O pátečním večeru se udělovaly Pocty festivalu …příští vlna/next wave… 2025. Organizátoři připravili účastníkům svérázné pochodové cvičení, neboť do Čítárny Unijazz je to od všech okolních zastávek veřejné dopravy poměrně daleko, navíc v nepříliš vstřícném prostředí výpadovky. Nicméně, Čítárna Unijazz je příjemně útulný sálek, v němž nás vítaly řeřavé tóny koncertu hudebního veterána Vráti Brabence a hudebníka Jana Komárka, obklopených mladými hudebnicemi. Po vystoupení Pražského Enigmatického Orchestru nastoupila na malé pódium česko-slovenská dvojice někdejších spolužáků z JAMU, kde vystudovali fyzické divadlo v Ateliéru klaunské scénické a filmové tvorby.

Filip Teller a Paľo Seriš se symbolickou Cenou - zrcadlem od Petra Nikla. Foto Kamil Košun

Filip Teller a Paľo Seriš si zjevně rozumějí nejen po stránce nonverbální, ale docela pěkně jim šel i česko-slovenský slovní ping-pong. Dozvěděli jsme se, že prý česká děvčata jsou upejpavější než slovenská, a ve vzduchu zůstalo viset, zda by se raději nechala pozvat na kávu Slovenka či Češka. A došlo i na porovnávání jazyků a jejich zvukomalebnosti (ťava-velbloud, cencúľ  - rampouch, omrvinky-drobky atd.). Přítomný Jiří Austerlitz Adámek měl z takové hravosti s jazykem bezpochyby radost (!). Pak se za neustálého špičkování začaly rozdávat Pocty. Už loni bylo jasné, že v rámci festivalu …příští vlna/next wave… funguje česko-slovenská spolupráce, a že se tu slovenským umělcům hodně fandí. I letos si odnesli několik ocenění.

Poctou TALENT ROKU byla oceněna mladá slovenská scénografka Erika Majdišová, která od roku 2023 spolupracovala s Činoherním studiem Ústí nad Labem, Tygrem v tísni či s olomouckým Divadlem na cucky. Na letošní Nextce se představila jako scénografka nové ekologické site-specific inscenace Česká továrny na lži (DÍLO). Je zajímavé, že Erika začínala v módním průmyslu, respektive studovala design oděvů ve Zlíně, nicméně ji to během krátké doby dovedlo k divadlu. Právě ukončila magisterská studia na DAMU a festival jí prý připravil originální „raňajky“, kdy jí naservírovali burčák.

Také druhý oceněný pochází ze Slovenska. Karol Filo je student programu Alternativní divadlo na pražské DAMU, divadelní režisér a performer. Jeho projekty byly uvedeny v několika divadlech a na festivalech v České republice, ale také na Slovensku, v Nizozemsku, Francii a na ostrově Martinik. Momentálně má před sebou premiéru projektu krtek kámen kyanid v divadle DISK. Poctu PROJEKT ROKU získal za dokumentární performance Dobre už bolo, v němž konfrontuje své názory s názory svého dědečka, vyznavače socialistických hodnot. Jak prozradil, díky tomuto projektu se sblížil se svým otcem a začal kriticky pohlížet na instituci rodiny, která se zrcadlí v situaci ve společnosti. Festival dokumentární performanci uvede v rámci brněnské části festivalu v neděli 5. října v HaDivadle.

Jiří Adámek Austerlitz získal poctu jako Osobnost roku Foto Kamil Košun

OSOBNOSTÍ ROKU se stal Jiří Adámek Austerlitz, který v roce 2025 zinscenovat hned čtyři experimentální inscenace: Za rohem svět (Studio Hrdinů), Prosím, zvoňte a Předřeč šelmy (Boca Loca v Alfredu ve dvoře) a v rámci festivalu premiérovanou hudebně-dramatickou scénickou verzi původní rozhlasové hry Matko Boží, vyžeň Putina. Adámek je skutečně renesanční člověk. Zabývá se nejen texty a jejich zvukomalebnou interpretací, ale je také autorem hudby či scénografie. Kombinuje práci v divadlech různého typu (od nejmenších scén po Národní divadlo) s rozhlasovou prací, a navíc vede kabinet Režie a dramaturgie KALD na DAMU. Momentálně řeší to, že získal grant na napsání knihy, a jak pravil: „psaní jde ztuha“.

