Musím po pravdě říct, že do šumperského divadla jsem ani v dobách svého působení v Divadelním ústavu, kdy jsem to měla takzvaně v referátu, příliš nejezdila. Jeho peripetie jsem ale znala díky své kolegyni Marii Bokové. A z jejího barvitého vyprávění jsem dokonce měla pocit, že ho znám důvěrně. Majka tam po studiích divadelní vědy na počátku sedmdesátých let začínala jako dramaturgyně, v divadle poznala i nedávno zesnulou překladatelku a též dramaturgyni Brigitu Hertlovou a jejího muže, režiséra Františka Čecha, původně salesiánského katechetu, který byl po roce 1948 perzekvován a musel seminář opustit. Po nucené internaci narukoval k pétépákům a pak pracoval v dělnických profesích – jen díky tomu se mu nakonec podařilo vystudovat režii na DAMU. Brigitu Hertlovou jsem nakonec poznala i já a byla to mimořádná bytost. K absurditám minulého režimu patřilo, že se svým intelektem skončila v kuchyni mateřské školy.