Jak a proč vznikl grantový systém Ministerstva kultury?

V roce 1995, kdy jsem na odboru umění začala pracovat, už byl grantový systém nastartován, ale čím konkrétně byl inspirován, nevím. Reagoval na potřebu poskytnout prostor a podporu umělcům pro jejich tvorbu nezávisle na státní správě. Byl otevřen výhradně pro neziskové organizace, konkrétně pro občanská sdružení; v oblasti divadla (jehož součástí původně byl i tanec) se o dotace tehdy ucházelo méně než čtyřicet subjektů, dnes je to násobně víc. Celé roky se řídí příslušnými právními předpisy, především zákonem o rozpočtových pravidlech (nyní novelizovaným zákonem č. 218/2000 Sb.) a dále usnesením vlády ČR (tč. č. 591 ze dne 1. 6. 2020) o Zásadách vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy. To jsou základní mantinely ministerského dotačního systému, který samozřejmě za posledních třicet let prošel celou řadou změn v souvislosti s proměnami celého kulturního, ale i politického prostředí.

Jak se za léta své existence tento systém proměnil a na co především naráží jeho optimální fungování?

Problémů je stále celá řada, zahrnuje nestabilitu politického prostředí, časté střídání ministrů kultury, jejich často povážlivou nekompetentnost, což se týká i dalších lidí ve vedení rezortu. Neexistuje kontinuita při střídání vlád, ale problematická je i sama struktura úřadu, kdy související agendy jsou spravovány různými útvary Ministerstva kultury, ale jejich vzájemná komunikace a koordinace nefungují. Samozřejmě obrovským problémem je objem finančních prostředků, daný jak faktickým stavem státního rozpočtu, tak ochotou momentální vlády a parlamentu požadované finance Ministerstvu kultury poskytnout. Kromě toho je to i interní rozhodování uvnitř ministerstva, jaké si stanoví priority při přerozdělování přidělených financí pro jednotlivé programy a agendy. Moje oblíbená teze ke spravedlnosti při rozdělování financí mezi obory: podpora divadelního (tanečního) umění je současně podporou hudby (včetně výkonných umělců), výtvarného umění a v poslední době stále častěji i filmových tvůrců. Obráceně to neplatí!

Pro mě osobně je jedním z největších zklamání nefungující kulturní strategie, za ta léta vznikla celá řada odborných materiálů, kulturních politik, k dispozici byly zahraniční příklady, podílela se na nich spousta kompetentních lidí, ale zatím se to nikdy nepromítlo do faktického fungování Ministerstva kultury. A to ani v nastavení dotačních titulů. V minulém roce byla vládou schválena nová koncepce státní kulturní politiky na léta 2026–2030, připravená s velkým nasazením a po mnoha konzultacích s odbornou veřejností i veřejnou správou, ráda bych věřila, že konečně tento materiál bude brán vážně, ale – aspoň zatím – tomu nic nenasvědčuje…

Je tedy důvod zásadně něco měnit?

Přestože grantový, přesněji dotační systém v oblasti profesionálního divadla prošel a stále prochází proměnami (například emancipace oboru tanečního a pohybového divadla v roce 2003 včetně samostatného dotačního řízení, dále průběžné změny zadávací dokumentace dotačního řízení odboru umění reagující na požadavky oboru, změny v hodnocení projektů, změny ve jmenování grantových komisí, samostatný program pro velké festivaly, nedávná digitalizace dotačního řízení atd.), samozřejmě není ideální. Z mého hlediska je problém i v nejasném klíči v přidělení dotačních prostředků pro jednotlivé umělecké obory v oblasti umění. Před cca deseti lety jsem iniciovala vypracování analýzy potřeb uměleckých oborů, tj. jejich objektivní nákladovosti, dále přístup k dotační podpoře z různých odborů v rámci ministerstva, Státního fondu kultury, ale i veřejné správy a dalších zdrojů. Vypracováním analýzy byl pověřen Institut umění – Divadelní ústav, který to řešil externí spoluprací, která však místo analýzy potřeb vypracovala analýzu dotačního řízení Ministerstva kultury v oblasti umění… Systém státní podpory umění prostřednictvím Ministerstva kultury se z legislativních důvodů potýká se dvěma základními nedostatky: nemůže ukončit dotační řízení před schválením státního rozpočtu, což je případ současného rozpočtového provizoria, protože grantové komise nemají k dispozici schválenou částku pro svůj obor; a dále nemůže na základě smlouvy, na rozdíl od orgánů veřejné správy (města, kraje), poskytovat regulérní víceleté dotace. Je to prostě jiný právní režim, nejedná se o neochotu ministerstva. Žádné memorandum o spolupráci tento problém neřeší.

Každoročně příjemci grantů minimálně v první třetině roku jedou na dluh a vlastně nemají žádnou jistotu, jakou částku dostanou či jestli vůbec něco obdrží. Dá se tato potíž odstranit?

Nedá. Kdyby to legálně šlo, tak už by se tak, předpokládám, dělo. Nejhůř jsou na tom pořadatelé akcí realizovaných v prvních měsících roku, jdou do obrovského rizika. Proto také bývá akcí v tomto období minimum.

Vznikají stále nové subjekty a stávají se žadateli grantů, ale peněz určitě není víc, spíš méně. Jak takovou situaci řešit, má vůbec řešení?

Od toho jsou odborné grantové komise, v nichž sedí respektovaní odborníci, jak si s tím se znalostí oboru poradí. Ostatně za ta léta na ministerstvu jsem mnohokrát zažila, kdy to grantová komise vzhledem k přiděleným financím chtěla předem vzdát, ale nakonec došla k závěru, že by tím svůj obor poškodila ještě víc.

Zaznívá také názor, že grantový systém je po letech zabetonovaný a není vstřícný vůči „prvožadatelům“. Co si o tom myslíš?

Nemyslím, že je zabetonovaný, ale vstřícný k nim skutečně není. Už v zadávací dokumentaci jsou odkazováni na Státní fond kultury. Jenže v něm sedí minimum odborníků na divadlo, tak mi to celé přijde poněkud nedomyšlené.

Město Praha je rovněž poskytovatelem grantů, jenže ministerské granty pokrývají celou republiku. Nemělo by tedy město více podporovat svá nezávislá divadla a soubory působící v hlavním městě? A jak vidíš podporu komerčních subjektů?

Osobně jsem vždycky preferovala podporu subjektů pracujících mimo hlavní město, zvláště ve znevýhodněných regionech, ale se svým názorem jsem neuspěla ani u ministerských kolegů, ani u grantové komise. Pokud jde o podporu komerčních subjektů, jsem trvale a jednoznačně proti. Nevím, na jakém právním základě ostatní ministerstva poskytují dotace komerčním subjektům, ale v situaci, kdy rezort kultury nezvládá saturovat ani své neziskovky, stejně jako příspěvkové organizace, by mi to nedávalo vůbec žádný smysl. Byla bych také ráda, kdyby se konečně podařilo nezaměňovat pojmy nezávislý, nezřizovaný, neziskový, nekomerční. Subjekty, které se označují za nezávislé, mohou dostat dotace z veřejných peněz, ale žádný právní nárok na ně nemají na rozdíl od těch, které jsou zřizovány státní a veřejnou správou. Znamená to, že tvoří ve stálé existenční nejistotě a každý rok to podstupují znovu.