Právě Můj Hood je tvým nejosobnějším projektem. Jsi z umělecké rodiny, a od malička jsi cestovala s maminkou (pozn. herečka, tanečnice a choreografka Ivana Hessová) nejen po Čechách, ale i vzdálené cizině. Sahají umělecké kořeny ještě hlouběji do minulosti?

Až jsem se tomu divila, že nesahají… Babička s dědou z jedné strany jsou učitelé, z druhé strany prodavačka a inženýr. Ale je fakt, že obě babičky hrály amatérské divadlo. Maminka mojí mámy si přála být zpěvačkou, chodila do sboru, a nakonec ji kvůli tomu vyhodili z lékařské fakulty - protože místo na přednášky chodila zpívat. Takže naše vášeň pro divadlo začíná až od maminky.

Ta se ovšem odvážně do světa alternativního divadla ponořila, docela ve stylu hippies…

Maminka je z vesnice na Šumavě, a vždycky toužila se dostat někam daleko za hranice. To se jí nakonec podařilo. První krok byl, že se dostala na DAMU, a tady se seznámila s bratry Formanovými. Její třída si po škole vytvořili skupinu Tujů, se kterou cestovali po světě, a přibrali tam i mého tatínka. Při studiu na DAMU ještě potkala skupinu Les Montreurs d’Image, která u nás zkoušela v roce 1989 představení Jana z Arku, a mamku přijali jako jednu z místních hereček do obrovského představení v šapitó. Ten styl divadla si zamilovala (bylo to něco ve stylu nového cirkusu, ale tehdy se tomu ještě tam neříkalo), a bylo jí jasné, že právě tohle chce dělat. Dostala od nich nabídku na angažmá, a tak se mnou – ještě hodně malou -  opustila Čechy a odjely jsme do Švýcarska. To bylo těsně po revoluci, v roce 1990.

Zrovna ve Švýcarsku bych asi nějakou velkou alternativu nečekala…

Švýcaři jsou „hranatí“. přesní, racionální, mají rádi škatulky. To naše divadlo byli trošku takoví hippíci.  Soubor Le théâtre les montreurs d’images založili Monique Décosterd a Marco Jaccoud v roce 1977. Marco, který se stal máminým přítelem, byl kdysi aktivní v hnutí hippies. A ten vliv tam byl hodně vidět. Je jasné, že ve Švýcarsku to jejich divadlo nemělo úplně lehké, vytahovali témata, která byla většinou šokující, nepřijatelné pro město, pro magistrát. Zabývali se třeba Romy, menšinami, a dalšími kontroverzními tématy. Zlatá éra jejich divadla byla v 90.letech, teď už to nefunguje.

Ty jsi tedy byla „alternativním“ divadlem doslova odkojená?

Od tří let jsem se najednou ocitla v maringotce ve Švýcarsku. Měli jsme kamion a šapitó, s kterými se jezdilo po světě. Náš život byl hodně komunitní, jezdilo se přes celý rok. Někdy šapitó stálo přímo ve vesnici, kde jsme bydleli, samozřejmě v maringotkách. Hned vedle nich se postavil stan a dva měsíce všichni intenzivně zkoušeli přímo tam. Společně se jedlo, společně se trénovalo. Taková velká rodina.

Jak by se dal charakterizovat styl divadla, který maminku tak okouzlil?

Ve skupině Les Montreurs d’Images se herci/tanečníci inspirovali východními kulturami. Maminka tam začala studovat indický klasický tanec kathak a já chodila do dětského tanečního kroužku moderního výrazového tance (danse contemporaine).

Bylo vás tam více dětí?

Hodně.  Pořád si tam hrála partička dětí, ale moje vzpomínky už jsou hodně matné. Pamatuju si, že jsme třeba hráli představení s indiánskými dětmi, které mě učily vyrábět korálky šperky. Ty jsme pak prodávali. Jedním z mých kamarádů byl Rom, houslista, a pak jsem měla kamarádku, která byla napůl Indka. Takže společnost hodně mezinárodní.

Jak jste komunikovali?

