Nové album Astronauti sám charakterizujete jako návod, jak nepodlehnout strachu a pocitům beznaděje. Opravdu věříte, že v dnešním turbulentním světě má pořád ještě hudba tak silnou moc?

Hudba měla a má obrovskou sílu. Když se jen maličko ohlédneme do minulosti, je tu s námi už asi 40, spíš 60 000 let a původně sloužila jako jeden ze způsobů komunikace a k rituálním účelům. K uvádění člověka do transu, změněného stavu vědomí. A tahle její moc nezmizela, jen proto, že jsme si zvykli ji ukládat do přihrádky zábava, volný čas. Aniž si to uvědomujeme, hudba pomáhá vytvářet, umocňovat a předávat emoce. Však se bez ní neobejde žádná silná dramatická filmová scéna, sportovní zápasy získávají strhující atmosféru. Žádná reklama by nám nic neprodala bez adekvátního podkresu. A bez společného zpěvu či rytmu, sjednocujícího tisíce individualit, by se neobešla ani žádná revoluce. Koneckonců jakákoli pevná hmota jsou ve skutečnosti myriády částeček vibrujících na společné frekvenci. Hudba hýbe světem, tvoří základní patern vesmíru.

Ve svých písních, a na Astronautech se mi zdá, že z vašich nahrávek doposud nejvíc, jste hodně osobní. Nemáte strach, že se tato otevřenost může nějakým způsobem obrátit proti vám?

Už ne. Měl jsem takové obavy dlouho, ale jednak se člověk nikdy nevyhne riziku, že se cokoli obrátí proti němu. Jednak jsem postupně dospěl k tomu, že pokud tu svou práci nedělám “doopravdy” a s otevřeným srdcem, chybí mi v ní ta nejdůležitější ingredience. Osobní, lidská opravdická zkušenost. Díky které se na stejnou nebo podobnou frekvenci může připojit někdo další.

Než jste se přes frontmanství několika kapel a projektů propracoval k tvorbě pod svým vlastním jménem trvalo zhruba třicet let. Asi jste v sobě musel nalézt značnou míru odvahy. Jste teď se svou pozicí spokojený? 

Postupně a dlouho jsem se učil. Napřed techniku. Hrát na nástroj, zpívat, psát texty i postavit se před cizí lidi a otevřít se. Beze strachu. A nebo se strachem, který ale dokážu osedlat a využít k hlubšímu ponoru a soustředění. Pak jsem taky dlouho hledal, jak a o čem vlastně psát. Co si můžu dovolit, co mne láká a vzrušuje. A kterým cestám bych se měl osobně naopak vyhnout. A s poslední deskou jsem musel udělat i pořádný krok k uvědomění si vlastní vnitřní síly a autority. Došlo mi, že už mám zkušenosti a věk, postavit se a hrát sám za sebe. Přestat se zabývat tím, že si o mé hudbě bude vždycky někdo něco myslet, že spoustě lidem přijde taková nebo taková. Že ten kompas, mapu a všechno potřebný už mám v sobě. A i když mi někdy přijde, že je to k uzoufání pomalá a klopotná cesta, s Astronauty jsem se rozhodl, že je to zkrátka ta moje. I díky tomu se mi po ní teď jde moc dobře.

Relativně často spolupracujete s divadly jako autor scénické hudby. Doplňujete si v ní něco, na co ve volné hudební tvorbě nemáte prostor?

To asi ani ne. Spíš mne divadlo zevnitř vždycky fascinovalo a přitahovalo. A dostal jsem zatím tak parádní nabídky, že jsem je zkrátka nedokázal odmítnout. První přišla v roce 2013 od Dejvického divadla, zatím poslední spolupráce proběhla loni s mým vysněným divadelním souborem Pomezí. To bych si neodpustil.

Jste mimořádné aktivní i v dalších uměleckých sférách. Malujete obrazy, napsal jste román, kreslíte komiksy... Lze veškerou vaši tvorbu považovat za jeden interdisciplinární „Gesamtkunstwerk“?

Určitě ano. Často se mi vybavuje Lennonova definice uměleckého života: Umělec, když se setká s něčím, co ho přesahuje, zakomponuje to. A i když si nejsem formou a vlastně ani autorem úplně jistý, dává mi to ohromný smysl. A tak jsem zakomponoval svůj život do umění a umění do svého života. A v tu chvíli, jako by celý ten neustále vibrující systém mého žití, začal doopravdy pořádně fungovat.