Jaký je váš taneční a akrobatický kontext a historie? Přečetla jsem si, že jste nevyšla z taneční konzervatoře, ale rozvíjela jste se se jinou cestou.

Máte pravdu, taneční konzervatoř jsem nevychodila, i když i o ní jsem uvažovala. Už na základní škole jsem přemýšlela, kam bych mohla dál směřovat, protože jsme se s mou sestrou, dvoječetem, od dětství intenzivně hýbaly. Lezení po stromech, kotrmelce na trávě, plavání… všechno možné, ale ne na nějaké soutěžní úrovni. Až jsme pak přes školu a kamarádky objevily někdy v devíti, deseti letech tanec a zjistily, že to je ono. Tancovaly jsme duety, ve skupině, moderní jazz, balet. Přes to jsem se dopracovala k sólovým vystoupením a jedno z prvních se v mých sedmnácti letech dostalo až na Eurovision Young Dancers 2015. Sólo pak putovalo i na mistrovství světa.

Tancovala jste na soutěžní úrovni?

Byl to velký dril. Hned po škole jsem zamířila na trénink, ten byl do večera, pak domů, úkoly do školy a spát, a tak to šlo během mých středoškolských studií každý den. A pohyb nakonec vyhrál. Chtěla jsem pokračovat ve vysokoškolském studiu tance v zahraničí, jenže než jsem se někam stihla dostat, konal se v roce 2019 konkurz do Cirku La Putyka. A protože v Cirku La Putyka jsou potřeba herci, tanečníci, muzikanti, akrobaté, zkrátka lidé různých dovedností, konkurz byl zaměřený na všechny talentované lidi, a tedy i na mne, proto jsem se nebála dorazit. V tu dobu už jsem měla za sebou zhruba rok tréninku závěsné akrobacie, ze zájmu jsem chodila trénovat na šálu. Říkala jsem si, že kdyby u konkurzu nestačil tanec, můžu ještě vytáhnout šálu. A zabralo to. To byl můj profesionální začátek.

Co vás přilákalo na šálu?

Připadalo mi to jako upgrade tance. První zkušenost se závěsnou disciplínou jsem měla už při natáčení filmu Saxána a lexikon kouzel, ve kterém jsem jako dítě hrála. Byla to hezká zkušenost, poprvé jsem se tu setkala s visením ve vzduchu, s padáním do studny a zjistila jsem, že mě to baví. Šála tak byla celkem přirozená cesta. Věděla jsem, že závěsná akrobacie mě láká a baví, nabíjí, že v ní je adrenalin, risk. Zároveň je to disciplína, která vyžaduje sílu, v tanci byly moje svaly z hlediska estetiky vždycky trochu navíc. U šály jsem mohla sílu využít, byla to přednost. Proto závěsná akrobacie, je to propojení silovosti a tance, zároveň se pracuje s hudbou, s muzikalitou, u šály se hodí být kreativní ve vzduchu i na zemi, zapojovat choreografii. Závěsná akrobacie je pro mne jako stvořená na míru. A mimochodem, původně jsem se věnovala já šále a moje sestra kruhu, ke kterému jsem se já sama dostala až později. Dnes dělá sestra pohyb hlavně volnočasově.

Po roce zájmu o šálu jste tedy začala profesionálně působit v Cirku La Putyka, kde jste svou disciplínu dál pilovala. Je to zhruba šest let. Kým byla Helena tehdy a kým je dnes?

Zásadní je, že jsem se tehdy brala jako tanečnice, která se pokouší o akrobacii. Byla jsem jako tanečnice fascinovaná nejen závěsnou akrobacií, ale i stojkami, pozemní a párovou akrobacií. Dnes už se nazývám akrobatkou. Poměr času, který trávním na zemi a ve vzduchu, je určitě v neprospěch země. Pořád jsem na něčem zavěšená.

Popište, prosím, jak jste se v souboru rozvíjela.