 Ze začátku rukama nohama... Je zajímavé, že děti to neberou jako problém, vždycky se nějak dorozumí. Prý jsem se jazyk – francouzštinu - naučila za měsíc, protože děti vstřebávají nové věci hrozně rychle. Vždycky, když mě mamka vyzvedávala ze školky, tak jsem si opakovala francouzská slovíčka, a z ničeho nic jsem začala mluvit, skládat věty. A za čas jsem začala přemýšlet ve francouzštině.

To je asi nejpřirozenější cesta, jak se naučit jazyk – je tam silná motivace komunikovat.

Tohle období, kdy jsem začala chodit do švýcarské státní školky, pro mě nebylo lehké. Ty děti si byly vědomy toho, že moc nerozumím, že jsem prostě jiná. Pamatuju si, že na mě byly hodné zlé, honily mě po dvorku, a já jsem nevěděla, co s tím dělat. Neuměla jsem ani vysvětlit učitelce, že mě šikanujou. Naštěstí mě mamka brzy dala na Steinerovu waldorfskou školu, kde jsem se začala rychle otvírat a učit.  Když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se zpátky do Čech.

Další drsný přechod – jak jsi to zvládala?

Ta změna zase byla obrovská. Nejprve jsem zase měla problémy s jazykem, protože v té době jsem byla lepší ve francouzštině než češtině. Musela jsem se doučit učivo první třídy, s babičkou učitelkou na Šumavě. Chodila jsem 14 dní na základní školu ve Volarech, a když jsme zjistili, že to zvládám, mohla jsem jít do druhé třídy v Praze. I tak to bylo hodně náročné, protože to byl úplně jiný styl učení, waldorfská metoda učení je samozřejmě úplně jiná. Navíc, bydlení v paneláku je taky velký rozdíl proti maringotce. A samozřejmě jsem měla zase problémy ve třídě, děti mě neakceptovaly, protože jsem byla jiná.

Takže pořád jsi byla outsider?

Celý první stupeň základky jsem byla outsider, pak se to nějak zlomilo.

Já jsem tě poznala až na Vyšší odborné škole herecké, jako člověka velmi tolerantního. A zdálo se, že navazování kontaktů ti nedělá problém.

To je asi tím, že jsem byla stále na cestách, nejen ve Švýcarsku. Maminka mě pořád brala do Indie, kde studovala tanec kathak. Asi mi tím hodně otvírala obzory, byla jsem i díky tomu vždycky hodně tolerantní, a neměla jsem problém s odlišností. Navíc jsem nějak instinktivně už od dětství vyhledávala outsidery, cítili se se mnou dobře, rozuměli jsme si. V české škole jsem ovšem měla na prvním stupni smůlu na třídní učitelku. Její zásady spočívaly v tom, že je důležité vyhrávat, být první, mít nejlepší známky, být hrozně rychlý. A přesně tohle mi nešlo, protože k tomu jsem ve Švýcarsku ve Steinerově škole vůbec nebyla vedená. Ona navíc před dětmi poukazovala na to, že jsem prostě pomalá a dávám špatný příklad. Naštěstí na druhém stupni přišla změna, a všechno se nějak přirozeně uklidnilo. Bylo to určitě novou třídní, ale i tím, že se změnila doba.

Vraťme se ještě na chvíli do Švýcarska. Na počátek toho, kdy jsi začala získávat nějaké vědomí o tanci a divadle. Můžeš charakterizovat to divadlo, kde hrála maminka? Co to bylo?  A kdy jsi ty poprvé vystupovala?

