Z Elišky vyžaruje dobrota, úprimnosť, zvedavosť, húževnatosť, ale aj racionálnosť a pokornosť. Slovenský teatrológ Miroslav Ballay v monografii venovanej Farme v jeskyni z Eliškinho „farmárskeho“ hereckého výrazu vyzdvihol jej cit pre mĺkve, nemé polohy, pričom zakaždým dokázala priniesť silnú dávku nečakanej, intenzívne zhustenej expresívnosti. To sa z môjho pohľadu opäť potvrdilo aj v Eliškinej najnovšej performance All Is Good in Heaven (prem. 16. 11. 2025 v Centru současného umění DOX) v réžii Viliama Dočolomanského, kde citlivo, aj suverénne stvárňuje niekoľko rôznorodých postáv voľne inšpirovaných ikonickými filmami Davida Lyncha, vrátane Twin Peaks.  S Eliškou som sa rozprávala o rôznych témach s cieľom verejnosti komplexnejšie priblížiť jej zaujímavú a inšpiratívnu osobnosť.

Ako si spomínate na svoje prvé kontakty s umením?

Pamatuji si, že jsem se rozhodla pro divadlo opravdu velmi brzy. Bylo mi asi pět nebo šest let, když jsem se nesmírně zamilovala do herce, který v jednom seriálu hrál skladatele Sebastiana Bacha ????. V tu chvíli jsem si řekla, že přesně tohle bych jednou chtěla dělat. Měla jsem poměrně konkrétní představu, vystupovat v televizi a působit na lidi tak, jako na mě působil ten herec. Někdy ve třetí třídě jsem začala psát své první divadelní hry, vlastně spíše pohádky přepsané do dialogů ????.

Takže ste nechodili na ZUŠ?

Vůbec ne. V sedmé třídě jsem se přihlásila do našeho školního divadla a dostala jsem svou první roli – vánoční stromeček… Tehdy mně bylo líto, že mám jen pár replik a nehraju hlavní roli. Tu dostala premiantka třídy, a tou já rozhodně nebyla. Po představení pak za mnou přišel dějepisář Hanuš Jordán a řekl mi, že jsem byla skvělá. A já jsem si řekla, jo, někdo si mě všiml, i když ze mě byl vidět jen obličej skrz díru v kostýmu.  Dokážu působit na lidi a nemusí to být jen prostřednictvím televize! Zároveň jsem se vždy toužila věnovat baletu nebo gymnastice, což mi maminka neustále rozmlouvala, s tím, že je to obrovská dřina. Během studia na gymnáziu jsem pak začala navštěvovat Studio moderní pantomimy Vladimíra Guta a absolvovala jsem také taneční lekce u Moniky Rebcové. A i kdyby mě nakonec nevzali na DAMU, byla jsem rozhodnutá dostat se do divadla a dělat tam klidně uvaděčku, jen abych tam mohla být…

Ako spätne hodnotíte vaše spomienky na štúdium herectva na DAMU?

Měla jsem štěstí na velmi výrazné pedagogické osobnosti – Borise Rösnera a Evu Salzmannovou. Studium bylo nesmírně intenzivní… Ve škole jsme trávili čas od rána do večera. Pohybové hodiny začínaly v osm a herectví jsme končili často až v sedm večer. Jako studentka jsem popravdě ještě úplně nerozuměla tomu, co herectví skutečně obnáší. Mám pocit, že na DAMU se v pedagogice převážně uplatňuje systém hereckých osobností, a samotné herecké techniky se neučí v takové míře. To mi přijde škoda, protože i když si nakonec každý najde svou vlastní cestu, se základem hereckých metod by byl přístup k herectví profesionálnější a měli bychom se od čeho odrazit, případně se vůči něčemu vědomě vymezit. S odstupem času si říkám, že bych byla vděčnější za hravější přístup ve výuce, protože já jsem celé herectví i sebe samu brala až moc vážně. 

V čom pre vás spočíva zmysel tanečného a pohybového umenia dnes?

