Pocházíte ze severní Moravy, ale více než polovinu života trávíte na jižní Moravě. Kde se cítíte doma?

Doma se cítím doma. Což je především nejmenší část Brna, Útěchov ležící mezi lesy. Ale zvláštní je, že když někde v zahraničí režíruju, cítím se doma dokonce i tam. A to na různých místech.

Je zajímavé, že mnozí umělci se v dětství a raném mládí věnovali spíše sportu (u vás to byl basketbal) nežli kulturním aktivitám. Jaké vlastnosti, které si musí osvojit sportovec, se nejvíce hodí v umělecké praxi?

Nejdůležitější je fair play. Ve sportu se nedá lhát. Na basketu jsem se naučil senzační věc, která mi vlezla do krve i pro divadlo. V týmu nás bylo osmnáct, do zápasu trenér vždy mohl nominovat pouze třináct z nás, ale základní sestavu tvořilo jenom pět. Prostě na hřiště jdou ti nejlepší. Taky hraju odmala tenis (a hraju ho dodnes). Kdysi jsem četl rozhovor s Rodem Laverem, který v šedesátých letech vyhrál hned dvakrát všechny čtyři grandslamové turnaje v roce. Novinář se ho ptá, jak se mu něco takového mohlo podařit, a Rod Laver odpovídá: „Myslím, že asi proto, že jsem hrál každý svůj míček, jako by se jednalo o poslední míček v mém životě…“

Začínal jste jako herec. Neláká vás zahrát si i dnes? Zaskakujete někdy?

Jako začínající režisér jsem zaskakoval v každé své inscenaci a někdy i u jiných režisérů. Ale docela záhy jsem se rozhodl, že už to dělat nebudu. Někdy z legrace říkám, že se nechám obsadit do některé z našich inscenací, kdyby k nám přestali chodit diváci. Sázím na to, že by se z perverze přišli podívat.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste raději režíroval, než hrál?

Moje paní profesorka na Lidové škole umění mně v deseti letech jako herečka Divadla Petra Bezruče v Ostravě otevřela dveře na tuto scénu. Některé inscenace jsem tam viděl i čtrnáctkrát. Ale přestože jsem se do divadla zamiloval, připravoval jsem se na UMPRUM na dráhu sochaře. Ovšem můj pan profesor Stypa mi to s poukazem na to, že bych musel sochat dokola jednu sochu chlapa v mantlu anebo dělat medailony s pořád jedním ksichtem, rozmluvil. Rozmlouval mi to u okna večerní umělecké průmyslovky v Ostravě, kam jsem docházel mezi dospělé, která sídlila ve velké vile hned v sousedství ostravské radnice. A pan profesor, aby dodal svým slovům váhu, mě zavolal k jednomu z oken, přes které bylo vidět do zahrady za vilou a do parku za radnicí, kde byla tenkrát zaparkovaná fůra transportérů ruské okupační armády… Tak jsem šel na gympl s tím, že potom půjdu na Filozofickou fakultu a budu se věnovat psaní, ale to se mi v průběhu studia taky rozleželo. Pořád jsem dělal divadlo (v té době Divadlo poezie) a na konzervatoř jsem šel studovat herectví po maturitě na gymplu jenom proto, abych měl – tehdy povinnou – tříletou praxi k přijetí na obor činoherní režie.

Kdo vás v rané fázi vaší tvorby nejvíce ovlivnil? Měl jste nějaké umělecké vzory?

Měl jsem to štěstí, že jsem v Ostravě vedle skvělých ostravských herců a hereček potkal Jana Kačera a mladinkého Tomáše Töpfera. Ale nikdy nepřestanu být vděčný paní profesorce herectví na ostravské konzervatoři Dagmar Veselé.

Už v době studia na JAMU jste často dělal asistenta režisérovi Milanu Páskovi. Co nejdůležitějšího jste se od něj naučil pro budoucí kariéru?

Analýze dramatického textu a vzdoru.

Během své kariéry jste se setkal snad se všemi žánry – od velké a komorní činohry přes operu a muzikál až po loutkové divadlo. Existuje ještě nějaký žánr nebo typ divadla, který byste si rád zkusil?

Ne ne, to, co dělám, mi bohatě stačí. Ale musím dodat, že celý svůj život nerozlišuju divadlo na žánry, ale na to, které je dobré a které je nudné.