Můj posun v Cirku La Putyka byl velice progresivní, hodně i škola života, kdy vás hodí do vody a musíte plavat. Nebála jsem se, šla jsem do toho po hlavě a celým srdcem, byl to pro mne splněný sen, neváhala jsem ani minutu. Nastoupila jsem měsíc před premiérou za akrobatku, která vypadla ze zkoušení inscenace Kaleidoscope, volné místo zahrnovalo tanec a akrobacii na kruhu. Kruh je rozhodně jiná disciplína, než šála, zároveň nemá od šály až tak daleko – síla je podobná, tanec se také využívá. Tím to začalo, od té doby mě kruh drží. Na základě toho jsem začala dostávat i jednorázové eventové nabídky, vystoupila jsem třeba i na zahájení festivalu Colours of Ostrava. Období covidu bylo obdobím učení se. Všechno bylo zavřené a my měli relativně pravidelné tréninky. Trénovali jsme například s cirkusovým umělcem Ethanem Law a jinými akrobaty, měli jsme online workshopy, třeba s Ilonou Jäntti. Ilona je žena režiséra Maksima Komaro, který režíroval i Kaleidoscope, inscenaci, při níž jsem byla poprvé součástí souboru. Dnes už bohužel Kaleidoscope nehrajeme, ale stále je to jedna z mých srdcovek. Bylo to barevné kabaretní představení, s nímž jsme hodně tourovali po republice.

Kruhy tedy byly vlastně náhoda, můžete ještě rozvinout, co vás na nich tak oslovilo, že se staly vaší hlavní disciplínou?

Více méně to bylo proto, že na nich bylo z La Putyky víc zakázek, než na šálu. V Putyce jsou to však různorodé objekty, nejenom kruh. Kruh byl první, proto je pro mne symbolický, ale dostávala jsem různá zadání. Když jsem se zaradovala, že už umím na kruhu, dostala jsem ohnutou tyč, na které mám něco vytvořit. Teď se snažím dostat i ke strapsové technice, což je zase něco trochu jiného, pracuje se se speciálními plochými lany, která mají na konci smyčku pro ruce nebo nohy. Ale je to jak s jazyky. Jakmile jich umíte víc, snáz se učíte každý další. A mám pocit, že jsem dosáhla takového levelu, že je pro mne relativně jednoduché přeskočit na jinou disciplínu, protože využiju stejnou techniku a jenom ji adaptuji.

Vyzdvihla jste spojení tance a síly. Co dalšího je potřeba k tomu, abyste mohla závěsnou akrobacii dělat?

Docela důležité je prostorové vnímání. To může být výhoda pro gymnasty, jenže ti pak zadání odcvičí a nezatančí. A taneční schopnosti se mi vždycky vyplatily, tanečnost, ladnost. Důležitý je i pohybový rozsah a mobilita. Určitě síla. A také pohybová koordinace. Dále cítění v ose, ve chvíli, kdy se točíte. Dá se to naučit, ale někdo se to bude učit měsíce, někomu to půjde hned. A když dostanete zakázku, kdy musíte mít za měsíc vygenerovanou nějakou cirkusovou scénu, není čas teprve hledat techniky.

Jak trénujete v současné době?

Moje aktuální rutina se hodně točí kolem fyzia a kolem regeneračních a posilovacích technik. Zaměřuji se hlavně na vnitřní svaly, core, na uvolňování zad, na aktivní posilování, protahování a uvolňování mikrosvalíků. Paradoxně nejsem člověk, který zavítá do posilovny, i když by to možná bylo zdravé. Jenže já jsem vždycky toužila spíš po tom, abych měla méně svalové hmoty, tak pro mne byla posilovna sprosté slovo, dnes už je to trochu jinak. Ideální je pro mne jóga, člověk si musí uvědomit své tělo, dech pomáhá v závěsu do silových pozic, do tempa i dynamiky. To je základ, ke kterému se vracím každý den. A pak zavěšení se do vzduchu, alespoň jednou až dvakrát týdně. Není to proto, že musím, ale chybělo by mi to.

Kdo sedí v hledišti a vidí závěsnou akrobacii, nejednou přemýšlí o strachu. Máte strach i vy?

