Říkáte si teď: jsou to dobré roky?

Člověk si často neuvědomuje, že se mu dějí dobré věci, když na nich zrovna maká. Z podstaty své povahy nejsem euforický člověk na obláčku, vidím potenciální komplikace ve všem, co zrovna dělám. Snažím se jim předcházet nebo stihnout včas termíny. Takže pracuju, jsem v tom ponořený a otravný a pak se ohlédnu a zírám, co všechno se stalo a třeba i povedlo. Pracuju na tom, abych si víc užíval samotnou práci. Ale zrovna letošní rok, když se ohlédnu, je neuvěřitelný. Nechápu a mám radost. I když zpětně.

Co se změnilo, když vznikla vaše kapela Igor Orozovič & Co?

Spíš, co se změnilo předtím. Musel jsem projevit určité sebevědomí, nestydět se za svůj hudební projev, přesvědčit sám sebe, že na to mám. Se vznikem debutového alba mi hodně pomohl Supraphon a spousta skvělých lidí, ale samozřejmě, ta primární i finální odpovědnost je vždycky na mně. Je to nekonečné řešení problémů, ale zároveň největší škola. No a teď s kapelou se změnilo úplně všechno. Je to splněný sen a jeden z dílů skládačky mé osobnosti, který jsem potřeboval najít. 

Kromě hudebních vystoupení po celé republice jste měl letos v únoru i velký, prestižní koncert v Olomouci, kde se propojily vaše originální songy se symfonickou hudbou Moravské filharmonie Olomouc. Jak k tomu došlo? 

Sám tomu ještě nemůžu uvěřit. Asi vesmír. A hodně dobrých lidí kolem mě, kteří věřili mým písničkám. A já doteď nevím, jak se to seběhlo. Supraphon oslovil olomouckou filharmonii a aranžéra Jana Lstibůrka; a oni do toho šli. Orchestry teď často dělají tyhle popularizující „crossovery“, aby si rozšířily diváckou základnu. Ale děje se to spíš zavedeným interpretům, kteří už mají hromadu hitovek. Vtipné je, že jsem si vždycky říkal, že až mi bude třeba sedmdesát a budu mít na kahánku, tak všechny úspory vrazím do koncertu, kde symfoňák zahraje moje písničky. A často, když přehrávám kapele nějakou písničku, říkám: „No a tady by to chtělo ty tympány, trumpety, housle… Prostě symfoňák…“ A je to tady. Takže ty písničky si o to vlastně řekly samy.

Znělo to tak, jak jste si představoval?

Ještě líp. Honza Lstibůrek tomu dal ohromnou péči a společně jsme to vymazlili. Groovovější songy jsme třeba dost předělali a naopak v těch rozevlátých věcech jsme se řádně vyváleli, se vší romantikou a patosem. Myslím, že oproti popovějším kapelám mám výhodu, že víc pracuju s členitostí písní a s melodiemi. To samozřejmě orchestraci pomáhá a sluší. A například Černá Petra, kterou jsem napsal před deseti lety, konečně zazněla tak, jak jsem si vždycky představoval.

Můžeme projekt slyšet i my, když jsme v únoru nebyli v Olomouci?

Česká televize bude 9. května vysílat záznam, koncert natáčela. A asi vyjde i jako elektronický audiozáznam. Je to úplně nové uchopení – jen s orchestrem, bez kapely. A zaznělo i dost nových písní, které plánuji pro příští „kapelní“ album.

Kdy vyjde?

Doufám, že na jaře 2026. Do té doby ještě vyjde jeden singl, jedna písnička. Točil jsem totiž takový romanticko-dobrodružný film Na horách, který, kromě té „zábavy“ ukáže krásu podzimních Krkonoš a práci Horské záchranné služby. No a s písničkářkou Tali, Natálií Schejbalovou, jsme napsali titulní song – duet. Mám z něj ohromnou radost. 

Kdo vás v duetech doprovodil v Olomouci?

