Tomáš Vůjtek vystudoval kombinaci český jazyk – dějepis na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity a v letech 1991–2016 vyučoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě literaturu a kulturní dějiny. Toto profesní zaměření nezmiňuji náhodou. I v divadle nasměrovalo jeho zájem k historii. Vůjtkovu tvorbu ovlivnilo i působení v generačně spřízněném amatérském divadle Ostravská pohoda, které založil s přáteli v roce 1991. Pro „Pohodu“ psal své vůbec první texty – a to pod pseudonymem Vojtěch Tomášek, který později užívá v souvislosti se svými autorskými režiemi. Úspěšná byla třeba aktovka Perverze, ale do širšího povědomí ho dostal především titul Výmlat. S ním se v roce 1998 zařadil mezi finalisty Ceny Alfréda Radoka o nejlepší českou nebo slovenskou původní hru. Příběh někdejšího dirigenta oblastního orchestru, alkoholika Oziho, pak uvedlo v roce 2002 ostravské Divadlo Petra Bezruče v režii Josefa Janíka, který se stal Vůjtkovým mentorem a ovlivnil jeho pohled na divadlo. Vůjtek mu o dvacet let později vzdal hold v titulu Režisér (2023) – niterném portrétu pochybujícího umělce, který i na sklonku kariéry hledá zázrak jménem divadlo.

Vůjtek se postupně sbližoval nejen s ostravskými profesionálními scénami. V roce 2002 Slezské divadlo Opava uvedlo v režii Ivana Krejčího jeho titul Ubohý večer. Když se pak Krejčí stal uměleckým šéfem Komorní scény Aréna, přizval ke spolupráci právě Vůjtka, který do divadla od září 2007 nastoupil na pozici dramaturga. Díky jejich vzájemnému napojení se Aréna brzy vypracovala mezi respektované soubory.

Hledání rukopisu

V roce 2009 Vůjtek napsal podle předlohy ostravského autora Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda titul Brenpartija, kterého se ujal režisér Janusz Klimsza, a to se skvělými ohlasy. Na regionální tematiku tvůrci navázali i v Chachariji (2018), kdy znovuoživili svět svérázných obyvatel národnostně pestré Ostravy a jejich vzácné pospolitosti. Potkali se i v případě úspěšné dramatizace knihy Ivana Landsmanna Pestré vrstvy (2011), uváděné v Divadle Petra Bezruče.

V titulu Vánoční hra aneb O tom slavném narození (2009), který nastudoval Martin Františák, Vůjtek navázal na tradici lidových barokních her a námět i typický osmislabičný verš obohatil o současnou mluvu i řadu aktualizací a se sobě vlastním nadhledem zpracoval drama Ježíšova příchodu na svět. Obdobné principy použil i v případě pašijové tematiky v textech Ostravské undergroundové pašije (2016) a Pašijová hra aneb O nejslavnějším vzkříšení (2021) nebo v odlehčené mystifikaci na téma Ježíškova dětství Ježišmarjá, Ježíšek! Alelujá, lelujá (2023).

Zázrak jménem divadlo

Když Komorní scéna Aréna uvedla v roce 2021 inscenaci Vůjtkovy hry S nadějí, i bez ní, začala zaznamenávat nadšené ohlasy celostátní kritiky. Díky dalším zdařilým částem historické trilogie se soubor stal na několik let pomyslným středem českého divadelního světa. Svědčí o tom i řada ocenění. Z čeho se tedy zrodil úspěch malé scény ze severu Moravy?

Tomáš Vůjtek jednak nachází neotřelé náměty a zároveň vycizeloval svou metodu výstavby textů rozkročených mezi silnou dramatickou linku příběhu a epické zcizovací postupy. Skrze ohlédnutí do minulosti pak citlivě reflektoval povahu českého národa a pojmenovával jeho roli v dějinách. V případě titulu S nadějí, i bez ní (2012) poukázal na osud Josefy Slánské, vdovy po generálním tajemníkovi ÚV KSČ, popraveném v politických procesech v padesátých letech. Dokumentární, nikoli však didaktické drama vycházející z knižních vzpomínek hrdinky silně tematizuje otázku mravní odpovědnosti člověka v těžké historické situaci. Slyšení (2015) je zase zpovědí nacistického pohlavára Adolfa Eichmanna, který až do odsouzení k smrti nezlomně hájí své zločiny jako úřednické plnění úkolů. Drama přináší ironickou interpretaci minulosti s důrazem na zrod zla a odpovědnost za něj. A ve Smíření (2017) se zaměřil na další traumatickou kapitolu českých dějin 20. století – odsun Němců po skončení druhé světové války. Nenabízí dějově jednovrstevnaté drama, ale vše zasazuje do kontextu předválečného i poválečného vývoje. A to se stává rozbuškou pohledu na Čechy, kteří k událostem zaujímají specifické postoje. Ke smíření rozhodně nedochází.

