Je Česká republika jednou z nejfrekventovanějších zemí, kde se uvádějí vaše hry?

Moje agentka mi řekla, že se u vás odehrálo dvacet různých inscenací devíti mých divadelních textů. To se mi ještě nikde na světě nestalo. V Německu se jich hrála spousta, i v Británii, ale co se množství týče, jste jednoznačně zemí číslo jedna. Nemám pro to žádné vysvětlení.

Nám ty vaše hry zkrátka připadají vtipné.

Až zázračně rozumíte suchému anglickému humoru, humoru se špetkou poetiky skupiny Monty Python. Nemyslím si, že bych měl nějaký výjimečný talent. Mám spíš velmi silný smysl právě pro anglický humor. S tím jsem se zřejmě narodil a Čechům je to blízké. V Polsku se moje hry taky líbí, ale pak jsou tu další země, kde jim to až tak vtipné nepřipadá. Němci se mým dialogům spíš nesmějí, mají radši fyzickou komedii. Což je vlastně docela frustrující. Máte třeba fakt vtipnou větu, se kterou se moříte, a na jejím konci někdo upadne. No a v Německu se větě nezasmějí, mohou se potrhat až ve chvíli, kdy vidí ten fyzický pád. Když jdu na představení u vás, lidi se smějí opravdu hlasitě a upřímně. Vaše publikum je jako živá voda.

Snažíte se navštívit každou zemi, kde se uvádějí vaše hry?

Zpočátku jsem byl tak mladý a nadšený, že jsem viděl všechno: v Holandsku, Německu, Austrálii… Ale pak už jsem byl z hotelů a letadel tak vyčerpaný, že jsem zvolnil. Do České republiky ale jezdím opakovaně a rád. Dnes jdu na Judy s Monikou Absolonovou v titulní roli do Studia DVA.

V tragikomedii Judy necháváte diváky nahlédnout do jednoho z posledních pokusů americké divy Judy Garland o návrat na scénu. Je to vaše nejúspěšnější hra?

Asi ano, hraje se pořád, viděl jsem ji snad stokrát v různých jazycích i destinacích, znám ji větu po větě. Ale když jsem včera viděl svůj pět let starý titul V závěji v Komorním divadle Kalich, zjistil jsem, že si nepamatuju nic. Jen jsem tak seděl, poslouchal hrdelní češtinu a říkal si: „Co se na jevišti asi teď děje? Čemu se zhruba tak smějí?“

Hrají vaše hry i nezisková, státem podporovaná divadla?

Samozřejmě, velice hojně. Třeba Je úchvatná!, hra o skutečně existující neúspěšné operní zpěvačce Florence Jenkins, se v současné době hraje na dvou místech v Polsku. Jedna inscenace v Krakově, ve sklepním prostoru, kde mají dřevěné lavice pro zhruba 85 diváků, druhá ve Slezském divadle v Katovicích (Teatr Śląski im. Stanisława Wyspiańskiego, největší činoherní scéna v Horním Slezsku – pozn. red.), což je budova s honosnými venkovními sloupy a sochami a kapacitou 850 míst. Funguje to skvěle v obou těchto odlišných prostorech. Jak je vidět, na velikosti nezáleží. Záleží jen na tom, aby se tvůrci ujali mé hry s radostí a poctivě. Je spíš náhoda, že se v Praze mým hrám věnují hlavně soukromá divadla – jsem ovšem nadšen jejich kvalitou i profesionalitou.

Na jakou z momentálně hraných inscenací jste nejvíc pyšný?

