Vy jste soubor, který existuje od roku 2013 a vím, že vaše divadelní aktivita je ještě starší. Často mi vrtá hlavou, jak je vůbec existence souboru v takových nuzných podmínkách možná? Jak si s tím dokážete poradit?

Jsme v místním prostředí takřka modelový příklad menší alternativní scény. Nemůžeme si dovolit mít žádné stálé zaměstnance, neexistují žádné smlouvy, vše se děje jen přes dohody, faktury v rámci jednotlivých projektů. Většinou jsou mí spolupracovníci zaměstnanci jiných divadel nebo se živí úplně jiným způsobem.

Jak a proč divadlo vzniklo?

Původně Chemické divadlo vzniklo z iniciativy mě, scénografky Jany Hauskrechtové, a spolužáků - dalších vrstevníků z DAMU, Šimona Krupy a Dany Markové. V tomto složení už nefungujeme, byť všichni jsou doteď našimi čestnými členy a občas se i tvůrčím způsobem potkáváme. Nejstabilněji spolupracuji s Janou Hauskrechtovou, i když také není naší jedinou scénografkou Chemické divadlo beru jako dlouhodobější pokus formulovat vlastní dramaturgickou a autorsko-režijní cestu, charakteristickou určitou estetickou vizí a výběrem témat.

Témata jsou hodně spojená s ekologií…

Ano, byť se to v průběhu let měnilo a zaostřovalo, hodně nás zajímá pomezí ekologie a společnosti, přírody a kultury v jejich vzájemné provázanosti. Nechceme ztrácet ze zřetele individuální, lidskou perspektivu, ta však může kontrastovat i s více než lidskými entitami a světy. Chemické divadlo je tedy produkční jednotka, která stojí zejména na mně a úzkém týmu. Provoz by nebyl myslitelný bez produkce, zejména bez Báry Kunstovné, která nám to pomohla v posledních letech hodně zvednout. Máme taky úžasnou účetní Aničku Lupienskou - ta nám kryje záda. A jinak fungujeme jako určitá jednotka, která si vybírá spolupracovníky na jednotlivé projekty. Jsem rád, když v týmu je vždycky někdo nevyzkoušený a zároveň se to snažím míchat s osvědčenými herci a tvůrci. Mám herce a performery, s nimiž spolupracuji řadu let. Je výhoda, že člověk může pracovat třeba i na jejich osobnějších tématech. Nejsem direktivní režisér, mívám ale určitou vizi, a s tou vstupuju do komunikace s dalšími lidmi. Tu vizi a daná témata se pak snažíme formulovat, přinášíme více perspektiv, a z toho vzniká konečný tvar projektů.

Máte tedy nějaký stálý prostor k produkcím?

Nemáme, a právě to nás teď baví. My jsme se celkem brzy po založení stali jedním z rezidenčních souborů Venuše ve Švehlovce, kde jsme měli stabilní prostor, který byl ohromně inspirativní, a dalo se s ním pracovat více způsoby. Tam už ale řadu let nepůsobíme. Ještě předtím se náš úplně první projekt odehrával venku, ve veřejném prostoru. Plenérové divadlo nám umožňuje vstoupit do kontaktu s lidmi, kteří vůbec nečekají estetický zážitek. Snažíme se dělat divadlo i na periferii nebo v regionech. To je i étos našich zatím posledních realizací, být bydlit obyvatel byt  v pražských Ďáblicích nebo projektu Na Tábor!, který vznikal pro exteriéry daného jihočeského města. Teď vytváříme inscenaci tohle město není pro starý pro veřejný prostor v Hradci. Jiný projekt nás čeká znovu v Táboře. Hledáme stále možnosti, jak oslovit více zajímavých míst a komunit.

Nabízíte své projekty v regionech nebo jste oslovováni?