Nějaká míra strachu je zdravá. Nejvíc přichází strach v momentu, kdy se učím něco nového anebo pokud se něco nepovede. Myslím, že když se něco nepovede, je to dobrá zkušenost. Sama jsem dokonce i spadla na jevišti, což jsem brala jako hroznou ostudu a krok zpátky. Bála jsem se, že už nikdy nedostanu další akrobatickou práci. Naštěstí to tak není, sebrala jsem se z toho velice rychle, ale ten moment už z hlavy nikdy nevymažu. Vždycky, když je ve vzduchu nějaké zaváhání, zopakuji si krok po kroku plán B, ale samozřejmě se tomu snažím předejít. Souvisí to s důvěrou v riggery, kteří se mnou na dané scéně spolupracují a tahají mě do vzduchu. Souvisí to i s tím, zda jde o představení, které se hraje třeba měsíc v kuse anebo jde o jednorázovou akci. Velmi se liší příprava i fokus na místě. Jednou se nadopuji kofeinem a jsem naprosto soustředěná, když vím, že zítra už nemusím scénu dělat znovu. Když jde třeba o St.art a hrajeme týden, dva týdny v kuse, příprava je jiná – musím hodně počítat, kolik mám sil, jak si mohu dovolit zkoušet. Příkladem je vis za jednu ruku v St.art, kde jde hodně o soustředění, musím si být dobře vědomá toho, kolik mám ještě síly, jak mám zrovna zpocenou dlaň, což také hraje velkou roli. Současně musím brát do úvahy, kdo je za lanem a zvedá mě nahoru. Když cukne s lanem o trochu víc, vydržím o deset sekund méně a musím dát včas vědět, že musíme dolů.

Viděla jsem velkou spoustu cirkusových představení, ale zrovna během St.artu jsem při vašem vystoupení s kruhy hodně pozorovala i riggery. Přemýšlela jsem o tématu absolutní důvěry, kterou musíte vůči riggerům mít, protože jejich práci nemáte pod kontrolou.

Mám štěstí, že u nás v divadle jsou kluci, kteří jsou zodpovědní a uvědomují si, že na ně spoléhám a že za mne mají v tu chvíli zodpovědnost. Bohužel ale na méně profesionální půdě, než je naše divadlo, se někdy setkávám s tím, že někdo někoho tahá nahoru a pomalu ani neví, jak uvázat uzel nebo nezkontroloval, zda je lano uvázané správně. To mě upřímně děsí, jsou to věci, které se nesmí podceňovat, protože jde o život. Dobré je také s riggery hodně komunikovat svoje schopnosti a sílu a podle toho vystoupení upravit.

Při tiskové konferenci k inscenaci St.art jste zmínala, že vás pro vaše vystoupení s kruhy hodně posunul freediverský trénink, který byl součástí přípravy celého týmu. Jakým způsobem?

Byla to moje první freediverská zkušenost, výrazná. Do mého výstupu se hodně propsala v oblasti soustředění. Pod vodou jsem měla zavěšený i kruh, ale to pro mne nebylo tak zásadní. Podstatné bylo, jak tělo pod vodou působí proti úplně jiným silám, než ve vzduchu. Současně je v tom jistá podobnost s tím, jak se cítíte v extrémně rychlém spinu, v točení, když jste částečně ve stavu beztíže, ale zároveň jdete proti proudu, když chcete něco udělat mimo osu. Pro tvorbu byla klíčová představivost, kterou mi zkušenost s vodou v hlavě hodně živě vybarvila. Vycházela jsem na kruzích z pocitu, jaké to je být pod vodou, v zádrži dechu, vytvořit v těle prostor někde jinde, než jsem zvyklá. Je to zkušenost, která mění i to, jak může tělo na kruzích vypadat, kam ve vzduchu směřuji polohu svého těla, postoj. Není to hraní, není to napodobování, je to jen freediverskou zkušeností ovlivněná představa v hlavě, kterou se snažím při akrobacii převést do těla. Přitom musím říct, že jsem měla strach z hloubky. A vlastně i z výšky. Jenže najednou, když jste v soustředění, vnímáte jinak. Je to zvyk, musíte to, čeho se bojíte, opakovat tak dlouho, až to přijmete, budete vědět, že je to bezpečné a víte, co děláte. Napřed to u akrobacie zkusíte se žíněnkou a až potom bez. Podobné to pro mne bylo ve vodě. Věděla jsem, že se neutopím, ale stejně to byla úplně nová zkušenost. Jako když mě poprvé vyzdvihli nahoru s kruhem, na zkoušce, za denního světla. Vypadalo to víc vysoko, realističtěji, než se pak zdá při show ve tmě a s divadelním osvětlením.