I další Pocta korespondovala s letošním festivalovým programem, který ve VILE Štvanice zahájil spolek RUN OPERUN. A právě tato skupina mladých žen v čele s Veronikou Kos Loulovou se vyhrnula na pódium, aby převzala Poctu za PRODUKČNÍ POČIN ROKU. Ocenění se vázalo nejen k premiéře Proč je taková? na Štvanici, ale k celé desetileté éře tohoto uskupení, které dodává moderní opeře nové impulsy. Podle Loulové jsou „vyděděnci operního světa“, ale zdá se, že je to spíše v jejich práci posiluje. Právě chystají inscenaci opery The Black Rider, připravují baby operu a taky plánují Carmen v open-air prostoru.

Poctěnou v kategorii PUBLIKAČNÍ POČIN se stala internetová platforma Podhoubí, jejíž zakladatelkou je Barbora Etlíková. Vznikla prý z nahromaděné energie v době nečinnosti za covidu v roce 2020. Etlíková poukázala na to, že na realizaci webu spolupracuje množství mladých lidí (mimo jiné tu existuje odnož Spora). Budoucnost pak vidí ve spojení on-line prostoru s živými setkáními a diskusemi, které v této sezóně budou realizovat v rámci cyklu večerů Podhoubí Talks v Arše+.

ŽIVOUCÍ POKLAD alternativní scény, scénografka a pedagožka Irena Marečková. Foto Kamil Košun

The last, but not the least, byl vyhlášen ŽIVOUCÍ POKLAD. Do této „síně slávy“ alternativní a nezávislé scény byla uvedena scénografka Irena Marečková, autorka scénografií, kostýmů a loutek, propojující různé žánry (opera, loutky, experiment) v divadlech v Čechách i na Slovensku. Ve své řeči zmínila, že ji vždycky lákalo „ovládnout výtvarně prostor“. Poctu jí vyslovil Vladimír Hulec, jeden ze spoluzakladatelů festivalu, který vznikl ze snahy a potřeby  „upozornit na umění na okraji dění a na jeho osobnosti“. Připomněl, že letos byly Pocty uděleny po třiadvacáté a každá zrcadlová maska Petra Nikla je originál, protože má trochu jiný obličej. Prvním Živoucím pokladem byl v roce 2003 prohlášen legendární Ivan Vyskočil a mezi takto poctěnými bylo až dosud pouze šest žen a žádný scénograf/ka. V tom směru drží Irena Marečková prvenství.

Večer v undergroundové atmosféře čítárny byl neformální a komunitní. Oba moderátoři-klauni nejenže svědomitě poctěným kladli otázky a komentovali vtipně jejich odpovědi, ale ke scénickému efektu obratně využili letošního merche - bublifuků. Poctění se pohybovali v kouzelném světě vznášejících se duhových bublinek a ty symbolicky poukazovaly na efemérnost divadla, které funguje jen „tady a teď“, pak žije už jen ve vzpomínkách. Poctěno a podtrženo, ocenění umělci se vydávají za novými tvůrčími činy s lehce zakřiveným zrcadlem, v němž mohou zahlédnout trochu ironickou podobu sebe samých.

 

P.S. Na závěr večera překvapil jeden ze spolupracovníků festivalu (podílí se už pár let na tvorbě Tsunami) Dominik Melichar, který se ukázal být zajímavým básníkem a hudebníkem. Se spolužákem z bohnické základky Mílou Votradovcem tvoří boomer-folkové duo MAD a v čítárnu rozvířili svým energickým a provokativním „svědectvím o životě, světě, lásce a vrbách.“