V divadle, ve kterém jsem vyrůstala, se mísily různé druhy umění: cirkus, tanec, hudba, divadlo a výtvarné umění. Cílem bylo tyto prvky spojit tématem či příběhem a vytvořit ucelený obraz. Některá představení byla více zaměřena na pohyb, jiná na divadlo a slovo, ale to zde nikdy nehrálo nejdůležitější roli. Tohle všechno mě v dětství velmi ovlivnilo, a myslím, že už tady se vytvářel můj smysl pro vnímání pohybu jako velmi výrazného prvku v divadle i životě.  Bylo to kočovné divadlo, které se rádo setkávalo s veřejností, tvořilo ve specifických prostorech s performery, tanečníky, herci a akrobaty. Využívalo východní techniky, japonské aikido, indický klasický tanec kathak, moderní výrazový tanec. Jeho principálka, baletka Monique Décosterd, která kdysi byla u Bread and Puppets, se jím inspirovala a často ve svých představeních vytvářela obrovské loutky. Já jsem poprvé hrála v jejím představení “Les Pêcheurs de Lune“. Bylo mi asi šest, hrála jsem holčičku, která měla domeček pro panenky a hrozně jsem s ním chtěla tancovat. Ale nemohla jsem, protože jsem si s ním měla jenom hrát, ale já to věčně porušovala.     

Připomněla jsi, že tě maminka brávala už jako malou do Indie, ale vím, že později jsi tam studovala i sama.

Když mi bylo devět let, přijeli k nám dva mistři indického klasického tance kathak, já jsem u nich studovala. Nejen, že se mi to hrozně zalíbilo, ale šlo mi to, i když jsem to nikdy předtím nedělala, jen jsem na to koukala. V Indii je normální, že ten tanec studují děti už od tří let, a já už na to byla docela stará. Ale pokračovala jsem, byla jsem na několika workshopech, třeba i v Německu, protože tam dojížděli indičtí mistři. Jednou mě viděl indický velvyslanec, a nabídl mi možnost stipendia na rok v Indii. Já jsem si zprvu nebyla jistá, jestli to myslí vážně, ale začali jsme se o tom bavit, a asi po roce vyjednávání mi přes ICCR (Indická rada pro zahraniční vztahy), zařídili roční stipendium v Dillí, učitelku, ubytování, zkrátka všechno. Takže jsem tam vyrazila -  sama.

Ty jsi ovšem jezdila do Indie opakovaně?

Opakovaně jsem tam jezdila od desíti let, a to roční stipendium, v jehož rámci jsem měla pravidelné každodenní lekce, jsem absolvovala po střední škole, když mi bylo dvacet let.

Měla jsi už předtím úmysl věnovat se tanci kathak?

Úplně ne. Chtěla jsem asi víc moderní výrazový tanec, protože jsem v té době docházela na Duncan, a chtěla jsem pokračovat na DAMU, ale pak přišla ta nabídka na stipendium a život rozhodl za mě.

Jaké to bylo po návratu z Indie?

Ten návrat byl paradoxně mnohem těžší než odjezd, protože najednou člověk zmizí na rok ze života těch, které zná, zatímco spousta věcí tady jede dál, a už se do nich nejde vrátit.  Lidi na vás za chvíli zapomenou, a je pak těžké obnovit kontakty, dát o sobě vědět. Takže zase jsem si musela zvykat na fungování tady. Rok jsem hledala, co budu dělat, nakonec jsem se rozhodla studovat na chvilku dějiny divadla a filmu na soukromé škole, a po třech letech jsem se rozhodla jít na herectví na VOŠH, protože jsem zjistila, že mi herectví chybí.

Nicméně, nakonec se podařilo spojit herectví a tanec v různých projektech, od Národního divadla po underground.

Hodně mi ten tanec ve spoustě věcí pomáhá. V choreografii jsem vždycky vycházela z kathaku. Mám pocit, že ten tanec má v sobě úplně všechno - rytmy, velmi propracovanou gestiku,  učí se tam mimika, pracuje se s celý tělem. Hodně mě baví propojení s jiným tancem nebo s divadlem. Vystupuju s Janou Drdáckou, která je výborná tanečnice flamenca, s Evou Starou, která dělá nový cirkus a tanec, a nejnověji s tanečnicí Kamilou Mottlovou. Taky máme s mámou skupinu Damaru, s níž občas vystupujeme.

Vzpomeneš si na činoherní projekty, které pro tebe byly důležité?

