Ponořit se do příběhu aneb Imerzivní divadlo

Divadlo, které vás obklopí a do kterého se doslova ponoříte jako do vody. Tedy jakýsi paralelní svět, jehož jste dobrovolnou součástí. Znamená to, že do něj vstupujete s vědomím spoluúčasti a specifických podmínek, tedy s jistým odevzdáním. Pokud ovšem na tuto základní podmínku nepřistoupíte, zážitek se podobá instantní polévce, ve které chybí voda. Svým způsobem imerzivní divadlo připomíná svět dětských her, protože děti jsou na rozdíl od dospělých schopny se do paralelní reality ponořit takřka okamžitě a bez váhání. Tato vášeň může pokračovat v době dospívání – buď se začnete účastnit RPG, v nichž se stáváte hrdinou a aktivním spolutvůrcem děje společně s dalšími nadšenci pro tento typ zábavy, nebo v záporném slova smyslu s požitím drogy, která vás zavede do alternativního světa, ale zároveň vám nedává možnost ovlivnit své jednání (to ostatně zajímavě popsala Daphne du Maurier v knize Dům na pobřeží).

Imerze – co to vlastně znamená?

Termín imerzivní divadlo je relativně nový (pravidelněji se začal objevovat na přelomu tisíciletí). Téma zatím nejobsáhleji zpracovala Josephine Machon, k jejíž knize se všichni teoretici odkazují, byť s jejím pojetím mnozí polemizují. Jednotlivých článků, zamyšlení, popisů či diplomních praxí existuje velké množství, píší teoretici i praktičtí tvůrci. U nás se tematikou zabývá už poměrně dost tvůrců, například Ivo Kristán Kubák, Lukáš Brychta, Tomáš Loužný, Martina Schlegelová, Jakub Čermák, Pavel a Helena Štouračovi, Jiří Havelka, Linda Straub, Miroslav Bambušek, Petr Boháč a Miřenka Čechová, Jiří Honzírek a další.

V kontextu historie divadla i tohoto žánru ovšem narážíme na několik zásadních témat k diskusi. Zaprvé, není imerzivní divadlo jen nový název pro starý, dobře známý princip divadla už od prehistorických dob, kdy se performeři a diváci prolínali v jednom prostoru a jejich společné ponoření do tohoto alternativního světa vrcholilo i společnou extází? Vzpomeňte na Euripidovy Bakchantky, kde se zběsile tančící ženy tak ponořily, že matka roztrhala svého syna, neboť si ho spletla se zvířetem. První, ale nikoli poslední příklad z historie. Připomeňme inscenované Dobytí Zimního paláce v Petrohradě (režie Nikolaj Jevrejnov, 1920) či experimenty Brookovy či Petra Schumanna a jeho souboru Bread and Puppets v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století (většinou v open air prostoru za doprovodu rituálních prvků, jako je pečení chleba, společná modlitba s diváky a další). A můžeme vystopovat i bezprostřední předchůdce dnešního imerzivního divadla z devadesátých let, ať už projekt k výročí vydání Wellsova Stroje času s účastí Roberta Wilsona z roku 1995 nebo projekt Alma, který vznikl původně jako jednorázová akce pro Wiener Festwochen v roce 1996. Tvůrci tento tvar nazvali polydramatem a hraje se na různých místech prakticky dodnes. Navíc rozvolněné hranice mezi žánry přímo nabádají k diskusi nad tím, že pojem imerzivní divadlo se výrazně prolíná s dalšími novými typy divadelních produkcí, jako je site-specific, site-generic, site-sympathetic, dokudrama, verbatim, devising theatre, případně hybridní divadlo. A vzhledem k módnímu trendu imerzivity se nabízí ještě další otázka – můžeme tento pojem rozšířit i na výtvarné umění, loutkové divadlo, film či tanec?