Jako divadelník jste všestranný. Režisér, herec, autor, libretista, básník, dokonce jste u některých projektů i navrhoval scénografii. Tuto otázku patrně dostáváte často, ale přece jen – co z toho vás naplňuje nejvíce?

Cítím se být divadelník. Což znamená, že všemu, co s divadlem souvisí, s radostí sloužím. Naplňuje mě všechno, co zrovna dělám. Navíc vím, že je to pro konečný výsledek mé práce nutné. A určitě nejsem jediný, kdo to tak má nebo měl nastaveno.

Podílel jste se na více než 200 inscenacích, z nichž některé byly autorské. Úspěšné byly mnohé (myslím především muzikálové). Která vám nejvíce přirostla k srdci?

Své inscenace vnímám, jako by to byly moje děti. Ale jestli bych měl označit čtyři, které byly pro mě významnými milníky a rád na ně vzpomínám, tak jsou to Aristofanovi Ptáci, moje dramatizace románu Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy, Mše Leonarda Bernsteina a první věc, co jsme napsali se Zdenkem Mertou, Sny svatojánských nocí. Ale musím říci, že každou z inscenací, kterou připravuju, považuju za tu nejdůležitější v mém životě. A stejně tak se k ní i ve vzpomínkách vracím.

Existuje nějaký projekt, který se vám nepodařilo dotáhnout, a dodnes toho litujete?

Ne. Měl jsem a mám to štěstí, že všechno, co jsem si přál uvést na jeviště, se mi vždy povedlo zrealizovat.

Jste režisér „diktátor“ ve smyslu, že máte přesnou představu, jak by věc měla vypadat, nebo se necháváte inspirovat herci?

Duše sochaře mě nikdy neopustila. Vždycky mám naprosto jasnou představu o tom, jak by inscenace měla vypadat a jak by v ní měli herci hrát. Teprve až všechno naplňuje mé představy (často používám metaforu, že jsem stanovil „mantinely“), tedy 10–14 dnů před premiérou, nechám herce hrát – v oněch mantinelech – tak, jak sami chtějí. Říkám tomu „omezená svoboda“. Vždycky jsem překvapen i nadšen z toho, jak v rámci rozličných omezení – autorův text, skladatelovy noty, choreografie – moje režie „rozkvetou“ do nádherných výkonů naplněných jejich letorou a osobitostí. Nikdy jsem žádného herce neznásilňoval do takzvaných protiúkolů. Vždy jsem se totiž domníval, že musí existovat jakási latentní souvislost mezi mentalitou herce a charakterem postavy, kterou ztvárňuje.

S Městským divadlem Brno jste spojen 35 let. Na počátku kariéry jste měl „našlápnuto“ do Národního divadla v Praze, kde se vám umělecky zadařilo. Čím pro vás byla nabídka tak lákavá, že jste oproti Praze dal přednost Brnu?

Od okamžiku, kdy jsem nastoupil do angažmá v tehdejším Divadle bratří Mrštíků, dnes v Městském divadle Brno, ale i předtím, když jsem zde asistoval, jsem se netajil svou kritikou vůči mnoha aspektům, které v tomto divadle „vládly“. Moje nespokojenost nakonec vyústila v rozhodnutí, že přijmu nabídku profesora Milana Lukeše, šéfa Činohry Národního divadla v Praze, na angažmá v tomto divadle a z Brna odejdu. Angažmá v ND jsem dostal, ale… se sametovou revolucí se hodně proměnilo a já jsem dostal nabídku šéfovat Divadlo bratří Mrštíků, které jsem ještě opustit nestačil. A protože jsem před revolucí tak „křičel“, co všechno by mělo být jinak, řekli mi kolegové, že bych to teď měl ukázat. A já s nimi souhlasil. Považoval jsem to za splnění svého dluhu a myslel jsem si, že po dvou třech letech toho nechám. Nikdy předtím jsem o šéfování nestál. Ale tak nějak mi to bidlo na pramici Městského divadla v ruce zůstalo takhle dlouho. A nelituju.

Od počátku se snažím, aby naše divadlo fungovalo zároveň jako „tvůrčí ateliér“ i „reprezentativní výstavní galerie“. Snažím se vytvořit maximálně dostupné podmínky pro zkoušení, nalézt k této práci ty nejlepší a následně pak na maximálně dosažitelné úrovni to, co jsme připravili, představovat našemu publiku. Mám obrovské štěstí v tom, že v Brně výtečně funguje Janáčkova akademie múzických umění, a tak jsem mohl mnohé umělce ještě v období jejich studia angažovat do našeho divadla.