Jeden z mých titulů se hraje na Ukrajině, v Kyjevě, od samého začátku války před třemi lety – jedná se o titul Je úchvatná! Je stále na repertoáru. Inscenaci museli asi na půl roku přesunout z Kyjeva, bylo to příliš nebezpečné. Hráli ji pak jinde a před pár měsíci ji přesunuli zpět do centra Kyjeva. Občas se prý stane, že začnou houkat sirény ohlašující dronový útok. V tom případě se představení ruší, ale když sirény nehoukají, hraje se normálně. Je tam prý vždycky plno. Lidé si jednoduše řekli: „Jdeme do divadla na britskou komedii, chceme vést normální život.“ To je v současné době můj největší úspěch. Myslím, že Je úchvatná! je hrou o naději, radosti, odhodlání – nejen o špatné zpěvačce, která se rozhodne zpívat. O tom, že lidské odhodlání se nedá jen tak zastavit. To je, možná, na Ukrajině důležité téma. Jsem za tu inscenaci nesmírně rád.

Které destinace, kde se vaše hry hrají, jsou pro vás exotické?

Třeba Libanon, tam jsem nebyl. Judy se nyní hraje v Šanghaji a také v Hongkongu, což jsou mé první produkce v Číně. Ta šanghajská je opravdu velká inscenace ve velkém divadle, můj první průlom do Číny. Věřte mi, že dostat se tam není snadné. V Japonsku mi uváděli tři inscenace během tří let, byl jsem se tam třikrát podívat, zajímavá zkušenost – do divadla chodí jen ženy. Možná tam zabloudí jeden turista a jeden gay, ale 99 procent je japonských žen. Důvod je kulturní: muži jednoduše pracují ve svých kancelářích dlouho do noci. A ženy chodí na tituly ze západní kultury o nezávislých, samostatných hrdinkách.

A smějí se ty japonské ženy?

Nevydávají žádné zvuky, jen se tak lehounce hihňají do dlaní, jakoby pod vousy. Asi jim to přijde vtipné, aplaus je ale vždy velmi, velmi tichounký.

V centru vašich her často stojí silná ženská postava, proč?

To je úmyslné. Trvalo mi léta, než jsem se naučil psát. Je to stejné řemeslo, jako když vyrábíte stůl – musíte se to učit, postupovat kousek po kousku, krok po kroku. Mohl jsem se mezitím místo toho stát špičkovým pilotem pro velkou leteckou společnost – tak dlouho trvalo, než jsem prorazil. Už když jsem v devadesátých letech viděl muzikál Sunset Boulevard na londýnském West Endu, myslím, že tam hrála Patti LuPone, říkal jsem si: ha, konečně silná ženská postava. Bylo jich tehdy tak málo! Pamatuju si, jak jsem jel domů a říkal si, že pokud mě napadne hra, která bude mít dobrou ženskou postavu, rozhodně takovou napíšu. Protože nejkrásnější na psaní je, že si můžete vybrat, co budete psát.

Máte nápad na novou hru?

Zrovna jednu dokončuju. Ale k těm ženským postavám: poskytují dramatikovi mnohem víc možností. Pokud píšete mužskou postavu ve středním věku, jste limitovaní, obzvlášť když to není gay. Máte omezení – taková postava má většinou omezený pohled na svět. Je to takové klišé. Ale se ženami můžete jít více excentricky různými směry. Jsou charakterově mnohem bohatší; proto píšu rád o ženách. I díky tomu, že jsem gay, se necítím tolik mužem. Cítím se jako mix, ostatně jako většina gay mužů.

Jak dlouho vám trvá napsat jednu hru?

Rok mi trvá ji vymyslet, pak ji obvykle píšu šest týdnů. Ale tempo se zrychluje, takže se cítím být motivován. Zatímco před deseti lety by trvalo rok, než by si mé hry někdo všiml, teď už jsou to řádově týdny. Dřív jsem šest týdnů hru psal a devět měsíců uháněl producenty, aby si ji přečetli. To, že producenti čtou hry, je mýtus – moc je nečtou. Musíte je – v angličtině je na to takový výraz – „uběhat“. Prosit je, nabádat nebo třeba přijít s nápadem, kdo by v tom měl v jejich divadle hrát. Nebo řeknete: „Máte skvělý divadelní prostor, právě u vás by mohla být světová premiéra mé nové hry!“ Musíte jim zkrátka slíbit něco extra, nějakou přidanou hodnotu – samotný text nestačí.