Sílu výpovědi Vůjtkových dramat pak v jednotlivých inscenacích podpořil Ivan Krejčí svou nenápadnou režií sloužící textu, kdy do centra zájmu postavil především herce a jejich precizní výkony.

Jak dál?

Úspěch trilogie přinesl Komorní scéně Aréna opojení z uznání kritiky. Jenže opakované užívání tvůrčího principu bez jakékoli inovace Vůjtkovu tvorbu nikam výrazněji neposouvá. Prověřená metoda se začala vyčerpávat, dramatik měnil jen náměty. V titulu Ten druhý (2021) to byl fiktivní posmrtný dialog konfrontující postoje a názory dvou ve své době uznávaných filozofů – českého kazatele Jeronýma Pražského a italského humanisty Poggia Braccioliniho. Text je ale především polemikou na téma zbytečné oběti. V Zápasu o generála (2022) Vůjtek zpracoval příběh vzestupu a pádu komunistického kariéristy Jana Šejny, který se proslavil zpronevěrou jetelových semínek. K šířeji rozkročenému portrétu společnosti se dramatik dostal až ve Švejkově návratu (2022). V něm přiblížil okolnosti, za kterých Jaroslav Hašek psal své nejznámější dílo a zároveň na pozadí vztahů spisovatele a jeho přátel i blízkých odhalil portrét osobnosti, která svou potřebu vymanit se z měšťáckých konvencí staví vedle touhy po svobodě.

Undergroundové bokovky

Neméně důležitou stopu Tomáš Vůjtek v Ostravě zanechal i mimo domovskou scénu, v Absintovém klubu Les, který v roce 2013 otevřel herec Přemysl Bureš. Během krátké doby se surové sklepní prostory proměnily v hojně navštěvované kulturní centrum, nabízející i divadelní program. Za ním stál právě Tomáš Vůjtek. Nejprve uvedl komorní text Spolu (2015), pojednávající o setkání Lídy Baarové a Adiny Mandlové, které rekapitulují zásadní životní události a sní o návratu domů i na výsluní. Od roku 2016 pak předvelikonoční čas v Lese každoročně oživovaly Ostravské undergroundové pašije aneb O nejslavnějším zmrtvýchvstání. V roce 2016 se příznivci lesní divadelní poetiky museli vydat i mimo prostory klubu. Inscenace Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella – pocta italské komedii dell’arte – oživila tržnici na Černé louce a účinkující z řad herců všech ostravských divadel se museli vypořádat s nástrahami otevřeného prostoru i reakcemi okolí. V muzikálu Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal (2018) dramatik soustředil pozornost na příběh Vítězslava Vejražky. Hořká anekdota zachytila angažovaného herce, který se po únorovém převratu dobrovolně upsal Státní bezpečnosti a díky svému šarmu sváděl a kompromitoval ženy, které estébáci chtěli vydírat. Ve finále byl ale titul především varovným připomenutím nesvobodných časů. K výročí 17. listopadu 1989 pak vznikla inscenace Po sametu aneb Tahle země není pro blbý (2019), sarkastické povzdechnutí nad tím, kam jsme za třicet let došli. Vůjtek sžíravou satiru poskládal z autentických výroků a vzal si na paškál všechny ty, kdo se po pádu totality velmi rychle chopili otěží.

Dramata na objednávku

Tomáš Vůjtek také nejednou spolupracoval s divadly mimo Ostravu. Kromě adaptací prozaických či dramatických textů – například Ohnivá země Václava Štecha (2021, Národní divadlo Brno), Malý princ (2015) nebo Pašijová hra aneb O tom slavném zmrtvýchvstání (2021), obě Činoherní studio Ústí nad Labem – napsal i dva původní texty. Pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla titul Škoda! (2015) o legendární podnikatelské rodině. Humorná historická freska mapovala i řadu událostí 19. století a s množstvím mikroportrétů i dobových narážek se bohužel tříštila na mozaiku, které chyběla silnější dramatická linka. Což byl i důvod vlažnějšího přijetí inscenace Thomase Zielinského. U příležitosti 100. výročí vzniku Československa pak Vůjtka oslovilo Slezské divadlo Opava, aby napsal hru, v níž by postihl svébytnost Opavy v kontextu dějin 20. století. Vznikl znepokojivý portrét města a lidí, nazvaný 290 kilometrů (z Opavy do Vídně) (2018). Společně s ústřední postavou služebné z vážené německé advokátské rodiny diváci v retrospektivách nahlíželi do různých období od počátku 20. století až po poválečný odsun Němců. Nejednoduché téma hledání identity města, které se s rozpadem monarchie ocitlo na pokraji zájmu, bylo zpracováno s groteskním podtextem.

Přestože poslední Vůjtkovy dramatické texty prokazují po období jistého kvalitativního propadu opět stoupající tendence, je otázkou, na jak dlouho. Sám dramatik ale říká: „Dějiny jsou největší divadlo.“ A tak minimálně o mimořádné náměty určitě nebude nouze.