Dovolím si ještě jednu drobnou, avšak významnou poznámku: když jsem byl v roce 1990 vyzván, abych se stal uměleckým šéfem tohoto divadla, bylo mou jedinou podmínkou, že všichni umělečtí zaměstnanci přejdou na jednoleté termínované smlouvy. Stalo se. A tak to u nás, až na drobné kosmetické úpravy (smlouvy s umělci dnes podepisuju na 1–3 roky a od završení věku 55 let je pak převádím na smlouvy na dobu neurčitou), funguje dodnes.

Byly v tom dlouhém období vašeho angažmá v Městského divadle Brno chvíle, kdy jste měl chuť se vším praštit?

Absolutně ne. Samozřejmě že jsem musel řešit spoustu problémů, ale to už s výkonem funkce ředitele divadla souvisí. Devadesát pět procent této práce je o řešení problémů, ale ty se vždy řeší (alespoň já to tak mám) s radostnou vizí, že se jejich odstraněním nastaví lepší podmínky pro naši práci.

Co považujete za největší úspěch svého ředitelování?

V našem divadle je nás 420 zaměstnanců a k tomu je nutné v každé sezoně připočíst v průměru 150 hostujících kolegů. A mě nejvíc naplňuje radostí a pýchou, že společně existujeme v prostředí, kde se lidé při práci rádi potkávají a kde vládne úcta jednoho k druhému, a to jak na profesionální, tak na osobní bázi. Samozřejmě že nejsem tak naivní, abych nevěděl, že to vždycky není „bez mráčků“, ale ty jsme právě ve prospěch zachování celkové atmosféry schopni velmi rychle zahánět. A samozřejmě mě těší dlouholetý zájem obecenstva o všechny naše produkce. Od roku 1995 je naše divadlo prakticky stále vyprodáno a já jsem přesvědčen, že to souvisí s premisou, kterou jsem si stanovil hned na počátku výkonu své funkce, že budeme naše scény (nejprve jednu – Činoherní, od roku 2004 pak i tu druhou – Hudební) poskytovat jako platformu současným českým, ale i zahraničním autorům. V každé sezoně uvádíme z osmi až devíti premiér na obou scénách v průměru dvě až tři premiéry české a dvě až tři premiéry světové. Je nádherné být obklopen báječnými lidmi a zároveň výsostnými profesionály, s nimiž si plníme společné sny. Je to velký dar, který však není zadarmo.

Některá divadla mají problém s politickou reprezentací města, ale v Brně jsem takovou situaci nezaznamenala. Domníváte se, že je součástí dovedností ředitele divadla umět vycházet s vedením města?

Divadlo je „všedostupná“ instituce. A zřizovatel, ať už je z jakékoli politické strany, by měl ctít premisu, že nemůže jakoukoli politickou instituci ovlivňovat, ať už z pozice svého politického angažmá, či dokonce z hlediska svého osobního uměleckého vkusu. Jsme a vždy jsme byli divadlo svobodné, k čemuž taky odkazuje úplně první historický název našeho divadla, které před 80 lety (14. června 1945 na Gorkého ulici v Brně) otevřeli studenti brněnské konzervatoře s názvem Svobodné divadlo. Ačkoli jsem v Brně zažil už deset primátorů s různými pohledy na svět, nikdy jsem se nedozvěděl, že bychom to či ono měli či neměli a případně jak uvádět. Zřizovatel má logicky veškeré pravomoci k tomu, aby zvolil, koho jmenuje do ředitelské funkce v jaké své instituci a zda a kdy ho odvolá. Po celou dobu výkonu svého mandátu jsem byl prakticky odvolatelný pokaždé, když se sešla Rada města Brna, která se schází pravidelně každý týden. (Po přijetí zákona o veřejné kulturní instituci už to tak jednoduché nebude…) Aby kulturní instituce v naší zemi mohly skutečně svobodně tvořit a důstojně fungovat, je zapotřebí osvícených politiků v řídicích funkcích.

Kromě dosti rozsáhlé agendy ředitele MDB jste již víc než deset let předsedou Asociace profesionálních divadel. Chápu, že práci v asociaci lze asi těžko popsat jednou větou. Tak alespoň – jaké jsou momentálně největší problémy a úkoly, které Asociace řeší?