Jako hosta jsem měl Annu Fialovou, jednu z nejúchvatnějších hereček a zpěvaček své generace. Jinak obecně mám problém hledat do svých písniček zpěvačky. Chtěl jsem spolupracovat se špičkami oboru, abych jasně oddělil svou hudební dráhu od divadelní. Ale ony většinou zpívají úplně jiné žánry, navíc často v angličtině – najít takovou, která zazpívá v češtině, po smyslu, s výrazem, bez „zpěváckých manýr“ a s potřebným charismatem, je dost těžké. Vzácnými výjimkami jsou právě třeba Aneta Langerová a Kateřina Marie Tichá, které se mnou zpívají na albu. A samozřejmě Bára Poláková. Ovšem ta také vzešla z divadelního prostředí. Hereček, které přenádherně zpívají, je ohromná spousta a často touží mít svůj vlastní hudební projekt, ale často nemají celostní autorskou vizi… Což nemyslím vůbec pejorativně, sám jsem léta hodně řešil, co vlastně chci říct. Proto jsem čekal až do teď.

Předtím jste nevěděl, o čem zpívat?

Písničky jsem psal odjakživa. Ale sólo projekt? To chce názor. I hudební. Muselo to uzrát. Chtěl jsem to odstartovat naplno, to už chce výrazné gesto. Moje hudební kariéra je myšlená jako skutečná hudební dráha, nejsem jen herec, co si občas rád zazpívá.

Jak jde hudební kariéra dohromady s divadlem, když jen v Národním hrajete v šesti inscenacích? 

Audience u královny, Kytice, Mnoho povyku pro nic, Naši furianti, Hamlet, Privatizace; jde to. Krásně se to doplňuje. Jen ten čas… Někdy mám jen tři volné večery v měsíci, někdy víc, někdy míň. Za pár týdnů začínáme zkoušet inscenaci s ruským disidentským režisérem Dmitrijem Krymovem, který od Putinovy invaze žije a pracuje v New Yorku. Některé jeho věci jsem viděl na záznamech na internetu, vypadají moc dobře, fantaskně. Jeho projekt pro pražské Národní se jmenuje Tři mušketýři a já, premiéra bude na konci května. Loni jsme s ním už asi deset dní zkoušeli, tak jsme si inscenaci v základu nahodili, nahrubo postavili. Inscenace spojuje Tři mušketýry a Dvaceti tisíc mil pod mořem, magická vize dětství a vzpomínek.  

Zánovní je i Privatizace, hra dvou mladých českých tvůrců, Petra Erbese a Borise Jedináka, která řeší zasuté kauzy kuponové privatizace na začátku devadesátek a taky osobnost Petra Kellnera. Je to téma pro první scénu dost nezvyklé, ne? 

Rozhodně. I odvážné. Nad inscenací dokonce visely otazníky, zda to „projde“. Myslím, že to lidé oceňují, ve společnosti zarezonovala. Hrajeme na Nové scéně v aréně: takhle blízko mezi diváky býváme málokdy. Tedy myslím v kontextu Národního divadla. Moderní a přitom zábavná a obecně stravitelná inscenace, která řeší důležité téma. To je divadlo, které má smysl a přitáhne mladší publikum. Taky díky Petrovi a Borisovi. Jejich práce je skvělá! A i já jsem vděčný, že se můžu někam posunout. Už jsem ve věku, kdy záměrně vyhledávám mladší kolegy, abych nezakrněl. 

Jaký máte vztah k divokým devadesátkám?

Moc žádný, byl jsem tehdy dítě a hlavně nemám moc vztah k penězům, což jsem říkal hned na první čtené: že moc nevím, jestli v té inscenaci k něčemu budu, když se mě její téma vlastně nedotýká. Ale kluci mě úplně vcucli do svého projektu tím, jak k celé věc přistupovali. Uvědomil jsem si díky tomu, a čeká to i diváka, jak těch pár bohatých lidí ovlivňuje naše životy, a tím pádem se nás to téma týká víc, než si myslíme.

Kromě Pavly Beretové a Marie Poulové hrají v Privatizaci – ze starších herců – ještě Robert Mikluš a David Prachař… Připravujete se s nimi na pozici bardů? Alois Švehlík už nepracuje, František Němec a Jiří Štěpnička málo, David Matásek odchází… Pak už zbývá jenom Vladimír Javorský… Pěstuje se v Národním vůbec ještě bardství?