Abych to správně pochopila, když jste v St.art na kruzích, zpřítomníte si svůj pocit z vody?

Ano. Nejdřív jsem hledala způsob, jak vůbec s kruhy pracovat, jak mají být velké, jak daleko od sebe. Začalo mi to připomínat plavání skrze bublinu, aniž by to bylo takto řečené. Trochu jsme se zasekli, jak s tím pracovat. Pak jsme se šli potápět a když jsem se vrátila, pracovala jsem s kruhy technicky – kde se můžu chytit, kam dosáhnu... Když jsem to poskládala technicky, viděla jsem, aha, tady vidím bublinu, tady můžu proplavat skrz. Pocit v hlavě přišel za odměnu později, v momentě, kdy už jsem měla choreografii hotovou. Dostala jsem se do stavu beztíže, jako pod vodou, kdy si hraju s pomalým pohybem a kdy si můžu užít, že plavu ve vzduchu.

U freedivingu je pro mne kontraintuitivní moment, když člověk musí být v zádrži dechu maximálně relaxovaný. Není to podobné při akrobacii? Pracujete fyzicky naplno, ale pro jasný fokus, je potřeba i specifický druh relaxace.

Je to samozřejmě úplně jiné, v akrobacii nejde o zádrž dechu, ale v něčem podobné. Podobné je to v tom, že při akrobacii nemůžete být v křeči. Je potřeba mít aktivovaná ta svalová centra, která zrovna tělo drží ve vzduchu, ale zároveň jen tak moc, jak je to potřeba. Pokud je to víc, vezme to zbytečně moc síly. Ve vodě mám zadržený dech, při akrobacii potřebuji dech aktivně používat, abych se uvolnila, někde šla s dechem do těžšího prvku nebo zvednutí nohou nahoru a podobně.

Můžete téma dechu rozvinout? Jakým způsobem s ním při akrobacii ještě pracujete, aby vám to při pohybu pomohlo?

Vždycky je dobré si dát čas a téma dechu si rozpracovat. A je krásná příležitost, pokud to zkoušení nabídne, že můžu být fokusovaná a rozpracovat si i takové téma, jako je dech. Může to hodně pomoci. Nejsem si jistá, že se na to zaměřuje každý, někdo možná s dechem pracuje jen tak, jak to cítí. Tím, že jsem při akrobacii začínala s pohybem v extrémním zpomalení, ve slow motion, využívala jsem dech hodně, musela jsem držet hodně nafouklé břicho, abych tak dlouho vydržela svalovou tenzi. Tak začalo moje zaměření na dech. Pak jsem průběžně poznávala, že když třeba vydechnu, pomůže mi to dostat se ještě dál v dynamice. Není to jen o práci ve vzduchu, ale i na zemi, dech se takto využívá i v tanci. Podobné to je i ve fyzioterapii nebo v silovém tréninku, kde se dech aktivně využívá. Já vlastně také podnikám silový trénink, akorát v závěsu ve vzduchu.

Při přípravě na St.art jste prošli mnoha dalšími tréninkovými disciplínami, nejen freedivingem. Ještě něco dalšího vás nějak výrazněji posunulo?

Pro tento zkouškový proces byly důležité všechny tréninky. Na házení oštěpem, což byl jeden z tréninků, bylo zajímavé, že se mu Matyáš Novák věnuje profesionálně a i v představení oštěpem hází. Krásná zkušenost pro mne byl i skok o tyči. To byl můj sen, obrátit se při skoku hlavou dolů. Stačila technika a povedlo se! Je to příbuzné závěsné akrobacii, ale je to už sport, bylo to magické. U každého sportu, který jsme zkusili, se mi líbilo, že jsem se mu mohla přiblížit.

Je hranice mezi sportem a uměním téma, které vás ve vaší akrobatické dráze zajímá?

