Divadlo je můj azyl, moje oáza
Veronika Bednářová
Sedíme v kavárně Nové budovy Slovenského národního divadla a kolem se trousí první diváci. Usedají k okolním stolkům tichounce, aby nerušili. BOŽIDARA TURZONOVOVÁ (83) má před sebou další zásadní roli ve velkém historickém díle Roberta Crichtona Tajomstvo Santa Vittorie: za chvilku se půjde připravovat do herecké šatny. „Prase před zabijačkou nevykrmíte,“ směje se otázce, jestli má trému. O své profesní dráze proto mluví s grácií a nenuceně, jako by tančila, o současné situaci na Slovensku pak přerývaně, smutně. Nenápadná hvězda, chtělo by se říct. „Bydlím ve třetím patře a chodím na nákupy s košíkem, jakápak hvězda!“ Nakonec připustí: „Ale tak áno, herecká práce dává mému životu smysl. Momentálně snad ještě víc než dřív.“
Pamatujete si ještě, kdy jste nastoupila do Slovenského národního divadla? Den i hodinu. Hrála jsem tady už jako studentka, myslím, že jsem hostovala hned ve dvou inscenacích, jedna z nich byla hra Sławomira Mrożka. Ale oficiálně jsem „do zaměstnání“ nastoupila 1. září roku 1963 ráno s tím, že v červenci, tedy dva měsíce předtím, jsem na VŠMU promovala. Kolikrát jste za ta desetiletí měla chuť odejít? Spíš mě ze začátku napadalo, jestli jsem si vybrala správné povolání...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