Pravidla imerzivního divadla

Shrňme si základní body, kterými se zabývají jak praktičtí tvůrci, tak teoretikové:

a) zvolené původní téma nebo (literární) předloha, kterou zpracovává;

b) prostředí, kde se děj odehrává;

c) vytvoření podrobné scénografie, která se během představení může proměňovat a jejíž detaily mohou diváci objevovat postupně například vstupem do nově objevených dveří, otevřením zásuvky či skříně apod.;

d) herecké obsazení (prolnutí profesionálních a neprofesionálních performerů);

e) herecké úkoly – jsem pouze postavou nebo průvodcem, konfrontace osoby a konkrétní role/rolí;

f) postavení diváka – je buď jen přihlížejícím, nebo má možnost se aktivně zapojit, případně spoluurčovat děj.

Se všemi těmito body souvisí mimo jiné fakt, že průběh představení nelze dopodrobna naplánovat, ale značnou část je třeba improvizovat. Navíc je třeba počítat s tím, že postavy jednají neustále, a to i když mají jednoho diváka nebo vůbec žádného. Jsou po celý průběh představení zkrátka zabydleny v onom paralelním světě a žijí život své postavy, dokud neodejde poslední divák.

K takovému stylu hry je pochopitelně potřeba zvláštních dispozic herců. Není to práce pro každého, protože performeři musí být neustále připraveni reagovat na nenadálé výzvy, svým způsobem manipulovat s diváky, slovně i pohybově improvizovat a přitom neztrácet ze zřetele hlavní úkol. Je to tedy pokročilý herecký úkol, kdy musíte dopodrobna znát životopis konkrétních hrdinů, aby reagovali za všech okolností podle logiky své postavy.

Ti nejslavnější

Je patrné, že všichni čeští tvůrci, kteří se imerzivním divadlem seriózně zabývají, mají jisté divácké zkušenosti ze zahraničí a koneckonců na jejich inscenacích je tato inspirace patrná. I když bezpochyby nejde o žádné kopírování, což vlastně ani není možné (ať už jde o témata, nebo o finanční možnosti). Za nejinspirativnější spolky, které se tomuto žánru věnují, jsou považovány Punchdrunk a SIGNA, dva symbolické protilehlé póly imerzivního divadla.

Předskokani

V roce 1995 produkční skupina Artangel přizvala ke spolupráci Roberta Wilsona, který poprvé pracoval v Evropě. Nabídla mu téma a pro inspiraci původní žalář, prostor středověkých kobek na Clink Street v Londýně. Wilson ve spolupráci se zvukovým designérem a architektem Hansem Peterem Kuhnem vytvořili projekt H. G., který byl symbolickou poctou H. G. Wellsovi ke stému výročí vydání jeho románu Stroj času. Právě na tento projekt odkazuje zakladatel spolku Punchdrunk Felix Barrett jako na iniciační impulz k budoucí práci (o tom píše ve své knize Josephine Machon, která následně spolupracovala s Barrettem na knize The Punchdrunk Encyclopaedia).

Já jsem přibližně ve stejné době poznala jiný inspirativní projekt, a to legendární polydrama ALMA (múza géniů). Autor Joshua Sobol a režisér Paulus Manker z náhodného projektu pro Wiener Festwochen vytvořili doslova fenomén. Alma se nejprve hrála šest let v prostorách secesního Sanatoria Purkersdorf nedaleko Vídně. Uskutečnilo se tu 140 představení. Polydrama, charakterizované jinak jako „site-specific walking show“, od té doby objelo prakticky celý svět – hrálo se v Benátkách, Lisabonu, Los Angeles, Berlíně, Jeruzalémě i Praze. Příběh o inspirativní milence a manželce slavných umělců Almě Mahler, pro který tvůrci pokaždé vyberou nějaký zajímavý objekt s mnoha prostory, obvykle opuštěný zámek či hotel, je exkluzivní tím, že kromě sledování jednotlivých scén ze života Almy Mahler, Gustava Klimta, Waltera Gropiuse, Alexandra Zemlinského, Oskara Kokoschky či Gustava Mahlera se aktivně účastníme například pohřbu Mahlera a následné hostiny. V Praze našli tvůrci vhodný prostor v Martinickém paláci, kde bylo odehráno dvanáct představení.

