V životě je vždycky něco za něco
Jan Kolář
Rozhovor s hercem, hudebníkem a textařem VÁCLAVEM KOPTOU. Vídával jsem ho v Semaforu v malých rolích, často ale jen u piana a jeho prsty se pokaždé po klávesnici míhaly málem rychlostí světla v rytmu boogie-woogie. O tom a nejen o tom bude v našem rozhovoru řeč. Odehrál se v malé pracovně hanspaulské vily, v níž byly napsány příběhy o třetí rotě, písňové texty pro Hanu Hegerovou či překlady Apollinairovy a Verlainovy poezie. A začal vzpomínáním na léta, která jsou mladé generaci možná vzdálenější než ty kilometry, co v kosmu za vteřinu urazí světlo.
Takzvanou normalizaci jste zažil jako děcko, jako student konzervatoře, jako začínající semaforský herec. Jaká pro vás byla? V roce 1975 mi bylo deset a měl jsem úplně jiné zájmy než společenské poměry a zasedání ÚV KSČ. Byl jsem uzavřené, trochu autistické dítě a zajímaly mě hlavně autobusy, což trvá dodnes. Sledoval jsem, kdo odpoledne jezdí na lince 131 a jaký má autobus. Ve svém pokoji mám spoustu autobusáckých rekvizit a něco i tady v původní dědečkově pracovně...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