Rozhodně ano. Nejsem z rodiny, kde by se nějak víc sledoval sport, měla jsem o sportu povědomí, ale nebylo to tak, že bych někomu fandila. Ke sportu mě to táhlo a dodnes táhne fyzicky, baví mě lyžovat, baví mě jezdit na kole, ale nikdy jsem nepřekročila hranici k profesionalitě. I když v něčem je to pro mne lákavé. Je to stejný dril, stejná námaha jako v akrobacii, ale je to víc zaškatulkované, můžete vyhrát. Akrobacie není o výhře. Je úžasné, když dostáváte opakovaně angažmá, víte, že jste ve svém oboru na určité úrovni, jaká je v ní konkurence a tím pádem máte jakoby vyhráno. Už to není taková euforie, takový pocit vítězství. Je proto hezké přiblížit se ke sportu, povídat si se sportovci, kteří zažili obří výhry.

Jaká je konkurence na vaší akrobatické úrovni?

Hrozně záleží na očekávání. V tom, jak se pracuje v Cirku La Putyka, v závěsné akrobacii moc konkurenci, myslím si, nemám, když je požadavek pracovat ve vzduchu s různými materiály. S tím mám mnoho, mnoho, mnoho zkušeností. To se těžko doučuje narychlo, člověk to musí postupně zažít. I to, že jsem spadla, je nezaměnitelná a nepředatelná zkušenost. Pokud bychom se bavily čistě o dynamických technikách u závěsné akrobacie, musela bych máknout a třeba bych u sebe objevila i docela velké nedostatky nebo techniky, na které už nedosáhnu. Všechny zkušenosti i workshopy, které mám díky Cirku La Putyka za sebou, mě dostaly na opravdu vysokou úroveň. Možná to může znít až nafoukaně, ale co hraje velkou roli, je také sebevědomí a uvědomění si toho, kde člověk reálně je. Je potřeba znát své limity, znát to, co člověk dokáže a umět to vybalancovat a prodat na jevišti. Mám pocit, že to jsem se docela naučila. Jsou i chvíle, kdy jsem ve stresu, ale umím s tím pracovat, ovládnout ho, což mě také naučila léta v Cirku La Putyka.

Co je pro vás moment vítězství, kdy máte pocit, že to opravdu stojí za to?

Třeba lift, tedy vytažení za jednu ruku v St.art. Tento trik jsem zkoušela s klasickým velkým kruhem, který má v průměru 95 nebo 100 centimetrů a vím, že u něj to jde, zůstávám v ose a kruh jde okolo. Ale kroužek v St.art je daleko menší a daleko lehčí. Říkala jsem si, bylo by hezké, kdybych ho hodila jako disk a najednou bych se vznesla nahoru. Rosťa říká: „A nejde to?“ A já na to: „Nevím, tak to zkusme.“ A najednou jsem se roztočila, byla jsem vystředěná a měla jsem výtlem od ucha k uchu. Rosťa: „Čemu se směješ?“ A já: „Mám radost, že to funguje!“ Byl to přesně můj moment výhry, kdy jsem si něco vysnila, představila jsem si to v hlavě, jak by to bylo hezké a pak jsem zjistila, že to reálně jde.

Takže tvoříte tak, že sníte a pak své sny jdete zkusit?

Je to tak u mě často. Hodně nad věcmi přemýšlím a ne vždycky je potřebuji stokrát zkusit. Jsem zastánce toho, že právě v akrobacii, kde tělo dostává hodně zabrat, je potřeba věci dost promyslet a potom je párkrát zkusit – jestli to jde, řešit je technicky, uvědomovat si svoje limity, aby se člověk nezranil, což se může stát u nových triků velice snadno. Před spaním přemýšlím, představuji si, vymýšlím, pak mám nápad, ten si zapíšu nebo zakreslím do diáře, následně to při tréninku vyzkouším. Ne všechno jde, třeba mě ale původní nápad dostane do nějaké nové pozice nebo sekvence, ke které bych jinak nedošla.

Zakreslování nápadů mi připomíná, že se věnujete i výtvarnému umění. Jaká je mezi akrobacií a výtvarným uměním pro vás spojka?