Pro mě bylo zásadní setkání se s Janem Fričem hned po absolutoriu VOŠH na inscenaci Válka v Divadle X10 ve Strašnicích, kdy jsem hrála jedinou ženskou postavu se šesticí herců.  Představení bylo dost drsné, ale bylo to pro mě hodně zajímavé. Byla to práce nejen herecká, ale taky jsem tam zpívala, chvilku i tancovala. Díky Janu Fričovi jsme využila všechno, co jsem uměla. Už během školy jsem dělala v X 10 nějaká scénická čtení a performance, a na základě toho mě pak Jan Frič oslovil do tohoto představení. Zajímavý byl také projekt Daniely Špinar Za krásu na Nové scéně, což je hodně neobvyklá věc.

Ano, byla jsi tam jako jedno z vtělení Hilara, a všechny performerky se pohybovaly v hledišti, zatímco diváci seděli na jevišti.

To, že budeme všechny Hilar jako jedno tělo, se vědělo od začátku, ale muselo to postupně vykrystalizovat. Na základě minimalistické choreografie jsme se měly hýbat stejně a fungovat jako jeden Hilar. Ale stejně jsme byly každá jiná. Bylo to velmi zajímavé, ale hodně náročné zkoušení, včetně improvizace.

Jak to bylo se vznikem projektu Můj Hood? A co ten název?

Aby si někdo nepředstavoval, že je to jako můj Robin Hood… Zpětně jsem si to charakterizovala jako můj prostor, můj přístřešek, odkud vydávám svědectví, moje čtvrť, moje teritorium. moje hájemství. Původně se to mělo jmenovat Světlé dny podle románu německé autorky Zsuzsy Bank (1965, u nás vyšlo 2013). Nakonec se to v rámci zkoušení s Evou Starou hodně proměnilo. Během roku zkoušení jsme opustily příběh té knihy a příběh byl o mém příběhu z dětství a také zážitcích Evy Staré. Když jsem četla tu knížku, tak mi vyvstávaly vzpomínky z mého dětství. Napsala jsem režisérce Lucii Ferencové, a ona mě poprosila, abych si ty útržky vzpomínek začala psát, a nakonec vznikl scénář.

Takže kniha byla jen prvotní inspirací…

Po pravdě řečeno, úplně první krok byl, že jsme s Evou chtěly vytvořit představení, zkusit zkombinovat kathak s moderním výrazovým tancem a novým cirkusem. A když pak do toho přišla režisérka Lucie Ferencová s námětem, změnilo se to na Můj Hood. Začaly jsme hledat prostor, kde to uvést. A to se poprvé podařilo v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu  Darfourském paláci.

Kromě vyprávění jsou ovšem součástí i tvé autentické zápisky, kresby, fotky… 

Ano, s produkční jsme vyhrabaly obrázky, deníčky, fotky, dopisy od kamarádů z celého světa.   A ty jsme pak v rámci představení vystavili. Zkrátka, hrabaly jsme se v minulosti, což bylo takové zvláštní. Je to trochu divné takhle se lidem otevírat, ukazovat intimní věci. Navíc, člověk si nějakým způsobem tu svou minulost postupem času zpracuje a z odstupu to vidí jinak. O tom právě je ta kniha „Světlé dny si ponechám, tmavé nechám osudu.“  Tahle základní myšlenka, že časem na povrch vyplavou některé věci, a jiné ne, se nám líbila.

V nové verzi, kterou hraješ v A Studiu Rubín, spolupracuješ jednak s tanečnicí Kamilou Mottlovou a také svým partnerem Petrem Šmídem, který tady funguje jako muzikant. Jsou to tedy návraty a nová zkušenost zároveň?   

Já jsem o své minulosti dlouho nemluvila. Takže málokdo věděl, že umím francouzsky, že jsme žili ve Švýcarsku v maringotkách, že dělám indický klasický tanec kathak. Pořád jsem se snažila být taková jako ostatní, zařadit se, neodlišovat se. Aby neříkali, že jsem světská. Lidi rychle škatulkujou. Po zkušenostech z dětství jsem to nechtěla říkat, a až při tom představení jsem mluvila čím dál tím víc o sobě. A čím dál tím více se ten příběh přikláněl k mému příběhu, až to bylo veřejné. A je pravda, a že se mi nakonec ulevilo, že už se nestydím.