SIGNA

Skupinu SIGNA vytvořila dánská performerka a režisérka Signa Sørensen a rakouský video umělec Arthur Köstler (nyní jsou manželé). Od roku 2001 vytvořili na dvacet projektů a většinu z nich je možné zahrnout pod označení performativní instalace, které se odehrávají v různých částech Evropy. Nejprve je pro projekt vytvořen členitý, realisticky pojednaný prostor, instalace, kterou oživuje přítomnost herců/hereček, kteří se tu zabydlí na delší dobu. Jde spíše o vytvoření atmosféry jakéhosi alternativního světa, v němž není přesně určeno, jaké scény se budou odehrávat. Performeři volně interagují s diváky, většina jednání je založena na momentální inspiraci a improvizaci. Nejnověji SIGNA připravila projekt pro letošní Wiener Festwochen (17. května – 29. června; veškeré vstupenky jsou už ovšem vyprodány), kde diváci budou moci vstoupit do instalace a podniknout šestihodinovou individuální cestu k vlastní smrti. V základě instalace Das Letzte Jahr – eine sechsstündige individuelle Zeitreise an das Ende des eigenen Lebens (Poslední rok – šestihodinová individuální cesta časem až na konec vlastního života) tajemná organizace nabízí pro příchozí unikátní simulaci. Rodinní příslušníci, personál a umírající se ocitají v pečovatelském domě, ale také na sluncem zalité louce nebo před branami ráje, to vše vytváří prostor k zamyšlení, rozjímání, odpuštění. Projekt vznikl v rezidenci SIGNY v House of the Republic ve Funkhausu a ke spolupráci byli vyzváni lidé různých národností, účinkuje tu na čtyřicet performerů.

PUNCHDRUNK

Skupinu Punchdrunk založili v roce 2000 absolventi divadelní katedry University of Exeter. Průběžně experimentovali s prostorem i kontakty mezi performery a diváky a jejich nejvýznamnější díla, hraná po celém světě (včetně Asie a Ameriky), jsou mnohdy inspirována klasickou literaturou: Faust, The Masque of the Red Death, Sleep No More, The Drowned Man: A Hollywood Fable. Charakteristickým pravidlem skupiny Punchdrunk je, že během produkce mají diváci na obličeji neutrální bílé masky a vypadají jako jednolitý mlčící chór. V posledních letech dostali nabídku usadit se v bývalé prachárně v okrajové čtvrti Londýna Woolwich, kde nejprve vytvořili velkolepou show The Burnt City (Spálené město), inspirovanou antickým příběhem o trojské válce, konkrétně Aischylovou hrou Agamemnón a Euripidovou Hekubou. Nejnovější projekt Viola’s Room (Violin pokoj), který se momentálně hraje v USA, je walking show, diváci procházejí jednotlivými prostory a paralelně sledují příběh princezny Violy a současné dívky, která ztratila maminku.

Imerzivní divadlo v Čechách

Imerzivní divadlo v rozmanitých podobách se v posledních letech stalo významnou součástí divadelního dění u nás. Tvůrci stále raději vystupují z divadelních budov do reálných, nedivadelních, většinou vybydlených prostor, které mají svou historii (z níž tvůrci mohou vycházet) nebo jsou využity k vlastním příběhům, pro něž prostory scénograficky upravují. Mezi tvůrci, kteří se tohoto žánru různými způsoby dotýkají, byli a jsou například Miroslav Bambušek a Ewan McLaren (cyklus Cesty energie, inscenace Zdař Bůh! – Důl Michal, Ostrava; Voda – Ekotechnické muzeum, Praha; Uran – Bunkr Drnov u Slaného; Ropa – Halič), Spitfire Company (proces  s Miladou Horákovou v autentické soudní síni), manželé Štouračovi a divadlo Continuo v různých lokalitách jižních Čech, hlavně v okolí Malovic, Jiří Havelka a VOSTO5 v různých typech interiérů v projektech Dechovka, Společenstvo vlastníků či Zabijačka, Linda Straub (Marie to dala. Jak to dáš ty? v Nekázance, Recyquiem – Pohřeb plastové láhve v ulicích Prahy), Martina Schlegelová nejprve se spolkem LETÍ iniciovala cyklus původních her přímo v prostorách Letiště V. Havla, později se podíleli na projektu Camp Q a pořádají Večeře s novou hrou, jako současná ředitelka Jihočeského divadla iniciovala festival imerzivního divadla a sama režíruje některé imerzivní projekty, Jakub Čermák (v rámci cyklu Noci v mauzoleu režíroval Zánik domu Usherů v Památníku na Vítkově, později ve Venuši ve Švehlovce Bordel L’Amour a v bývalém klášteře sv. Gabriela nejrozsáhlejší projekt Happy end v hotelu Chateau Switzerland), Filip Nuckolls a divadlo KULT uskutečnili mimo jiné divadlo ve vlaku Kredenc), Jiří Honzírek a Divadlo Feste uspořádali Okružní jízdu jako divadelní turistiku v prostoru hlavního nádraží v Brně.