Zatím je to tak, že jsme byli pro projekty spíše osloveni, přičemž sami pak už dále řešíme konkrétní lokace a přinášíme témata i formy, které nás zajímají. Kdybychom měli více produkčních kapacit, tak bychom byli proaktivnější. Rádi tvoříme na míru určitému místu, což potom může limitovat přenositelnost projektů. S kulturou v regionech máme za posledních pár let vynikající zkušenosti. Vnímáme, že jsou pořád místa, kde kultura a její živá síla chybí. A když tam přijedete dělat divadlo, i takové, které se tváří jako alternativní zážitek, tak o diváky není nouze. Takoví lidé nejsou vždy typickým vzorkem diváků jakéhokoli divadla. Bývají to však lidé obecně kulturní, nemusí být vzdělání, ale jde hlavně o určitou otevřenost podívat se na věci z více úhlů, vytvářet si názor a ochotu diskutovat. Většinou po našich představeních probíhají v místních komunitách i s přespolními diváky různorodé názorové výměny. To nás těší. Model, který v posledních letech rozvíjíme, spočívá v tom, že se různé komunity snažíme více dostat i do procesu tvorby. Lidé se v rámci svých možností stávají spoluautory, ale někdy i účinkujícími. Určitě nám pomáhají unikátní místní tradice amatérského divadla. Všude v téhle zemi najdete nadšené ochotníky, právě přes tyto sítě se lidé znají a vědí vždy o dalších, kteří jsou ochotni (jak krásné slovo!) s lecčíms vypomoct. To mě vede i k práci s neherci, snažím se nějakým způsobem vnímat limity těch lidí, ale hlavně i jejich přednosti. K těm často patří ohromné nasazení, vnitřní život, který se v nich otevírá a oni doslova rozkvétají. Musíte vždycky hledat, ale najdete třeba lidi, kteří kdysi chtěli hrát divadlo, a v našem projektu si po letech plní svůj dětský sen. Nebo jiní teprve teď poznávají, co divadlo může být a jak může proměňovat svět.

To je bezpochyby koncepce velmi zajímavá. Kdo zná vaše divadlo, ví, že se vám daří propojovat bardy s neherci nebo poloamatéry, a že to funguje. Ale samozřejmě je důležité získat, a v dnešní době, kdy se opravdu všechno musí zaplatit, získat nějaké finanční jištění. Pokud srovnáte, jaké jste měli podmínky na začátku existence souboru, a jaké máte dnes…

Situace se zásadně nezměnila, v některých ohledech je spíš složitější. Systém je nastavený tak, že stabilněji podporuje zavedené subjekty, zatímco začínající kolektivy fungují několik let bez reálného zázemí a bez možností získat například celoroční granty. Samozřejmě jsme si tím vším prošli. Postupně se člověk dostane k větším zdrojům, ale ten základní problém zůstává: není z čeho zaplatit produkci. Administrativa tak ve velké míře padá na tvůrce. V praxi to znamená, že ti vedle práce na inscenacích tráví značnou část času psaním a vyúčtováním grantů. Systém vyžaduje vícezdrojové financování, což dává smysl, ale v kombinaci s nedostatkem prostředků to vytváří začarovaný kruh. Energie, která by mohla jít do tvorby, se spotřebovává na její udržení. Reálně by z této energie šlo v našem případě i dnes vytvořit určitě jeden či dva velké projekty ročně navíc. Jediná cynická otázka pak ale zase je, kdo by vůbec náklady na jejich vznik a reprízování zaplatil, v situaci, kdy nám politici i velká část společnosti dávají najevo, že kultura není důležitá.

Kromě financování z veřejných zdrojů se v posledních letech rozšířil také crowdfunding. Spousta souborů skrze různé platformy oslovuje veřejnost.

Je to i náš příklad. Nedávno například proběhla sbírka s názvem vánoční šutroví, která nás v nynější situaci naprosto zachránila, umožní nám to uvést plánované derniéry představení na houby. Rád bych tímto využil prostor, abych poděkoval dárcům, kteří jsou často z komunity našich diváků, ale i z širší divadelní a kulturní obce. Přijde mi to až dojemné a cítím velikou vděčnost. Takhle podpora nás nejen materiálně, ale takřka i psychicky drží nad vodou.

Jakou část výdajů pokryje vstupné na vaše produkce?

Ze vstupného jsme schopni pokrýt spíše menší část výdajů. I když máme plnou návštěvnost, většinou jsou projekty velmi specifické a mají limitovanou kapacitu. Do komorního sálu prostě více lidí nenamačkáte, a projekt, který chce diváky provést více prostory, zákonitě narazí na nějaké “úzké hrdlo”. Vstupenky by pak musely stát tisíce. Proto tu ale máme systémy grantové podpory, které by měly dělat kulturu dostupnější. Sponzorská kultura je u nás dost slabá. Zato crowdfunding nám přináší naději.

Vám se právě stalo, že jste dostali nulovou grantovou podporu od hlavního města Prahy. Už s takovou situací máte zkušenost z loňska. Co s tím?