Z našich generací už žádní bardi nebudou. To je hudba minulosti. Osobnosti, kterých si mladší kolegové třeba budou vážit, to ano, ale už to bude bez glorifikace, aureoly, nedotknutelnosti. Ono to označení s sebou nese i jistou zaprášenost. Paradoxně ale ty největší osobnosti zůstávají duchem mladé a otevřené nové práci a přitom umějí řemeslo. Myslím, že v Národním je v tomhle smyslu silná dámská šatna: Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Boušková, Jana Preissová… 

S Taťjanou Medveckou hrajete v Shakespearově Hamletovi, vy jste Claudius, ona vaše manželka, „nejstarší Gertruda v historii“, jak sama říká. Bere to i jako příspěvek na téma ageismu. Řešili jste ten rozdíl celé generace při zkoušení?

Vůbec, Táňa mi duševně i fyzicky připadá mladší, než jsem já. A pro inscenaci to byl záměr, který dramaticky skvěle funguje. Vyzrálejší královně se splaší hormony, Claudius a Hamlet jsou najednou vrstevníci, možná si spolu kdysi hráli, a teď mu musí říkat tati? Hodně zábavná konstelace. Na každou reprízu Hamleta se těším, je to pro mě v Národním momentálně asi nejzábavnější titul – když máte postavu v takhle jasném dramatickém oblouku, hlavního záporáka, který musí nastavit v Dánsku jinou politiku, ale musí u toho zabít bratra, tak to se hraje samo! A když je k tomu navíc vnímavá, zkušená partnerka, o to líp. A je fakt jedno, kolik jí je let.

A mladá generace?

Tu obdivuju. Mentalita mladých je úplně jiná, než když bylo před 15 lety pětadvacet nám. Jsou to mnohem komplexnější a složitější osobnosti. Neříkám, že my jsme byli nějací blbouni, ale furt jsme žili v částečně vyjetých kolejích, ve kterých nás někdo vychovával: naše profese a svět kolem nás měl nějaké zákonitosti, které se dodržovaly či třeba nedodržovaly, ale všichni jsme si těch mantinelů byli vědomi. To je teď pryč.

Co tím přesně myslíte? V čem jste se cítil limitovaný?

Po škole jděte na oblast, abyste získali zkušenosti. Neberte reklamy a ideálně ani seriály. Vyrůstali jsme v tom, že práce je přece radost, přece to děláme rádi, tak proč bychom za to měli dostat zaplaceno? „Buď rád za tu příležitost.“ Což je samozřejmě správně! A já v těch kolejích jedu dál. Ale dnešní mladá generace taky umí mít volno, umí si líp, už na začátku spolupráce, nastavit svoje pracovní podmínky. Často mají píáristy a agenty, jsou mnohem flexibilnější a finančně gramotnější. Mají víc možností, jak se realizovat. Cítím z nich obrovské sebevědomí a autenticitu, jsou otevření mnoha cestám umění a vyjadřování. Obdivuju a respektuju.

Příklady? 

Kolegyně Denisa Barešová, viděl jsem ji hrát ve spoustě věcí, vždycky perfektní, výborná ve filmu, její přemýšlení mě baví. Zdeněk Piškula, Oskar Hes… A mnoho dalších. Ale třeba i zmiňovaná Natálie Schejbalová. Jsou to inspirující osobnosti.

Jste v Národním divadle rád? Minule, před třemi lety, jste byl z práce dost unavený, jak jste na tom teď?

Každý, kdo je nastálo v Národním, je z toho permanentně lehce unavený. To divadlo je obrovské, publikum vám moc nefandí, spíš přijde s pocitem „ukažte, co umíte“, není to jako v menších divadlech, kam často chodí diváci-fanoušci. Většina z herců Národního divadla musí dělat věci jinde, aby se rozvíjela i jiným směrem: ani já nechci hrát jen šest představení pořád dokola, chci poznávat nové lidi, nové způsoby práce, mít nové podněty. Myslím, že když má člověk otevřenou mysl a zkouší věci i jinde, vrací se mu to pozitivně v přístupu k práci v Národním. Ale mluvíme-li o postcovidovém období, právě tam se se mnou stala změna: už nejsem – zcela vědomě – ten věčný mrmlal.

