Ako si spomínaš na svoj prvý kontakt s divadlom?

Do divadla jsem chodil pravidelně se školou nebo s příbuznými, ale skutečně jsem ho objevil až na střední škole, kdy jsme do divadla jezdili s naší češtinářkou. Byla nekompromisní, vybírala náročné tituly, ale naučila nás o divadle přemýšlet. Začali jsme Hedou Gablerovou v Divadle v Dlouhé v režii Jana Nebeského. Titulní roli hrála Lucie Trmíková. Byl to strhující zážitek, a zatímco všichni ostatní spolužáci v hledišti usínali, já jsem věděl, že musím udělat první krok – začít chodit do školního souboru. A když mi i to přestalo stačit, založil jsem si vlastní soubor, kam jsem přetáhl některé spolužáky z toho školního. Dodnes funguje a pravidelně hraje. Mám radost, že se mi jim podařilo předat stejné nadšení pro divadlo, jaké mám já.

Vo svojej biografii uvádzaš, že si vyrastal medzi českou a nemeckou kultúrou. Akým spôsobom to ovplyvňuje tvoje uvažovanie o divadle?

Německé divadlo, i když to určitě nelze zobecnit, je mnohem víc angažované. Otevřeně se snaží řešit systémové problémy. V Česku jsme trochu opatrnější, je to dáno i historicky. Tolik „nekřičíme“, spíš si děláme legraci. Snažím se udržet někde mezi. Nezapomenout na surovou realitu, ale udržet si nadhled. Být otevřený experimentu, ale vycházet z textu.

Prečo si sa rozhodol študovať práve divadelnú réžiu?

Chtěl jsem „nastavovat zrcadlo“ a „dělat metafory“, jako každý, kdo studuje divadelní fakultu. Začínám ale mít pocit, že činoherní mnohoznačnost, ve které by si každý našel něco, nám přestává jako společnosti stačit. Stačí se dnes podívat kolem sebe. Umění už nemůže být jen zrcadlem, které odráží skutečnost, ale musí být kladivem, které ji formuje. Tak to říkal Brecht. Chtěl jsem být poetický, teď cítím, že musím být politický. Každé divadlo je přece z podstaty politické.

Čo ti dalo a vzalo štúdium na DAMU?

Na DAMU přicházíš s pocitem, že se ti splnil sen. Ze všech uchazečů máš zrovna ty to privilegium ten obor studovat. A konečně jsi součástí komunity, která chce společnost posouvat dál. Časem si ale uvědomíš, že to není tak černobílé. Pochopíš, že jako všude, jsou i v divadle lidé, kteří se musejí svou prací uživit, a ti, kteří chtějí udělat kariéru, mít vlivnou pozici. Překvapuje mě, jak velký může být rozdíl mezi tím, jaký jako člověk jsi a jaké postoje skrze divadlo prezentuješ. Někdy mám pocit, že v divadle „nastavujeme zrcadlo“ sami sobě. Nakonec i to je důležité. Hlavně ale nesmíme nerezignovat na svoje přesvědčení, držet se svých zásad. Studium na DAMU je o objevování sebe sama, svých schopností nebo naopak limitů, ale také lidí, mezi kterými a pro které budeš tvořit. Studium nakonec formuje i to, o čem chceš divadlo hrát.

Kto z pedagógov alebo pedagogičiek ťa najviac ovplyvnil? Pozitívne, aj negatívne...

Jednoznačně Zuzana Augustová – česká překladatelka z němčiny, teatroložka a pedagožka,  se kterou jsem překládal současné německé a rakouské dramatiky. Z našich seminářů se postupem času staly polemiky a úvahy o současném divadle, dramaturgii a lidských přístupech. Byly to inspirující semináře otevřené dialogu, na které jsem se přihlašoval i nad rámec studijního plánu. Respektoval jsem ji a totéž jsem cítil i  naopak, což ze seminářů dělalo výjimečné prostředí. Navíc máme společného oblíbeného autora – rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda. Vždy bylo o čem mluvit a pro mě co objevovat. Ale nezapomínám ani na další.

Na DAMU si zrežíroval dve absolventské inscenácie: Krysy od Gerharta Hauptmanna a Biedermann a žháři od Maxa Frischa. Prečo si sa rozhodol práve pre tieto tituly? Myslíš si, že ich témy sú nejakým spôsobom prepojené aj s tvojím osobným životom?

Mělo to hodně společného i s mým uvažováním o divadle, které se za tu dobu proměnilo. Krysy pro mě vystihovaly pocity ze světa, ve kterém si chce každý utrhnout kousek pro sebe, světa, který je falešný a sobecký, slepě řízený touhami těch, kteří jsou u moci. Krysy jsou temné a existenciální, Biedermann a žháři pak více političtí, snad i proto tak nezaměnitelně absurdní. Biedermann je konformista, který dává přednost lžím před pravdou, čímž zapříčiní zkázu celého města. V naší interpretaci a úpravě, kterou jsme připravili s dramaturgem Tomem Skopalem, je to popírač. Nevěří, že žháři existují, ani když stojí v troskách svého domu. Dokonce se nás pokusí přesvědčit, že je to tak správně. Stane se populistou. Doufám, že v podobných troskách jako Biedermann neskončíme i my.

O čom je pre teba v súčasnosti v divadle dôležité hovoriť?

Divadlo by podle mě mělo mít schopnost reagovat na aktuální dění, což je ne vždy možné, třeba z provozních důvodů. Divadla nejsou tak pružný organismus, jak se může zdát, všechno se plánuje dlouho dopředu. Přece jen by ale divadlo mělo aktivněji zasahovat do politického života, to se u nás v současnosti přímo nabízí a mě osobně to k tomu vyloženě nutí. Na Blízkém východě a ve východní Evropě probíhají válečné konflikty, jako umělci bychom to měli reflektovat v naší tvorbě. A pak zdaleka všechno není tak růžové, jak to vypadá – stále je o čem vést dialog.

Koho divadelnú tvorbu aktuálne najviac obdivuješ?

Dušana D. Pařízka a Michala Háby. Jejich tvorba provokuje k přemýšlení, konfrontuje nás a nutí kriticky nahlížet na sebe i ostatní. Zároveň je ale hravá a obrazivá.

Čo je pre teba ako pre začínajúceho režiséra momentálne najväčšou výzvou?

Hledat a vytvářet si kontakty. Je to svého druhu umění.

Aké režijné projekty máš pred sebou?

Mám na stole knihu jedné iránské autorky z doby Islámské revoluce.