Jsou to spíš oddělené světy. Výtvarné umění je víc úleva, popuštění uzdy fantazie, svoboda. Cirkus taky, ale v momentně, kdy už je daná choreografie zakomponovaná v představení, nedá se snadno měnit. Zatímco do obrazu můžu dát kdykoliv cokoliv a kdykoliv ho můžu znovu přemalovat úplně od začátku. Pozoruju ale, že čím víc jsem fyzicky angažovaná v představení, čím víc je pro mne náročné, tím víc se to podepisuje na jemné motorice. Nemám sílu dělat rukama cokoliv jiného, než přípravu a regeneraci a pak jít odehrát show.

Máte při přípravě inscenace nějakou oblíbenou fázi?

Tohle má každý jinak. Mě hodně baví moment, kdy už to přestává být chaos a začíná vystupovat kostra, kdy se inscenace začíná rýsovat, ale ještě to není to, co se pak opakuje pořád dokola. Zjišťuji, že tohle a tohle jde, tohle funguje. To jsou moje objevné momenty s euforií, které mě hodně baví.

Dá se práce pro Cirk La Putyka, kdy jste obsazená v několika inscenacích, skloubit ještě s jinou prací, když by měl člověk třeba spíš odpočívat?

Balanc neustále hledám. Jde to těžko, zvlášť se závazky, které se odehrávají na pravidelné bázi. Máme tu třeba lidi, kteří učí jeden den v týdnu, kdy máme volno, ale kdy pak odpočívají? Mně se občas podaří do harmonogramu začlenit nějakou soukromou hodinu, masterclass, což je na nepravidelné bázi. Baví mě, když mám čas od času eventové zakázky, je to pořád v oboru, ale úplně jiný druh jednorázové práce. Svůj balanc hledám v józe, jde to ale těžko, protože zájem hned roste do ambic. Když mi jóga jde, láká mě ji učit a pak už to zase není jen koníček…

Jste v kontaktu s lidmi ze zahraničí i tuzemska, jak těžké nebo lehké je se ve vašem oboru uživit?

Není to lehké vybalancovat – jak je na tom člověk silově, jak se cítí a na druhé straně kolik dostane zaplaceno. Když klient požaduje akrobaty a výkon na určité úrovni, nemůže si představovat, že zaplatí pět minut, po které trvá akce. Neplatí pět minut, ale všechny roky, které má akrobat nebo akrobatka za sebou, platí za spousty peněz, které stály všechny workshopy, za všechna vyléčená zranění. Stejné je to i u jednotlivých představení. Když je jich tolik, že se jimi dá uživit, je to za cenu toho, že jsou extrémně náročné měsíce. A pak je konečně volno, ale to zase není nijak zaplacené. Je potřeba vidět celý kontext. Cash flow je moje velké téma a myslím, že stejně to platí i pro spoustu mých kolegů. Řešíme, jak si všechno předem propočítat, abychom zvládli vše zaplatit, a to včetně daní. Pořád je na tom potřeba pracovat i na úrovni státu, u podmínek grantů. A není to jen u nás, zmíním Finsko, Švédsko, spousta zemí je na tom v kultuře hůř a hůř a cirkusoví artisté buď úplně mění oblast působení, jdou do jiného oboru, nebo se stěhují do Kanady, do Francie, kde to jde líp.

Severské země mě docela překvapují, měla jsem za to, že je tam situace dobrá.

Bohužel. Další věc je, že hodně rostou ceny vstupenek, protože divadlo se musí uživit. A lidé zvažují, co si za své peníze koupí. Za umělce musím říct, že si extrémně vážíme každého člověka, který se rozhodne podpořit kulturu a přijde se živě podívat do divadla. Jsme nadšení z každé obsazené sedačky, máme radost z toho, že lidé do divadla stále chodí, že se na Jatka 78 vracejí. Je to krásné.

O čem sníte teď?

Těším se na moment, kdy budu zase víc odpočatá a vrátím se ke strapsům, které jsou pro mě pořád novou technikou. Doufám, že se se strapsy zase dostanu do stavu, kdy budu mít chuť něco nového objevovat a dál posouvat své limity.