Co přesně se změnilo?

Jednak jsem viděl ty další mrmlaly kolem sebe, což nebyl hezký pohled, a jednak začínali přicházet ti mladí herci a mně před nimi začalo být trapné, že si někdo pořád na něco stěžuje. Protože tím pádem bere motivaci i chuť do práce ostatním. Řekl jsem si, že ne všechno musí člověka pořád bavit. Ono když je vám dvacet třicet, všechno je nová příležitost, nová zkušenost. Jenže pak se z těch příležitostí stane zaplněné okénko v diáři. Třeba loni v říjnu jsem hrál 31 představení, v takovém případě je těžké být pořád v euforii. A tak jsem si řekl: „Nemusíš se v tom tak citově angažovat. Buď jsi v Národním, pracuješ tady, nebo tam nebuď. Nebo to aspoň zkus změnit.“ Od té doby jsem v klidu, těším se na představení, teda sice jedno z těch šesti mě štve, ale to je přece dobrá bilance: pět ze šesti mě baví!

Jak dalece vám v tomhle psychickém nastavení pomáhá právě vaše hudební autorská tvorba? 

Zásadně. Mít na starosti kapelu je velký adrenalin a to, že jsem unaven z divadla, najednou považuju za prkotinu. Je to sice malý projekt, živím jen pár muzikantů, ale i malý projekt musí mít nějakou kontinuitu, klávesy, basa, kytara, bicí, já, host, záskoky… V tomhle kolotoči pochopíte, že divadlo je taky trochu sobecké: my herci řešíme jen sebe, nikoli to, že jsme součástí většího celku, v případě Národního vlastně kolosu, který musí nějak fungovat.

Jak se daří vaší kultovní formaci Cabaret Calembour, kterou jste před 15 lety spoluzaložil se spolužáky z DAMU Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora, odskakovat ze scény „velké na malou“?

No… srandovně. Hrajeme málo, ale pravidelně a máme tak vyprodáno, že se lidé nemohou dostat na inscenace. Paradoxně jsme letos nedostali grant, žádnou finanční podporu se zdůvodněním, že nejsme dostatečně produktivní v nových inscenacích, že se dostatečně neposouváme. Ale my nestíháme ani odehrát už nazkoušené inscenace. Takže teď řešíme vtipnou situaci, že každá repríza, přestože je vyprodaná, nás vyjde na minus patnáct tisíc korun. I když hrajeme prakticky zadarmo. Vítejte v kultuře. Mecenáši, hlaste se.

A co bude za deset let? Chtěl byste dělat jenom hudbu?

To asi ne. Baví mě kombinovat ty světy. A nechci si u hudby říkat, že „musím psát“, aby se nevytratila lehkost a nenastoupil kalkul. I když na druhou stranu vždycky říkám, že termíny dělají umění, že si člověk musí dávat deadliny… Je za tím ale taky zkušenost: kapelu jsem založil po 13 letech existence Cabaretu Calembour, pro který jsem napsal desítky písniček, muzikál…

Taky čtyřicetiminutovou operu, Streptokoka, která je součástí hudebně koncipovaného večera Triptychon_di_voce: na začátku hra se zpěvy, pak patnáctiminutový rockový muzikál, pak opera. Taky jste v Divadle Pod Palmovkou udělal představení Bezruký Frantík, hraje se už víc než pět let…

Ale stejně se člověk bojí, aby byl dostatečně invenční, aby ta kreativita najednou nevyschla. Podívejte se na všechny ty české kapely, co hrají pořád dokola stejné hity. Mám vlastně štěstí, že s muzikou začínám tak pozdě, protože bych nechtěl ve dvaceti vylítnout nahoru a pak už se tam jenom třicet let snažit udržet a opakovat se. Mám to opačně, začal jsem pozdě a vždycky můžu v padesáti říct, že mi to už stačilo a budu jenom hrát divadlo.

Líbil se mi váš coronavirový videoklip Hippokratova armáda, kterou jste složil v roce 2020 jako poctu českým lékařům a kde zpíváte s Vladimírem Javorským. Vystupuje tam „celá plejáda“, od Janžurové po Kubařovou, od Zdeňka Svěráka po Ivana Trojana, taky Lábus, Neužil, Čtvrtníček, další kolegyně a kolegové z Národního… Jak vlastně vznikl? 