Tohle samo o sobě by nemusela být úplná tragédie. Že nějaký grant vypadne, se prostě stát může, s tím musíme počítat. Granty jsou nenárokové, to je jedna věc. Na nějakou podporu magistrátu jsme sice byli po řadu let zvyklí, ale už se nám to stalo i dřív – v začátcích jsme na poměry nezávislého souboru žádali takzvaně příliš, a nedostali jsme nic, pak jsme si naopak dávali pozor a žádali spíš přiměřené málo. Nějaký podíl z toho vyžádaného mála jsme pak téměř předvídatelně i dostávali. Bylo to přiměřené a úměrné celé situaci v oboru a nám to pomáhalo při plánování i realizaci činnosti. Zrovna loni se nám ale stalo, že jsme v rámci Prahy skončili o jeden bod pod hranicí, a ta samá situace se opakovala i letos, přestože jsme si dali opravdu velice záležet, aby náš projekt byl v souladu s vizí pražské kulturní politiky.

Takže s takovým výpadkem chtě nechtě počítáte?

Ano, výpadek peněz z magistrátu, i když je to velmi nepříjemné, nás sám o sobě nepoloží. Bohužel teď zároveň ještě nevíme, co můžeme čekat od ministerstva kultury.  Máme sice slušné hodnocení od grantové komise, je ale možné, že vzhledem k celkovému snížení prostředků na kulturu dostaneme méně, a vzhledem k rozpočtovému provizoriu vše přijde určitě i později. Vždycky nám přišlo absurdní, že nám peníze tzv. na celoroční činnost jak z magistrátu, tak z ministerstva chodily nejdříve koncem března nebo v dubnu - když to dobře šlo. Taková situace každoročně znamená, že na jaře dlužím sobě i produkčnímu týmu za několik měsíců práce. Každý z nás se živí prací pro další subjekty nebo brigádami. Přesto těch několik nezaplacených měsíců je vždycky znát a má to dopad nakonec i na nás samotné. I když nechci znít jen negativně: zase to přežiju, holt musíme mít letos ještě o něco pevnější nervy.

Ono jde asi spíše o změnu koncepce celé pražské politiky, týkající se kultury. Jak situaci vnímáte vy? Máte nějakou představu, jestli by se s tím dalo něco dělat?

Pokud budeme mluvit o pražské kulturní politice, (což, nutno podotknout, je teď vedlejší problém oproti soustředěnému útoku, kterému všichni čelíme ze strany ministerstva kultury), těch problémů je víc. Jedním z nich je obecný poměrně velký přebytek v investičním rozpočtu. Pražský radní pro finance Zdeněk Kovařík z ODS drží investiční část rozpočtu železnou rukou a odmítá pustit prostředky, které by tady byly, na kulturu a jiné občansky prospěšné aktivity (k tomu doporučuji rozhovor, který s ním nedávno vyšel v Deníku N).

Pod tím obecným rámcem je pak třeba ještě problém, který se jmenuje Opatření číslo 7. Slyšeli jste o něm? Mnoho lidí o něm slyšelo poprvé na kulatých stolech, které začátkem února k pražské kulturní politice uspořádal spolek Dílo. To opatření vzniklo za covidu jako podpora komerčních divadel, která přišla o příjmy – tehdy to bylo legitimní. Opatření však s pandemií neskončilo a běží tiše dál. Funguje tak, že se mimo rozhodování grantové komise rozděluje část prostředků čistě podle prodejnosti. Pokud prodáte nad 15 tisíc vstupenek ročně, máte nárok na fixní částku na každou z nich. To znamená, že velké objemy veřejných peněz jdou automaticky ke komerčním subjektům, které si na sebe dobře vydělají samy. Výsledek je, že veřejné peníze stabilizují segment, který je schopen generovat tržby. Zároveň ale projekty, které pracují jinak – experimentální, komunitní, často s malou kapacitou – zůstávají v grantovém systému, kde soutěží o stále menší objem prostředků a jsou navíc posuzovány podle kritérií, která do velké míry akcentují za stávající situace těžko dosažitelnou finanční stabilitu projektů. Zároveň mi připadá, že daná kritéria berou relativně málo v potaz soulad se stávajícími (často obdivuhodně formulovanými) strategickými dokumenty, které mj. kladou velký důraz na inovativost, experimentálnost, komunitní práci nebo sociální dopad. Část pražské scény, zejména (ale nejen) divadla bez stálých scén tak teď kritérii tabulky propadává nebo končí výrazně podhodnocena: nejde zdaleka jen o nás, ale o relativně široké pole projektů, z nichž celá řada již opakovaně prokázala uměleckou inovativnost a kvalitu. Za mě je tohle systémová věc, kterou je potřeba řešit právě teď, kdy se v Praze diskutuje o vytyčení pravidel kulturní politiky pro období po roce 2027.