Tím, že jsem nejprve prošla činohrou, jsem zjistila, že způsob vyjadřování tělem ve mně mnohem více rozvíjí imaginaci. I jako divačka si při sledování tanečního, či pohybového divadla užívám nedořečenost, obrazotvornost pohybu, a pocit, že jsem aktivním účastníkem, který si příběh dotváří, a nejen pasivně přijímá. Myslím si, že tento druh umění může mnohem intenzivněji rozvíjet nejen představivost… Umožňuje divákovi nechat věci volně plynout, nebát se tomu všemu třeba úplně nerozumět a jednoduše nechat zážitek působit. Na druhou stranu, ve fyzickém divadle, či tanci mi chybí silné příběhy. Ty mám zase ráda na činohře. Dnes už se ale jednotlivé divadelní žánry často prolínají.

Ako sa ako tanečnica, performerka udržujete v kondícii?

Teď už je to horší, protože tolik nehraju a hraní perfomera přirozeně udržuje v kondici... Ale když vím, že mě čeká fyzicky náročnější představení, začnu běhat nebo skákat přes švihadlo aspoň měsíc dopředu. Jinak pravidelně posiluji. V kondici mě udržuje i vedení tréninků na HAMU a vedení workshopů.

Máte obľúbenú tanečnú metódu, či techniku?

Systematicky jsem žádnou taneční technikou neprošla, snad jen tou, kterou jsme si ve Farmě postupně vyvinuli. Ráda ale pracuji s objekty, s podlahou nebo s partnerem, zkrátka s něčím hmatatelným, čeho se mé tělo může dotýkat. Právě v tom fyzickém kontaktu, v té bezprostřednosti materiálu, často nacházím impulzy, které mě vedou dál.

Ako si spomínate na svoje začiatky spolupráce s Farmou v jeskyni?

Úplně spontánně, aniž bych tehdy o Farmě cokoli tušila, jsem zašla do NODu na představení Sonety temné lásky. To představení bylo jako zjevení a já jsem věděla, že takové divadlo bych chtěla dělat. Ale neodvážila jsem se nikoho z Farmy oslovit. Pak jsem se s Viliamem potkala v angažmá v Karlových Varech, kam přijel režírovat inscenaci Obraz Doriana Graye, v níž jsem hrála Sibylu Vaneovou. A tehdy jsem zažila něco skutečně výjimečného — poprvé po mně režisér chtěl komplexní hereckou akci. Šlo o scénu, v níž Sibyla nezvládne zahrát Julii pro Doriana sedícího v hledišti. Dorian pak za ní přichází do šatny, aby ji utěšil. Viliam po mně v té situaci požadoval, abych rytmicky hýbala se stolkem, který vydával zvuk vyjadřující nervozitu, do toho se pomalu otáčela pouze hlavou směrem k Dorianovi, a říkala část svého dialogu, jako když cvrliká ptáček, a pak rychle skočila Dorianovi do náručí. Pro mě tehdy  taková metoda zkoušení bylo objevení nového světa… Díky němu jsem si uvědomila, že herecký výraz se neskládá jen z toho, jak text řeknu, a co si myslím, ale že stejně důležité jsou i další vrstvy: rytmus, fyzická akce, tempo, či různé jiné paralelní impulzy. Zkrátka vrstvení více složek najednou. Krátce poté se objevila možnost jít na konkurz do Sonetů temné lásky. A i když nejsem silná zpěvačka, něčím jsem Viliama nakonec zaujala. Domluvili jsme se, že spolu začneme pracovat a uvidíme, kam se to posune. Se zpěvem v Sonetech mi později velmi pomohli Hanka Varadzinová, Róbert Nižník i Maja Javor. Následně jsem s Farmou začala spolupracovat na dalších projektech — Sclavi/ Emigrantova píseň, Čekárna. A zůstala tam dlouhých sedmnáct let. Dnes s Farmou spolupracuji externě, ale pořád je to moje srdcovka a závislost.

Viete viac priblížiť svoju aktuálnu spoluprácu s Viliamom Dočolomanským?

V přípravných fázích mě velmi baví ponořovat se s ním do samotného procesu tvorby, do toho společného hledání. Nejprve připravuji fyzické partitury, které mu ukážu, a on k nim přidává vlastní nápady, zadává další úkoly, a pak společně něco rozvineme nebo opustíme. Jeho způsob práce je specifický v tom, že se na nás dlouho dívá, jako by nás do sebe nasával, a když to v něm zarezonuje, začneme to společně dál tvarovat. Na práci s Viliamem mám ráda i to, jak důsledně se věnuje detailu. Výraz se u něj skládá z mnoha vrstev od fyzické, přes rytmickou, intenční, až po slovní partituru. Vytváří to zvláštní napětí, v němž je soustředění neustále na velmi vysoké úrovni. Je to práce jemná, přesná, a zároveň nesmírně živá.