To byl jeden ze spouštěcích momentů, kdy jsem si nějak uvědomil, že bych mohl svou muziku rozjet. Oslovil jsem producenta Davida Hlaváče, natočil klip. Byla to první velká věc, kterou jsem si de facto produkoval sám – a bylo z ní jasné, že jedna písnička může lidem pomoct. Hlavním důvodem té písničky totiž bylo jediné: udělat radost přetíženým zdravotníkům, ale zároveň jsme pro potřeby pandemie vybrali i dost peněz, jako vedlejší produkt. Říkal jsem si, že každý nejlíp pomůže, když dělá to, co umí nejlíp. Tak jsem to zkusil. Hippokratova armáda mi dala, stejně jako hudba, pocit, že nejsem zbytečný. 

A co bylo spouštěčem k šansonu Když chlap svléká tmu?

Já tak úplně nedělám šansony. To slovo šanson má u nás takovou zaprášenou divadelní konotaci. Každý si pod ním představí Hanu Hegerovou, Charlese Aznavoura… Já je oba zbožňuju, byl jsem dokonce na Aznavourově posledním koncertě a potřásl si s ním rukou, ale chci překročit tenhle retro práh a zároveň zachovat mix poezie, nadhledu, testosteronu a erotiky. V tom jsou pro mě vzorem Nick Cave, Tom Waits, Serge Gainsbourg, Leonard Cohen. A samozřejmě David Bowie – pro jeho rozmanitost a smysl pro show. Ale nikdy nebudu temný jako Nick Cave. Spíš svoji práci beru jako songwriting, písničkářství. Čeština pro to úplně nemá termín. Snažím se, aby to byla hudba, ne herecké vyprávění.

No a ten spouštěč?

Vladan Drvota ze Supraphonu, který věřil mojí tvorbě a pořád mi říkal, ať rozjedu svůj hudební projekt. A že by se mohl jmenovat „Když chlap svléká tmu“. Ten název se mi tak líbil, že jsem napsal celou píseň. A uběhly tři roky a album Když chlap svléká tmu bylo v sedmičce přednominací Cen Anděl za rok 2024, z čehož jsme všichni naprosto nadšení. A jedeme dál – hrajeme převážně v divadelních sálech po celé republice poctivé koncerty, hodina čtyřicet! Zároveň ale umíme i našlapané hodinové outdoorové sety. Snažím se to pořád posouvat, dokud je o nás zájem a dokud mám ještě sílu.

Zvyšuje vám muzika popularitu? Jsou už fanoušci, kteří vás berou víc jako zpěváka než jako herce?

Herec asi zatím vede, ale postupně se to třeba změní. Spíš už nejsem jen interpret. Ty písničky, to jsem já. Od té doby přistupuju jinak k celé sebeprezantaci. Jak bych mohl třeba vzít reklamu na nějaký šílený obchodní řetězec, když pak zpívám songy o trochu jiných hodnotách?

Kdo je pro vás hvězda? 

Někdo, kdo to ustojí a vydrží pracovat, nezaprodat se komerci, neustrnout, nevzdat to. Vybalancovávám komerci a umění i v sobě samotném, abych se před sebou nestyděl. Zároveň je hrozně jednoduché dělat alternativu a říct si: „Dělám alternativu, takže pracuju bez peněz a bez diváků.“ Ale pak jsou lidi, kteří kariéru zvládnou se ctí, což byl pro mě právě David Bowie. Celý život byl na úrovni, aniž by se zaprodal nebo vyfetoval. Obdivujuju lidi, kteří mají tu zaťatost a tu vizi cíle, to musí mít člověk sám v sobě, žádný agent. Nikdo za tebe neudělá šedesát let úspěšné kariéry, a kdo to vydrží, je pro mě hvězda. Neodejde, neuteče.

Je něco, co v práci už nestihnete?

