednatel. Měl jsem svou jasnou představu, jak divadlo umělecky i ekonomicky vést, a tak si po mnoha jednáních vybral za ředitele mě. A tak spolu pracujeme již dvanáct sezon. 

Šumperské divadlo postihla v devadesátých letech pohroma – vyhořelo, a dokonce se uvažovalo, že se jako stálá scéna zruší. Nakonec se krásně opravilo, otevřelo a existuje dál. Kdy skončilo jako příspěvková organizace? 

Kašík: Divadlo se po požáru nově otevřelo v sezoně 2000/2001 a přeměnilo na obchodní společnost. Bohužel s nevýhodou, kdy se herci stali OSVČ. Po několika letech mého působení se mi podařilo herce přijmout do zaměstnaneckých poměrů a díky tomu jsme dosáhli na dotace z ministerstva kultury na podporu profesionálních divadel, která do té doby nebyla možná. Jsem za tuto změnu nesmírně rád a jsem na ni pyšný.

Sodomka: To, že se herci dostali do zaměstnaneckých poměrů, byl zásadní krok. Pomohlo to zpevnit soubor. Ta jistota je pro herce důležitá a nutno říct, že vidina úvazku přesvědčila i pro nás klíčové herce ve středním věku, tedy na vrcholu sil, aby u nás přijali angažmá. Ale i tak pořád platí, že tu dostávají obrovskou šanci mladí herci a další tvůrci, koneckonců to je i můj případ. A věřím, že tu je dobrá symbióza lidí, zajímavý mix. A když se s tímto skvělým kolektivem něco povede, je z toho velká radost a zadostiučinění. To byl případ inscenace Osud zmizelého, která nás nějak přesahuje, máme na ni krásné reference nejen od kritiků, ale třeba i od dalších profesionálů, jejichž názor je pro nás důležitý. Nebo jsme získali nominaci na Thálii pro Laďku Jančíkovou. Neříkám, že by si toho člověk nevážil, kdyby byl v třeba Ostravě, ale když se to povede v Šumperku, je to opravdu povzbuzující.

Poslední premiéra na velkém jevišti je pozoruhodný román Senzibil Markéty Pilátové ve stylu magického realismu. Jak jste na něj přišli?

Sodomka: Markéta Pilátová je místní patriotka žijící ve Velkých Losinách, kam je román částečně situován. To je samozřejmě velká nadstavba a lákadlo, ale ono to samo o sobě určitě nestačí, protože by těch regionálních látek časem mohlo být až moc na úkor kvality. Tento text je ale pozoruhodnou kombinací fikčního příběhu a doslova neskutečných reálných historických skutečností. Institut pro zkoumání paranormálních jevů za socialismu opravdu fungoval. To je prostě úžasný bizár. A na Šumpersku skutečně žil inženýr, který byl současně senzibil. Paradox, že? Pan Rumler se jmenoval a stal se takovou volnou inspirací Markétě Pilátové. V kombinaci všech faktorů a vrstev, co ta látka v sobě má, mě zaujalo, že by z toho mohl být velice neotřelý náhled na ty naše tajuplné Jeseníky a současně na obecná témata, jako jsou víra či schopnost udržet si tvář, pokud možno se nezaprodat, což není v některých situacích vůbec jednoduché. A pak je to také zajímavě vystavěný dramatický příběh o boji dobra a zla, ve kterém vystupují originální postavy. Ať už běžní smrtelníci, senzibilové, duchové, nebo věčné entity.

Dalším kusem, který bude mít premiéru 22. května, je taky původní věc, hra o lyžaři Ondřeji Bankovi, jmenuje se Vabank s podtitulem Zimní komedie. To je dost originální…

Sodomka: Inscenaci připravujeme na studiové scéně – Hrádku, režíruje ji Michal Sopuch, někdejší umělecký šéf Polárky a Radosti. Zkrátka uděláme olympiádu v rozměrech 5 x 4 metry. Říkáme tomu Zimní komedie, ale bude to trochu crazy komedie, trochu stand-up, trochu tragikomedie, trochu pohádka, a dokonce i trochu muzikál. A hrát budeme o obou bratrech Bankových, tedy i o Tomášovi, úspěšném koučovi. Na Hrádku jsme si už v minulosti zkusili ledacos. Třeba 3testry, za které byla Laďka Jančíková nominována na Thálii, ale děláme tu i komedie, pohádky a vždycky jsou to trochu punkárny. Malá scéna je vlastně možnost, jak repertoár vyvažovat – když jedeme na velkém jevišti vážné kusy, tak to zase na Hrádku něčím trošku řízneme a uděláme neformální srandu. A když je komediálněji postavená hlavní scéna, tak naopak můžeme na Hrádku zvážnět. Tak či tak, když je šedesát lidí nacuclých na malé scéně, funguje to a herci tam – mám dojem – taky rádi hrají.

Vypadá to, že váš vztah se zřizovatelem je korektní. Mají zdejší zastupitelé tendenci zasahovat do dramaturgie? 

Kašík: Vůbec ne. Myslím, že se obě strany respektují a rozumějí potřebám toho druhého. Komunální politik, za mě, ideálně chce, aby divadlo nechtělo z města mnoho finančních prostředků a měl spokojeného voliče. My si přejeme ideálně lepší finanční postavení, pestrý repertoár nepostavený jen na komediích, ale i na náročnějších kusech, protože divadlo plní i funkci výchovnou a v neposlední řadě má reflektovat místo, ve kterém působí, v podobě objevování regionálních témat. Vše je jen o komunikaci a vysvětlování.

Kromě Kladna jsou vztahy divadel se zřizovateli v republice celkem klidné, že?

Kašík: Vypadá to tak. Moc si přeju, aby divadla i jejich zřizovatelé nacházeli společné pochopení pro potřeby té druhé strany. Aby divadlo a kultura obecně byly vždy svobodné a srozumitelné. Obě strany se musí respektovat, mít otevřené srdce a snažit se najít kompromis. Kultura je důležitá a velmi potřebná pro rozvoj společnosti.