Hrají role ve vašich inscenacích v jednotlivých zemích často tamní herecké hvězdy?

To je další věc: setkávám se s vynikajícími herečkami. Když jsem jel do Brazílie, hrála roli Meryl Streep Marília Pêra, já jsem nevěděl, kdo to je, ale všichni se jí klaněli. A v Polsku to byla Krystyna Janda, která hrála roli operní zpěvačky Florence Jenkins deset let. A právě Krystyna Janda ztvárnila tu roli úplně jinak. Bylo to pro mě nesmírně zajímavé. Florence Jenkins je často hrána velice excentricky, ve velkém stylu, a Krystyna Janda ji hrála umírněně. Jako plachou, stydlivou ženu, která ožila jen ve chvíli, když byla na pódiu. Bylo to nádherné a naprosto unikátní.

O čem bude ta vaše nová hra?

Jmenuje se Allegra a je o ženě, která má rané stadium demence, což se projevuje tak, že nedokáže přestat zpívat. Zpívá při nejméně vhodných příležitostech, zcela nečekaně, během rozhovoru. Chodí po domě a zpívá písně, ale dělá to i na veřejnosti, v obchodě, na benzince – začne to být fakt problém a motá se do toho i policie… Ta hra je o tom, že svět nechce přijmout radost. Je příliš mnoho špatných zpráv, a tak si lidé nedokážou poradit s tím, že někdo projevuje čistou radost ze života. Neustále jí to chtějí překazit. O tom bude ta komedie: že si svět nedokáže poradit s někým, kdo i v dnešním světě dokáže explodovat radostí. Náš současný svět nedokáže zpracovat čistou radost. Takže druhá část hry řeší: předepíšeme jí prášky, nebo ne?

Premiéra v Londýně?

Nevím, ještě jsem to nedokončil.

Ještě jste Allegru nikomu nenabídl?

Ne, to se teprve uvidí. Žiju ve Španělsku, na Tenerife…

Kvůli slunci?

To ani ne, spíš kvůli internetu. Už od roku 1999. Internet začal šlapat v letech 1997, 1998, a najednou jste nemuseli být fyzicky na stejném místě jako vaši obchodní partneři. Veškerá komunikace přešla do digitálu, což je zázrak: na začátku devadesátých jsem musel jet do Londýna, s někým se potkat, zajít do copy-centra, nechat si namnožit deset kopií své nové hry – víc jsem si jich nemohl dovolit –, jít na poštu, těch deset kopií rozeslat a čekat… A když se jedna kopie vrátila zamítnutá, přelepil jsem obálku, přepsal adresu a poslal ji do dalšího divadla.

A teď?

Teď dokončím hru a pošlu zprávu o tom, že už je hotová, na tisíc e-mailů po celém světě. A zhruba 100 divadel si po tomhle mém oznámení zažádá o text a já jim ho pošlu e-mailem. Mohl bych žít kdekoli na světě.

Napíšete hru a nabídnete ji tisícovce divadel po celém světě?

Nabídnu a zeptám se jich, zda by si ji rádi přečetli. Protože si rád zapisuju seznam všech, kdo tu hru mají.

Máte agenta?

Mám agenta v Asii, protože japonští a čínští producenti nemluví anglicky. Taky mám agenta v Německu, jen kvůli tomu, že tamní divadla komunikují raději s agentem, ale třeba tady v ČR mám agentku jen kvůli tomu, že je opravdu vynikající. Jinak do divadel většinou píšu sám, jsem rád v přímém kontaktu.

Takhle to dělá málo dramatiků.

Já jsem byl takhle akční už jako dítě. Prodával jsem sladkosti na hřišti, abych si vydělal nějaké peníze, protože rodiče mi nedávali žádné kapesné. Můj táta byl zásadový, a když mi bylo jedenáct, řekl mi, že si musím najít práci. Tak jsem po škole doručoval noviny, a když mi bylo třináct, sehnala mi maminka práci u nás v ulici v řeznictví. Tam jsem musel chodit každý den po škole a každou sobotu, což mě hrozně nebavilo. Ale zvykl jsem si, že se musím činit. Což dělám dodnes – jde to trochu snáz než dřív, ale pořád je to ten stejný boj o místo na slunci.