Kromě toho se teď v rámci grantových řešení šermuje se slovem „excelence“. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě, tento diskurz týkající se excelence lze interpretovat různě. Může vést úplně jiným směrem, než bychom si představovali. Excelence v tomto smyslu totiž neznamená ani tak vysokou uměleckou kvalitu, ale zejména produkční a ekonomickou stabilitu, která je upřednostněna. Automaticky tak vylučuje menší alternativní soubory, bez stálého prostoru a personálního jištění. Jde přitom často o projekty, které přinášejí inovace a posouvají divadlo novými směry, pročež bývají i často reflektovány kritikou a médii a mohou mít i nápadný společenský dosah a přesah. 

To je asi velký problém – do jednoho balíku jsou zabaleny soubory a projekty nesrovnatelné.

Mluvíme o menší části rozpočtu na divadlo. Dalším problémem je snižující se objem prostředků na jednoleté granty, v nichž soutěží velká část nezávislých souborů. Jsou tam soubory, které dlouhodobě vytvářejí pražskou kulturní mapu, i velmi zavedené projekty starších generací alternativní scény typu Handa gote. Pro řadu z nich je hrdlo, jímž by mohly projít do režimu víceletých dotací dosud příliš úzké. Nejzavedenější a zavedení soutěží s méně zavedenými a někdy úplně začínajícími soubory o objem prostředků, který se každým rokem snižuje. A to ve prospěch víceletých grantů, které jsou dostupné většinou jen pro stabilně fungující produkční domy. Vcelku velká část kulturní produkce včetně té naší však vzniká v partnerství nebo koprodukci: s produkčními domy i s jinými institucemi nebo spolky. Velkou část inovací přinášejí nezávislé produkční spolky, které fluktuují, a které jsou, troufám si tvrdit, často mnohem operativnější a za relativně málo peněz a v bojových podmínkách dokážou vytvářet zajímavé projekty. Omezení jednoletých grantů spolu s penězi, které tečou na podporu Opatření číslo 7 pak nakonec může mít výrazný dopad na množství repríz i na celkovou diverzitu.

Takže jsme zase u toho začarovaného kruhu. Méně představení, méně diváků, nulová šance na podporu…

Známe to velmi zblízka, ale snažíme se neklesat na mysli. I za cenu toho, že někdy zejmén a sami sobě platíme opravdu nedůstojné honoráře. Loni jsme udělali velkou premiéru, kterou jsme si skoro nezaplatili. Letos máme štěstí, že našimi koproducenty jsou hradecký festival REGIONY a Nová síť. Vytváříme tak představení mimo zmíněné finanční toky a v současné nejistotě nám to možná i zachraňuje kůži.

Co mezinárodní spolupráce?

Třeba teď jsme se přihlásili do výzvy na Evropské hlavní město kultury České Budějovice. Troufám si říci, že máme zajímavý projekt na rok 2028 s velkým mezinárodním partnerem, který by měl být z velké části hrazen z jiných prostředků. Samozřejmě je to ale zase nějaké řízení a nechci vůbec tipovat ani předjímat, zda a jak v konkurenci jiných projektů obstojíme. V aktuální situaci se tohle zdá, jako jedna z mála možností, jak realizovat větší projekty – evropské peníze nebo spolupráce se subjekty typu Česko-německý fond budoucnosti. Ovšem, tohle nemůže být jediné řešení pro celou nezávislou scénu. Mezinárodní podpora není cesta z problému, který je bytostně český. Opakovaně jsme prokázali schopnost vytvořit objemná a komplexní díla, která zahrnují množství partnerů a občanských spolků. Stojí nás to hodně sil, nicméně myslíme, že máme dobré představení. A potom reálně v uškrceném rozpočtu zbývají možnosti jen na několik repríz. To představení nikdo nevidí, nezbývají peníze na jeho propagaci, všechno se dělá na koleně. Největší riziko není v tom, že bychom přestali tvořit, ale že nebudeme moci hrát. A skutečně v posledních letech hrajeme míň, než bychom chtěli a mohli. Třeba i proto, že nám poslední dva roky chybí prostředky, které v Praze jdou na podporu Opatření číslo 7.