Aké máte spomienky na inscenačný proces a výsledok projektu All Is Good in Heaven?

Myslím si, že tento projekt je v kontextu Farmy výjimečný tím, že v něm není tak očividná souhra s ostatními performery. Každý jsme na scéně sám a nereagujeme přímo na partnera. Zajímavé pro diváky také bylo, že jsme jim byli velmi blízko a docházelo k interakci, což není pro inscenace Farmy až tak typické. Zvlášť já jsem měla s diváky poměrně hodně přímého kontaktu, který mě bavil, okamžitě jsem viděla jejich reakce a mohla tomu přizpůsobovat vnitřní dynamiku akce. Pro nás herce pak byla určitá výzva v tom, že se publikum občas více soustředilo na projekce a obrazy, než na nás samotné.

Aké sú vaše metódy psychohygieny?

Zakázala jsem si pracovat večer, když jsem doma. Hodně mi pomohlo i to, že jsem se odstěhovala z Prahy do domu se zahradou a se skvělými sousedy. Velkou oporou jsou mi procházky v přírodě, chvíle, kdy vidím jen nebe… (úsměv) Také chodím na terapie. Mám za sebou i koučink zaměřený na proměnu myšlenkových stereotypů, který mi pomohl lépe zacházet sama se sebou i s vlastní energií.

Ako ste sa dostali k učeniu na katedře nonverbálního divadla HAMU?

Popravdě jsem si nikdy nemyslela, že mě pedagogická práce bude bavit, ale už během působení ve Farmě jsem začala rozvíjet své pedagogické schopnosti na různých workshopech. A pak to byla vlastně souhra náhod. V roce 2017 jsme se ve Farmě domluvili, že nebudu účinkovat v novém projektu Útočiště / Refuge, a já si tak logicky začala hledat další práci. Protože jsem znala tehdejšího vedoucího katedry nonverbálního divadla a současného děkana HAMU – Adama Halaše ještě ze studií, napsala jsem mu, zda na katedře nehledají pedagožku. A on zrovna někoho hledal. První rok jsem učila autorskou tvorbu společně s Hankou Varadzinovou, poté už sama jako externistka, a nakonec na plný úvazek. Začalo mě nesmírně bavit setkávat se s mladými lidmi a dívat se na svět jejich očima, skrze jejich zkušenost a citlivost. Také mám skvělé kolegy a kolegyně, a akademické prostředí mi vyhovuje. Mám ráda vědu a analyzování, ale zároveň i svobodu hravosti. Teď už tu učím šestým rokem autorskou tvorbu a předpoklady herecké tvorby. V současnosti jsem se stala i vedoucí katedry.

Máte nejaké špeciálne učebné metódy?

Můj pedagogický způsob přemýšlení o tvorbě, zejména o vedení pohybu, rytmice a dalších složkách, je přirozeně výrazně ovlivněn tréninkem Farmy v jeskyni, který jsme společně několik let utvářeli. Zároveň ale čerpám z různých dalších inspirací, neustále se dovzdělávám a zkouším nové přístupy i metody. Kdybych měla být konkrétní, inspirují mě cvičení Michaila Čechova, Vsevoloda Mejercholda, a také osobnosti jako Eugenio Barba nebo Peter Brook. Obecně bych u studentů a studentek ráda kultivovala především citlivost k okolnímu světu a schopnost na něj umělecky reagovat, umět experimentovat, hledat vlastní jazyk a mít odvahu stát si za svými vizemi.

Ako vnímate súčasný stav českej tanečnej scény?

Umělecká a kulturní scéna je nejen v Česku obecně stále nedoceněná, protože na ni politici nekladou dostatečný důraz. Tím, že umění nevytváří hmatatelné produkty, které by dál generovaly zisk, není jeho hodnota ve společnosti plně přijímaná. Je to velká škoda, protože si často neuvědomujeme, jak zásadní roli umění a kultura v lidském životě hrají. Tento problém začíná už na úrovni základních škol. Proč se do osnov kromě výtvarné a hudební výchovy nezařadí také taneční či dramatická výchova? Právě ty podle mě mohou mít další vzdělávací přínosy podporující spolupráci, komunikaci a citlivost k ostatním.

Ktoré tri slová vás najviac vystihujú?

Květina. Vytrvalost. Důvtip.