Asociaci profesionálních divadel vedu od roku 2013, kdy z této funkce odešel Jan Burian řídit Národní divadlo v Praze. Jsem nesmírně rád, že se díky naší Asociaci vytvořila platforma sdružující česká profesionální divadla, kterým poskytujeme právní, technické, ekonomické i jiné aktuální informace. Dvakrát ročně se všichni scházíme na valných hromadách, na něž zveme odborníky z různých oblastí souvisejících s naší činností. V posledních letech jsme tato setkání rozšířili na dva dny i za účasti kolegů z PR oddělení jednotlivých divadel. Pořádáme celou řadu seminářů a školení souvisejících s divadelními profesemi a samozřejmě jednáme s politickými reprezentacemi jak státu, tak jednotlivých regionů.

Za zázrak považuji, že jsme po téměř čtvrt století trvajícím úsilí dokázali přesvědčit odpovědné politiky napříč naší zemí, ale i na ministerstvu kultury a následně v parlamentu o tom, jak zásadní je přijmout zákon o veřejné kulturní instituci, což se nakonec podařilo. Naším současným největším úkolem je spolupodílet se na aplikaci tohoto zákona do praxe a jsem nesmírně rád, že už teď jsou města, kde zřizovatelé o tomto kroku prakticky jednají: České Budějovice, Olomouc, Liberec, Brno a další.

Rovněž si myslím, že nebýt naší Asociace, určitě by se několikanásobně nezvýšil roční finanční příspěvek do tzv. Programu na podporu profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů z někdejších 60 milionů na 400 milionů korun v současnosti. A to, že se v období covidu tato suma navýšila až na 700 milionů pro všechny tyto instituce, je rovněž velkou zásluhou naší Asociace. Reálně to tehdy zachránilo českou divadelní síť.

Působíte také v mezinárodním kontextu?

Jistě. Asociace je dlouholetým členem organizace Pearle – Live Perfomance Europe, což je přední evropská asociace zabývající se regulačními záležitostmi EU, které ovlivňují každodenní provoz organizací živého umění. Současně slouží jako fórum pro výměnu informací, sdílení zkušeností a zastupuje své členy při jednání s Evropskou komisí a podobně. Pearle prostřednictvím svých členů reprezentuje více než 13 tisíc divadel a orchestrů, operních domů, festivalů a dalších organizací z celé Evropy

Co vás v současné době nejvíce těší a co naopak mrzí?

Nejdřív co mě mrzí. Když jsem byl malý kluk a učil jsem se na základce stále novým věcem, zamiloval se do čtení a zjišťoval, jak se na tom našem světě vyvíjí literatura, ale taky jak se vyvíjejí lidské vědomosti a s tím i technika, byl jsem přesvědčen, že s tím, jak přicházejí nové a další generace, bude ten náš svět pořád jenom a jenom chytřejší. Mrzí mě, že to tak nedopadá. A co mě těší? Na poslední valné hromadě Asociace jsem vyzval kolegy ředitele a kolegyně ředitelky z celé naší republiky, aby každý z nich v cca tříminutovém projevu odpověděl na přesně takovou otázku, kterou mi nyní kladete i vy. A měl jsem obrovskou radost z toho, že už první z nich si na nic nestýskal a mluvil jenom o tom, jak se jim v tom jejich divadle daří naplňovat umělecký program, který si stanovili, jak se oproti postcovidovému období zvýšila návštěvnost, v jak báječném kolektivu kolegů pracují a co všechno krásného mají před sebou. Každý z dalších ředitelů a ředitelek byl zcela specifický, ale de facto mluvil s tímtéž zápalem, nadšením, radostí o tom, jak to u nich funguje. A nebyl jsem sám, kdo si v tom prostoru, v němž jsme v tu chvíli seděli, uvědomoval jednu prostou skutečnost, že i když o divadle a o divadelnictví často uvažujeme jako o poměrně velké množině, to nejpodstatnější je, co se odehrává v každém jednotlivém divadle, ať už je kdekoli, a to nejenom v České republice, ale i ve světě. Nejsme schopni je všechna navštívit, i kdybychom žili tisíckrát delší životy, ale vědomí, že každé z nich se cítí být středem celého vesmíru (a tak je to správné!), jen potvrzuje základní vlastnost divadla, a sice že tam, kde existuje byť jen malé společenství lidí, logicky musí existovat i divadlo…