D David Prachař

F František Prachař

D To představení je o kunsthistoričce Vackové, která byla v padesátých letech zavřená jako politická vězenkyně a ve vězení strávila asi dvacet dva let. Odmítla amnestii, tvrdila, že když ji někdo zavřel, chce znát důvody proč. Byla jednou z mála, která strávila ve vězení šest let navíc… Představení o takovýdle ženě si člověk neumí tak docela dobře představit. Jak to může být napsaný a jak to může vypadat. Mě na divadle vždycky baví to, když se tomu představení mění rytmus. Když vidíš, že někdo hraje, že je v nějakým afektu a za chvilku skočí úplně mimo ten afekt a mluví úplně jinak. Takže najednou to divadlo není nějakým vzdáleným dějištěm, do kterýho jako divák nemůžeš vstupovat. Ale tady jsi určitě měl pocit, že jsi toho součástí toho, že jo?

F Přesně, mně se líbí, že když jdu do divadla na Honzu Nebeskýho, tak ty představení mají určitej průběh, kontinuitu. Člověk nemá pocit, že musí něco jakoby přečkat – což má většina lidí. Já mám pocit, když tam přijdu, že to není jako jít do divadla, ale jít do společnosti. Že jsem najednou součástí. Pro mě bylo v průběhu celýho toho představení skvělý, jak Lucka Trmíková dokázala zatáhnout diváky do příběhu, přecházet ze smutku do konfrontace s divákem.

D Byla to vlastně taková přednáška o filozofických tématech mezi ní jako herečkou a diváky. Dokonce vyžadovala nějakou spoluúčast.

F Že si najednou člověk začne říkat – tak mám odpovědět, nebo ne? Že je to najednou všechno tak pravý. A já pak nevím, jestli je to jen text hry nebo ne…

D … že se boří ta hranice mezi tím, co je divadlo, co je život, co je nějaká autenticita… A tyhle věci se můžou spojit do divadelního tvaru. Je to teda úplně pravej opak toho, když máš představení, který je napsaný a odehraný od A do Z. Tady mám vždycky pocit, že herci musí navíc ovládat improvizaci jako takovou.

F Ano. Tam se pro mě boří ta třetí stěna. Že se na to jen nedíváš, ale prožíváš. Já jsem najednou váhal, jestli jsem v divadle, a přemýšlel, jestli mám nebo nemám odpovídat. Myslím, že pochybovali všichni, protože něco takovýho v divadle prostě není zvykem.

D A ještě jedna věc. Mám pocit, že vždycky do něčeho, co je tragický, dokážou dát i nějakou radost, nějaký humor, komedii – že se takhle střídají ty rejstříky… Tady byla třeba situace, kdy se bachař, kterého hrál Vojta Franců, proměnil v kosmonauta. To bylo nejvíc, ne?

F Ano, to bylo nejvíc!

(zpívá) Zdravím tě, majore Gagarine.

D No, a to jsi v tý době ani nežil. Mně bylo nějakejch šest let, tak si to taky moc nepamatuju. Ale jsou to takový hezký kontrasty, že napřed netušíš, co tam dělá nějakej kosmonaut, až pak se to dozvíš… A cos říkal na kostýmy?

F No, tak kostýmy jsou u Honzy extrémně specifický. Nikde jinde jsem neviděl, že by byly takhle výrazný a extrémní. Třeba ten bachař měl ten latex červenej a vypadal v tom jak zlej brouk. A Lucka měla ty šaty ze slámy.

D … úplně nádherný.

F No, úplně nádherný – chápeš (!) – šaty ze slámy…

D Že najednou nevíš, jestli je to nějakej lidovej kostým, antickej kostým a navíc v tom kontrastu se skafandrem… A jak na tebe působila část, kdy se nahoře otevřela opona a tam seděla cembalistka a violoncellista? Jaký jsi z toho měl pocity?

F Asi pocit uklidnění. Protože celý to představení je dost náročný a drsný. Jak je tam ta scéna s těma cihlama, že jo… A pak začne hrát Bachova hudba. To jsem si vydechl. Bylo to krásný, jak se z toho teroru zjevilo něco tak krásnýho. Z člověka to zlý úplně spadne.

D Já jsem byl dokonce i dojatej a to se mi v divadle často nestává (smích). A bylo to daný tou hudbou, ale hlavně tím kontrastem. Dole cela, kde ona žije jako zvíře, a nad ní hraje ten Bach. To mi připadá jako úplná nádhera. To je to, co mě na divadle baví. Jinak mě na divadle baví už máloco, ale takovýhle emocionálně silný zážitky, které si člověk ani nemůže dát dohromady, jsou pro mě důležitý.

F Já to mám tak, že mě spousta představení baví, spousta nebaví, ale málokterý se mě nějak víc dotkne. Můžu říct, že u Honzy si přesně pamatuju, kdy se co děje. A i ty kostýmy mám strašně zafixovaný. Mám rád, když z divadla odcházím s vědomím, že ty věci – to divadlo – se dají dělat ještě trochu jinak než obvykle.

D A možná kuriózně, věci, který jsou takhle ojedinělý, jsou právě ty, na který může člověk vzpomínat v souvislosti s tím představením. To divadlo v sobě nese i silnou vizuální stránku, která se do tebe otiskne. A z toho pak vycházejí i nějaký asociace ze života… Vzpomeneš si, jak to představení končí?

F Tím, jak ona stojí na jevišti a zpívají se tam takový biblický texty. Neřekl bych, že to je nějaká radost nebo marnost. Prostě víra. Naděje.

D No, to je vlastně to jediný, co jí zbylo. Na to navazuje poslední scéna, kdy ona z kapsy kabátu vytáhne 22 let starou cigaretu a zapálí si. A k tomu se zpívá ten nádherný text. Tím je ta cigareta povýšena na nějaký symbol.

F Ano. Ta cigareta sem patří a nikdo nemůže říct ani popel. Já tuhle symboliku nemám v divadle moc rád, většinou se to snaží něco zakrejt. Ale sem to prostě patřilo.

D A ještě je hezký, když se ty věci dějí takhle nenuceně. Přitom to má silnou duši, nějaký poselství.

F Souhlasím. Pro každýho to má jinou váhu.

D Je ti sedmnáct. Až budeš jednou dělat divadlo, myslíš, že tě budou inspirovat takovýhle zážitky?

F Určitě. Už ze třinácti si pamatuju, že jsi jednou skákal jako moucha – a to byla taková moje první vzpomínka z divadla. Jo, ale i teď, když se to učím, jsem se spolužáky na jevišti a děláme nějaký cvičení, napadají mě věci, na který bych nepřišel, kdybych neviděl představení Honzy.

D: Ano, vždycky když vidím Honzova představení, mám pocit, že je to nějaký organismus, kterej vzniká a vyrůstá přede mnou v tu chvíli. Že je živej.