Původně studovala na pražské konzervatoři zpěv na oddělení populární hudby, opeře se začala věnovat až na konzervatoři v italské Mantově Conservatorio di Musica „Lucia Campiani“ a absolvovala ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst. „Operní zpěv mě zasáhl při docela obyčejné vyučovací hodině, když jsme s paní profesorkou Slavickou poslouchali písně Richarda Strausse „Vier letzte Lieder“ s Jessye Norman, bylo to úžasné! Pak jsem slyšela v Národním divadle „Její pastorkyni“ Jenůfu zpívala Lívia Ághová, a to mě naprosto fascinovalo, její hlas, celá opera!“ vzpomíná pěvkyně na osudové okamžiky. Petru Alvarez Šimkovou poprvé slyšelo české publikum v Divadle J. K. Tyla v Plzni 2006, v pražském Národním divadle debutovala v r. 2008 jako Mařenka v Prodané nevěstě, hostuje na řadě našich předních scén, ale i v zahraničí. Ve vídeňském Theater and der Wien zpívala po boku Plácida Dominga v opeře Goya Gian Carlo Menottiho v Theater an der Wien, v Praze na koncertě v O₂ aréně s Andreou Bocellim a v Národním divadle v inscenaci Andrea Chénier Umberta Giordana s Jusifem Eyvazovem.

Cenu Thálie jste získala na roli Regan v opeře ryze současná, atonální. Díla soudobých autorů ve svém repertoáru máte, nicméně Reimann je velmi specifický. Hledala jste k němu a Regan cestu snadno?

Když jsem dostala noty Reimannova Leara a začala se s dílem podrobně seznamovat, zjistila jsem, jak vyhledávaná opera to je. Přiznávám, že najít si k Learovi cestu pro mě snadné nebylo. Když jsem se učila svoji první frázi, zjistila jsem, že na ni potřebuji, řečeno s nadsázkou, tolik, jako na jednu operu! Opravdu to bylo těžké. Každou melodii, i když nejde do ucha líbezně, si obvykle zapamatuji, i disonanci. Tady se mi to zprvu zdálo nemožné. Charakteristické pro všechny sólové party bylo vedení melodické linky, která se pohybovala často ve velkých intonačních skocích, což bylo velmi náročné po pěvecké stránce, part sváděl také k tomu, že jej zpěvák emotivně vykřičí, místo vyzpívá. Základní nelíbezná melodie měla v sobě schovaných spoustu ozdob, které bylo také třeba se naučit. Dalším náročným prvkem byla melismata.  A aby toho nebylo málo, bylo vše třeba nastudovat z materiálu, který byl vydaný jen v rukopise, kde mnohé bylo nečitelné. Učila jsem se tedy pečlivě každou notu, intervaly, rytmus, chtěla jsem být absolutně přesná. K dílu jsem studiem cestu opravdu našla. Nejen ke svému partu, ale i k celku a k samotné inscenaci. Nepovažuji se za znalce soudobé hudby, ale uchopila jsem si Leara sama pro sebe jako činohru, která je podpořena, spíše povýšena hudbou a dostává se do nové, vyšší dimenze. Tím jsem v Reimannovu Learovi našla celkový smysl a dokázala se s ním sžít, pochopit ho. A tak jsem našla smysl i v celé inscenaci.

Ztvárňovala jste i roli Ženy jednoaktové opeře Erwartung (Očekávání) A. Schönberga, který také nebyl právě snadný. Navíc tíha celého představení spočívala jen na vás, celou dobu jste zpívala a hrála na šikmé plošině nad jevištěm, několik menších rolí se objeví až v závěru. Inscenace Lear i Erwartung se reprízovaly jen několikrát. Není škoda, když se tak brzy stáhne věc z repertoáru? A sžila jste se i s režiemi Barbory Horákové Joly, které se obecně nesetkávají s jednoznačným přijetím?