Nejvýraznějšími tvůrci, kteří se imerzivnímu divadlu věnují nejintenzivněji, jsou Ivo Kristán Kubák a Lukáš Brychta.

Ivo Kristián Kubák a Tygr v tísni

Nezávislý divadelní soubor Tygr v tísni (Ivo Kristián Kubák, Marie Nováková, Zuzana Burianová) se od svého vzniku v roce 2010 zabývá různými formami moderního divadla, většinou mimo tradiční divadelní prostory. Patří mezi průkopníky imerzivního divadla u nás a právě Kubák vydal první publikaci věnovanou imerzivnímu divadlu (Imerzivní divadlo a média, Pražská scéna 2015). Prvním výrazným úspěchem byl interaktivní GOLEM inspirovaný Gustavem Meyrinkem, který v roce 2013 zabydlel na tři týdny klasicistní vilu a okolí na ostrově Štvanice. Na třicet herců, loutkářů, tanečníků a hudebníků v interiéru vily i mimo ni inscenovali situace příběhu o hledání identity, zločinu, schizofrenii, padlých ženách a osvícených mužích. Diváci se mohli po domě volně pohybovat, ale nasazením klobouku dávali najevo srozumění, že jsou pouhými tichými svědky. Unikátní imerzivní inscenace Camp Q z roku 2019 vznikla v rámci Pražského Quadriennale a byla společným projektem Tygra v tísni, LETÍ, Jihočeského divadla a zahraničního účastníka PQ a vytvořila na ostrově Štvanice instalaci fiktivního prostoru pro zástupce několika mimozemských civilizací, které tu našly dočasný azyl v adaptačním táboře. Návštěva tábora byla divákům umožněna v nočních hodinách a trvala cca 6 hodin. Rozsáhlým projektem byla imerzivní inscenace Mistr a Markétka podle Michaila Bulgakova z roku 2022, která se odehrávala ve čtyřech patrech Paláce Hrzánů z Harasova v pražské Celetné ulici. Kromě těchto projektů Tygr v tísni inicioval festival Antická Štvanice, v jehož rámci dostane každé léto jiný tvůrce možnost vytvořit inscenaci antického díla s různou mírou interaktivity.