Prince z pohádky. Ale třeba mě někde v pohádce čeká padouch. Jinak mám rád klasické, dobře napsané postavy, vždycky jsem chtěl hrát Salieriho: už od svých začátků v Ostravě, kde byl jednou z mých prvních rolí Amadeus. Salieri má rád umění, ale vidí, že existuje také někdo jako génius. Já mám taky občas pocit, že je spousta lidí šikovnějších, než jsem já. Takže mu rozumím. Salieriho replika „Vítejte, bratři, v průměrnosti“ je pro mě zásadní a rád bych ji někdy vyslovil na jevišti.

Po dědečkovi jste Srb, domluvíte se srbsky, francouzsky, anglicky. Kde cítíte svou kulturní identitu?

Jednou jsem se v Namibii setkal s mladou Italkou a s ní vedl dlouhé hovory o tom, co je to evropanství, dědictví patriarchátu, jakou má Evropa budoucnost. Hezky jsme se hádali, byl v tom už generační rozpor a mimo jiné přišla řeč i na to, že Evropa slábne tím, že ztrácí svoji kulturu. Takhle nějak jsem to řekl a ona se rozčílila a vykřikla: „O jaký evropský kultuře to mluvíš? Vždyť už neexistuje, už dávno žijeme v globálním světě!“ Mladí to možná tak berou: rodí se do světa, který už nemá žádné specifické regionální znaky.

Ale třeba Kytice, jevištní adaptace Erbenovy klasiky, by se jinde než u nás hrát nedala ani náhodou – a v Národním na ni chodí všechny generace už víc než šest let.

No právě, já si na rozdíl od Italky myslím, že člověk potřebuje někam patřit. Když jsme pro dceru řešili jméno, řekli jsme si, že by mělo mít trošku nějaký smysl: mám české a balkánské kořeny, proč bych měl dávat anglosaské jméno? Takže se jmenuje Elen, což je na Balkáně u žen časté, ale zároveň odkazuje i k řecké Heleně a Evropa stojí na základech řecké civilizace.

Na co byste mě pozval do divadla?

Hrajeme v Ungeltu výbornou hru Brácha, s Veronikou Khek Kubařovou a Markem Němcem, to je pro mě jedna z nejzajímavějších věcí, co jsem kdy dělal. Režíroval nás Pavel Ondruch a byla to úžasná práce. Ten text je geniální a on říkal, že si na nás zkouší „smočkovské“ režírování. Myslím, že se to fakt povedlo, právě z pohledu detailní herecké práce. Přitom nás vedl velice nenásilně, my v těch postavách vlastně existujeme. Je to herecké nebe. Ale jinak si myslím, že stesk po velkých režijních osobnostech je spíš takový vzpomínkový optimismus, nostalgie, teď je všechno víc rozkročeno mezi žánry. A my v Čechách máme super divadlo! Jsme rozkročeni mezi Západem, Východem, jsme schopni rozumět realismu i symbolismu, metaforickému divadlu, které v Anglii nebo Americe už nechápou ani ho neumějí. Můžu hrát Naše furianty, Privatizaci, britskou konverzačku, Čechova, v tom máme my čeští herci fakt dobré a hodně různorodé skills, ale neuvědomujeme si to.

Máte za sebou pár romantických komedií, ale čeká vás velká vážná filmová role, problematická, nepochopitelná. Je to tak?

No, pár neromantických týpků jsem už hrál. Třeba Karla Kopáče v Devadesátkách, toho orlického vraha… A ano, teď točím na Nově true story o vraždě Simony Monyové, kde budu hrát jejího manžela, který byl odsouzen za to, že ji ubodal. To bude docela náročné, ale mají to výborně vymyšlené. Celý projekt má přesah a měl by být trochu osvětou v problematice domácího násilí. Simonu Monyovou hraje Tereza Ramba, už jsme měli poctivé čtené zkoušky, režii má Zuzana Kirschnerová.

Jak vám do toho vašeho rozlítaného světa vstoupilo rodičovství? 

Myslím, že přišlo v ideální chvíli – nemám vůbec pocit, že by mi něco uteklo. Založit kapelu mě stálo strašně moc práce, času i peněz, to bych s děckem nezvládl. S miminkem přišla nová a krásná perspektiva života. Jinak bych si jen tak vegetil v tom svém zaběhnutém světě, zatímco teď je šance, že se ten svět zase někam posune. A hlavně je to radost a smysl existence, ne? A láska.