Erwartung jsem zpívala opravdu ráda, i když to nebylo snadné představní. Schönberg byl na nastudování také velmi těžký. Na Schönberga jsem měla oproti Reimannovi mnohem méně času. Schönbergova hudba je opravdu krásná, a kdyby mi někdo Erwartung nabídl znovu, ráda bych se k němu vrátila. Režie Barbory Horákové Joly jsou pro mě odvážné – kdo by použil v Learovi pojízdný nákupní vozík s igelitkou ze supermarketu! Musím říci, že patří k režisérům, kteří mají všechno promyšlené dopředu do detailu, nevymýšlejí akce až na místě. Práce s ní je příjemná, umí velmi dobře spolupracovat s interprety. Je škoda, když se inscenace po odehrání plánovaného bloku stáhne z repertoáru. Ze zkušenosti musím říci, že by člověk často dopředu neřekl, jak vřele budou ne právě známá díla publikem přijata. To se u Schönbergova Erwartung a Reimannova Leara stalo, obě inscenace měly velký úspěch.

Už jen přehled vašich nominací na Cenu Thálie dokládá, jak různorodý je váš repertoár. K jakému období, skladateli či konkrétnímu dílu máte nejblíže?

Své role mám ale ráda úplně všechny! I když… Jak o tom teď přemýšlím, nejvíce asi tíhnu k Giacomu Puccinimu – Manon, Mimi v Bohémě, Tosca… To jsou tak báječně napsané postavy! Nejraději z nich mám asi Toscu. Když mi ráno někdo zavolá, večer ji můžu zpívat! A tak to mám i se Smetanovou Mařenkou, to je moje další oblíbená role. To vše jsou role mému srdci velmi blízké a teď k nim přibyla také Dvořákova Rusalka. A velmi ráda zpívám v němčině.  Ve Vídni jsem studovala také obor píseň a oratorium u Edith Mathis, která mě velmi ovlivnila, díky ní jsem si německý repertoár zamilovala. 

V České republice jste poprvé vystoupila jako Zuzanka ve Figarově svatbě v DJKT v Plzni. Jak na toto období vzpomínáte?

Dveře v Plzni a vůbec v Čechách se mi otevřely díky panu dirigentovi Ivanu Paříkovi. On byl mým profesorem na vídeňské univerzitě, kde vyučoval operní interpretaci. Ve Schlosstheater Schönbrunn ve Vídni se mnou nastudoval jako univerzitní představení Lišáka z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky a Martinů Juliettu, ve speciální produkci Bohémy na školním nádvoří a v zahradě jsem zpívala Mimi. Když organizoval v Plzni v roce 2006 operní koncert, pozval mě na něj. Jeviště je největší škola! To vím dnes. Ovšem jako studentka jsem měla v sobě zakódováno, že na jeviště nemůžu vstoupit, dokud nebudu umět dobře zpívat. Nebyla jsem člověk, který by šel na předzpívání. Plácido Domingo mě pozval na svou soutěž Operalia – zaslechl mě zpívat za dveřmi zkušebny árii z Belliniho Puritánů a jen na základě toho mě oslovil. Já jsem na Operalii ale nejela, byla jsem přesvědčená, že nejsem ještě dostatečně připravená. Proto pro mě bylo úžasné, že mě pan profesor Pařík vzal do Plzně, díky tomu jsem zábrany překonala. Tuto příležitost jsem nehledala, ona přišla za mnou. Nebýt tohoto koncertu, tak bych asi ještě dneska čekala, až budu opravdu dobře zpívat! Zpívala jsem pak s panem profesorem Paříkem v Plzni Zuzanku v jeho nastudování Mozartovy Figarovy svatby v r. 2007, to už působil jako šéfdirigent plzeňské opery a šéfem souboru byl pan Jiří Pánek, který mě angažoval a dával mi pak další krásné příležitosti – Mimi, Giocondu, Toscu, Mařenku, Donu Annu, Gildu, Markétku. I v pozdějších letech jsem se do Plzně ráda vracela. Zpívala jsem tu například Violettu a Elettru. Byla jsem tam tak často, že si lidé dokonce někdy myslívají, že jsem z Plzně!