Lukáš Brychta a Pomezí

U zrodu spolku Pomezí (dostal název podle legendární živé instalace zaniklé vesnice Pomezí) stála trojice tvůrců – Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag. Sešli se při realizaci ještě studentského projektu Letec – l’Aviateur na podzim roku 2014. Už při tomto prvním pokusu (Lukáš Brychta svou práci v rámci imerzivního divadla podrobně zmapoval v teoretických textech na DAMU) bylo patrné, že je nejvíce zajímá specifická forma podobná RPG či larpům, v níž se ve výkladu autorů spojuje interaktivní výtvarná instalace s hereckými akcemi a divákům dává možnost vytvořit si vlastní příběh. Se stejným hereckým týmem a některými výtvarníky (Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová, Natálie Rajnišová a další) vstoupili do dalšího projektu pod názvem Pomezí (premiéra 2016). Pomohlo jim v tom získání vybydleného domu na Florenci Za Poříčskou bránou, kde v několika patrech o mnoha místnostech vytvořili fiktivní (zaniklou) vesnici Pomezí. Diváci procházející několika patry pátrali po osudech obyvatel této komunity a po důvodu zániku. Inscenace ohromila výtvarnou složkou s pozoruhodnými detaily, které diváci objevovali postupně (za scénografii projektů jsou tvůrkyně pravidelně nominovány na Cenu kritiky). Vedle domácího prostředí tohoto domu, v němž dostali možnost i další tvůrci (Lístky, prosím či narativní prostor Kolemjdoucí, tedy výtvarná instalace bez herců, která sama vypráví příběh), vstupuje volné sdružení Pomezí na různá místa. Buď se inspirují geniem loci určitého místa, nebo na míru konkrétních prostor a příběhů dotvářejí scénografii. Ve spolupráci s Národním muzeem využili například byt v Palackého ulici, kde žilo několik slavných osobností (Prosíme nesahat!), nebo prostor Náprstkova muzea (Popel a náprstky). Hráli i ve Winternitzově vile (Dům v jabloních), udělali zahradní slavnost Pozvání v pražské usedlosti Mazanka i mimo Prahu či Malvínu inspirovanou Krysařem V. Dyka ve Volmanově vile v Čelákovicích. Ve svých scénářích vycházejí z fikce (Pomezí), z genia loci (příběhy ve vilách) nebo z literární inspirace (Musí se žít, Krásný nový den, Climax). Zkoušejí nejrůznější podoby imerzivního či jinak kontaktního divadla, například ve formě audiowalku či larpu, narativní instalace či v rámci projektu 1:1 prozkoumávají možnosti interaktivních divadelních inscenací pro jednoho diváka. Pozoruhodnou záležitostí se stal Krásný nový den, lehce inspirovaný Dnem trifidů, v němž diváci se zavázanýma očima putují prostorem a k orientaci jsou nuceni využívat další smysly, především hmat a sluch. Scénografie je tentokrát o to důležitější, že u ní nelze spoléhat na vizualitu, ale je třeba brát v úvahu využití materiálů různé kvality. Nejnovější projekt KARAVANA v režii Lukáše Brychty je zatím velkou neznámou. Bude mít premiéru 2. září 2025 v „domácím“ pavlačovém domě na Florenci.

Mohou být imerzivní i další druhy umění?

Jednoznačně lze odpovědět ano. Imerzivní postupy využívají tvůrci jak u nás, tak v zahraničí a někdy jsou natolik sugestivní, že se divák do takového světa rád ponoří. Nejpopulárnější formou jsou rozpohybované obrazy slavných umělců, pravidelné produkce jsou k vidění v různých městech Evropy. Nejvíce v Paříži a Londýně (diváka může dle libosti setrvat v uzavřeném prostoru s mnoha prolínajícími se projekcemi, kde jsou slavné obrazy van Gogha, Klimta, Moneta a dalších rozpohybovány). Imerzivní film prostřednictvím zvolených výrazových a technologických prostředků nabízí divákům možnost splynout s příběhem, čehož se dosahuje rafinovanou kombinací a rytmu záběrů a hudby. Tanec – bezpochyby nejstarší umění vůbec – má k imerzivní podobě blízko, jestliže přizve diváky ke společnému tanci a improvizaci, což je často využíváno v rámci různých alternativních festivalů. Nejnověji mohli diváci tento typ tance zažít letos v dubnu v projektu A Fancy – barokně-futuristická tour, na němž spolupracovaly Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Národní galerie Praha a Centre Chorégraphique National en Caen en Normandie a který se odehrával ve Schwarzenberském a Šternberském paláci. A loutkové divadlo? To zve k interakci a ponoření hlavně nejmenší diváky, hlavně v projektech Studia Damúza či spolku Ostružina. Malí diváci se stávají součástí prostoru, v němž mohou zkoumat pro ně vytvořenou alternativní realitu (například Eyjú). Krásný imerzivní projekt vznikl před pár lety v rámci Naivního divadla pod názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, v němž tvůrci v čele s režisérem Filipem Homolou a scénografem Karlem Bělohlávkem vytvořili na dlouhém stole, kolem něhož sedí diváci, fantazijní krajinu. Herci se pohybovali mezi diváky, ale i na stole. Působilo to natolik sugestivně, že se všichni na chvíli stali součástí této krajiny.