Zprávy

Next Wave 2025: A jak to máš ty?

Jana Soprová

Němka Kristina, Polka Anna a Čech Jiří Honzírek. Jeden bílý party stan uprostřed rozlehlého prostoru Jízdárny Savarin. Notebook a projekční plátno, asistence AI, nutnost mít u sebe nabitý smartphone a sluchátka (aj aj, to jsem mimo – jsem boomer s jednoduchým hloupým telefonem).

Polka Anna vyprávěla svůj příběh pomocí papírových vzkazů.
Foto: Anna Černá

Z patnácti lidí + trojice performerů jsem nejstarší, ale v podstatě časem zjistím, že my všichni přítomní jsme mimo cílovou skupinu performance Divadla FESTE Family Issues. Ale jdeme statečně do toho.

Jak se později dozvídáme, základem projektu byla anketa. Otázky na téma rodina a její fungování zodpovědělo na 240 studentů/studentek brněnských středních škol. Odtud se odvíjel celý scénický mezinárodní projekt, na němž kromě režiséra Honzírka participují dvě ženy s rozdílným zázemím, jinými životními zkušenostmi, vycházející z různých kultur. Kristina Günther žije v Německu, česky příliš nemluví, je svobodná a bezdětná. Anna Wantuch pochází z Polska, má manžela a tři děti a vzhledem k tomu, že žije na jižní Moravě, ovládá docela dobře češtinu. Věk obou žen se neodvážím odhadnout, nicméně nejblíže mají ke střednímu věku. Stejně rozdílný je ovšem věk, stav, životní zkušenosti i povolání přítomných diváků, kteří budou v další hodině podrobeni prostřednictvím chatu podobnému dotazování jako dříve studenti. Pro performerky je prý nejpříjemnější, je-li počet přítomných cca 20 lidí. V menším počtu je „anonymní dotazování“ problematické, a pokud se počet blíží třicítce, je to na tak komorní záležitost příliš.

Moji nedostatečnost, pokud jde o správný mobil, řešíme na místě sdílením společného telefonu. Po AHOJ! promítaném na plátně v předsálí za plentou jsme vyzváni k napojení přes aplikaci, a po pár otázkách jsme nakonec vpuštěni do sálu, uprostřed kterého stojí malý party stan plný židlí. Vítají nás Kristina a Aňa, které budou našimi průvodkyněmi, zatímco Jiří se pasoval na tichou obsluhu počítače a komunikátora s AI. Je jasné, že základním tématem bude komunikace a sdílení, potažmo téma rodiny a společenství, jehož jsme součástí. Je tu jasné zaměření na generaci teenagerů, kteří dosud nemají vlastní rodiny a děti, a na jejich názory, týkající se soužití s rodiči a pocitů spojených s dosavadními zkušenostmi z rodiny. Některé otázky jsou snadné (a jsou k dispozici i nápovědi), některé jsou ovšem stěží srozumitelné, či doslova nepřípadné.

Při některých pokynech se jako introvert tak trochu ošívám, byť jsem z divadelních experimentů na různý způsob kontaktů zvyklá. Ale stále mi není ani ve věku mnohonásobného -sát příjemné, mám-li napřímo komunikovat se „sousedy“, obhlížet, či dokonce objímat cizí lidi. Přitom mě napadl důvod obsazení cizinek do rolí průvodkyň – totiž odbourat rozpaky. Protože jsou to nejspíš ony, kdo se může cítit nekomfortně uprostřed české komunity, ne my, kdo jsme tady doma. Některé otázky jsou opravdu všetečné: co byste chtěli sdílet s cizími lidmi, čím byste chtěli být a čím jste v rodině, co pro vás vůbec rodina znamená (lásku, jistotu, souznění nebo trauma či toxické prostředí a konflikty). Chci nebo nechci založit rodinu, chci nebo nechci děti a proč? Je to sice anonymní a na plátně se podle hlasování objevují grafy, kolik hlasů získala ta která odpověď, ale stejně se neubráníte dohadování, kdo z přítomných (většinou se známe) jak hlasoval. O tomto fenoménu ostatně taky byla řeč při následné diskusi. Znají-li se lidé v publiku, mají větší tendenci brát otázky a odpovědi s nadsázkou a humorem, zatímco lidé, kteří se neznají, je berou mnohem vážněji. Přes některé poněkud rozpačité a mně nepříliš srozumitelné vstupy průvodkyň se postupně skrze otázky a odpovědi chýlíme k závěru, kdy se stěny stanu kolem nás uzavírají a my jsme si fyzicky stále blíže. To je čas na to, abychom se na chvíli stali komunitou, či dokonce rodinou.

 

 

 

I takto může vypadat náhodná skupinka diváků na představení Family Issues. Foto archiv

 


Na konzoli visí nejrůznější kusy oblečení. Po vyzvání si můžeme nějaké vybrat a na chvíli se v rámci „rodiny“ stát někým jiným. Někdo to bere opravdu divadelně, nahastroší se a docela se promění v hravé dítě či dědečka, jiní (to jsem já) se drží při zdi. Už tedy nejsem babička, ale jen matka zavinutá v šále… Pak mezi námi koluje album s krátkými monology pod názvy DÍTĚ, DĚDA, MATKA, BABIČKA, OTEC. Můžeme si vybrat a přečíst text „v roli“. Nakonec si ještě uděláme rodinný obrázek. Jaké to bylo, zní poslední otázka. Na projekčním plátně se objevují odpovědi: MILÉ – DĚSNÝ! – ALE JO – ROZPAKY – DIVNÝ – LEGRACE. Takže si vyberte…

 

V představení Feste je využito komunikace s AI. Foto Anna Černá

 

Váhám, co to vlastně bylo za tvar a nakolik to bylo divadlo. Jako tvar bych zvolila charakteristiku někde mezi performancí, psychodramatem, dokumentárním divadlem a setkáním. Jistým vodítkem budiž fakt, že během příprav výzkumu byli tvůrci v kontaktu i s dramaturgem a lektorem Corneliem Puschkem, spolupracovníkem německého uskupení Rimini Protokoll. Každopádně jde o experiment, který svou neobvyklostí a nezařaditelností má na festivalu …příští vlna/next wave… své místo.

V následující diskusi se tvůrci snaží poctivě odpovědět na otázku, zda se z jejich pohledu jedná o divadlo. Zásadní argument pro: jsou tu performeři/herci a diváci, obojí se mísí, takže se role průběžně vyměňují, čili je to divadlo. Jako takové, byť neobvyklé, může přinášet inspiraci k zamyšlení nad podobami divadla, nad prolínáním divadla a života a nad naší rolí doma i ve společnosti. Ostatně, jak napsal klasik ALL THE WORLD´S A STAGE. A my jsme herci.

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami

Divadelní noviny

Přihlášení