Český repertoár je také vaší doménou. Smetana, Janáček, Dvořák… Co byste z českého repertoáru ráda zpívala?

Myslím si, že v českém repertoáru nejde jen o výslovnost, to se dnes zahraniční pěvci mohou naučit. Vnímám v něm ale určité češství, naši mentalitu, kterou tam cizinec nedostane, i když vyslovuje perfektně. Cítím to i když zpívám Krasavu, kterou mám velmi ráda. Dostala jsem nabídku na Libuši, hodně jsem o tom přemýšlela, ale z časových důvodů jsem ji nakonec musela odmítnout. Doufám, že se ke mně tato krásná role dostane v příznivější konstelaci, zpívala bych ji velmi ráda.

Se svým manželem, tenoristou Rafaelem Alvarezem, jste ztvárňovali několikrát ústřední pár, poprvé už ve Vídni v Martinů Juliettě. Vystupujete společně koncertně. Jak funguje taková manželská spolupráce? 

Výborně! My spolu zpíváme rádi a myslím, že i publikum to vnímá. Když v Ostravě zaskakoval Rafael v Tosce jako Cavaradosi, začali lidé tleskat v polovině duetu. Nikdy se mi nic takového nestalo. Myslím si, že náš osobní vztah se v našem zpěvu promítá, lidé to poznají a vše se jich více dotkne. Potkali jsme se při produkci Lehárova Careviče na vídeňské univerzitě, pak přišla Julietta, v Čechách to byl kromě Tosky například Faust a Markétka, Rigoletto, Bohéma, Andrea Chénier… V posledních letech vystupujeme společně především koncertně, doma i v zahraničí – v Německu, Rakousku. Manžel má také nové umělecké a pedagogické příležitosti ve své vlasti, v Mexiku. Nyní se rýsuje možnost spolupráce opery v Mexico City na sezónu 2026/27 nám oběma.

Máte dva syny, mladší Joshua už zpívá v Tosce Pasáčka. Sejdete se někdy společně na jevišti?

Jako rodina rádi vystupujeme společně, měli jsme už několik společných koncertních rodinných vystoupení a máme před sebou další vystoupení, Joshua má také novou příležitost. Joshua dobře ví, co chce – chce zpívat. A chce být tenor! Jestli se sejdeme přímo na jevišti? To nevím… to ukáže čas. Starší syn také moc pěkně zpívá, ale operním pěvcem být nechce.  

Co je nejtěžší na operním zpěvu?

Nejtěžší je naučit se ovládat tělo jako nástroj, aby byl člověk schopen vytvořit kvalitní, kultivovaný tón, který se nese přes orchestr a je slyšet i v nejtišším pianu až do poslední řady. Nejde o to zpívat nahlas, ale aby tón rezonoval, byl nosný a krásný za každých okolností. Pro mě je velmi důležité zachování autentičnosti hlasu. Dnes je kolem nás mnoho nahrávek a když pěvec poslouchá příliš mnoho nahrávek oblíbeného pěvce hrozí, že ho začne napodobovat. A toho se chci vyvarovat.  A za snad nejtěžší věc považuji sebereflexi, protože objektivní sebereflexe je téměř nemožná. Pěvci jsou, bohužel, limitováni vlastním sluchem a ani nahrávka není natolik směrodatná, abychom si mohli o sobě samých a svém výkonu vytvořit správný úsudek. Proto potřebujeme ´druhé ucho´ - člověka, který věci rozumí, kterému důvěřujeme a který nám svůj názor řekne. Pedagoga, dirigenta, korepetitora, ale i kolegy. Já osobně mám konzultaci s kolegy velmi ráda – když slyším z několika úst shodný názor, vnímám ho pak jako objektivní. Tak to bylo například u Leara. A nesmírně mě potěšilo, že se s názorem mého zahraničního kolegy shodoval i názor poroty Cen Thálie. Bez zpětné vazby, které může zpěvák věřit, spolehnout se na ni z odborného hlediska, se nelze obejít. A já si vážím toho, že ji mám.