Nepomáhá, že jste slavný?

Než se dostanete do zahraničí, musíte se opravdu snažit. A to je jeden z důvodů, proč mnoho lidí nemá hry přeložené do 30 jazyků ve 40 zemích. Když jsem se v roce 2000 přestěhoval do Španělska, moje hry se nikde nehrály. Strávil jsem rok tím, že jsem hledal divadla a jejich e-mailové adresy po celém světě. Hledal jsem je po knihovnách, na internetu, kupoval různé telefonní seznamy. A na konci toho roku jsem měl celosvětovou databázi tisícovky zajímavých divadel.

Od té doby jste ji používal.

A když jsem měl v Londýně hit, napsal jsem do své tisícovky divadel, a Je úchvatná! byla koupena do 15 zemí, do dvou týdnů od premiéry v Londýně. A bylo to díky tomu, že jsem byl se všemi v kontaktu. Oni si řekli: „Už se to hraje v Londýně, tak to koupíme.“ Všem se líbí hry z Londýna. Chápu to, hra na West Endu stojí tři miliony liber, to už je nějaká investice. A i hra Na konci duhy stála ve West Endu 500 tisíc. Stejná produkce šla na Broadway, stejná scéna, stejné obsazení, stejné herečky, všechno stejné – čtyři miliony, aby se to dostalo na Broadway. A když se mě lidi ptají, proč to nehrajeme na West Endu, odpovídám: „Inu, divadlo není snadná práce.“ Ještě že mé hry jsou tak flexibilní. Už měly celosvětovou premiéru v Maďarsku, Polsku, Austrálii – jsem za to rád.

A potom přijdou filmaři a vaši hru si koupí. Judy je z velké části jiná, přepsaná, zlobí vás to?

Trochu. U Je úžasná! to byl film pouze na motivy mé hry, ale u Judy koupili práva, dali mi hodně peněz a řekli mi, ať zapomenu, že jsem vůbec někdy něco napsal. Mělo to celé dramatický vývoj: nemohu vám prozradit jméno toho režiséra, který měl Judy původně točit, ale byl to opravdu velký hollywoodský tvůrce, měl napsat i scénář a celé si to zrežírovat. Producenti mi řekli: „Podívej, máme tohoto chlapíka, podepište, že se na tom nebudete nijak podílet.“ Ten režisér dostal dva Oscary za scénář a dva za režii, nemohl jsem říct ne.

Ten scénář vznikl?

Ano, téměř totožný s mou divadelní hrou, byl jsem s výsledkem velmi spokojený. Rozpočet 10 milionů dolarů. Měli na titulní roli herečku, která hrála Judy v divadle v Londýně, Tracie Bennett. A ten herec, kterého dostali, tak jeho jméno nemůžu říct, ale určitě jste viděla Mlčení jehňátek. A já si myslel: „Aha, tak to bude skvělé!“ A potom se všechno začalo hroutit. Odešel investor, nevyšly termíny. Najednou už nemohl režisér. Pak v tom termínu nemohl herec. Potom během nějaké pauzy odešel jeden z investorů a ty věci se takhle skládaly jako domek z karet a nakonec se to nenatočilo. Producent to však chtěl, tak se řeklo OK, začneme znovu.

A začít znovu znamenalo, že přivedli jiného scenáristu?

Přesně tak. Protože jestli si pamatujete, na začátku jsem podepsal, že já to rozhodně nebudu psát. Scenárista to hodně změnil, z mé hry zbylo asi 30 procent. A oni na to: „Víte, my to vlastníme, můžeme si s tím dělat, co chceme. Ale jako jo, vyhrálo to Oscara, natočilo se to, vydělalo to 50 milionů dolarů a Renée Zellweger je v tom úchvatná. Kdo tohle má?