Na hodnocení dramaturgických i uměleckých výsledků v divadlech lze nahlížet z mnoha optik. Můžeme se suše bavit o hledisku právní subjektivity, o zřizovatelích a jejich požadavcích na podobu a obsah produkce často deklarované ve zřizovacích listinách. Ekonomické hodnocení můžeme zase založit na statistikách vycházejících z návštěvnosti a hospodářských výsledcích. Nebo můžeme převracet účel a fungování konkrétního divadla na divadelní mapě v oblasti, kde scéna působí. Od toho se odvíjí i fungování divadelního provozu, četnost uváděných titulů či repríz inscenací jako veřejné kulturní služby a jejího (ne)dostatečného naplnění či způsob uvádění inscenací (stagiona, repertoárové či seriálové uvádění).

Přesně vymezit, definovat a následně hodnotit existující způsoby a výstupy divadla je ovšem komplexně téměř nemožné vzhledem k tomu, že výše uvedená škála pohledů je velmi široká. Každé divadlo si způsob, jak uvádí své inscenace a jakým sestavuje hrací plány, volí podle potřeb profilovaných dlouhými léty, podle rozpočtových možností, uměleckých ambicí, typu publika nebo účelu, za kterým bylo založeno. A tak v tomto hodnocení Městského divadla Brno rezignuji od neosobního statistického přístupu, nevyužívám žádná „objektivní“ (a hlavně neexistující) měřítka a metody, jak měřit úspěch, kvalitu a uměleckou hloubku.

Proměny Městského divadla

Městské divadlo Brno sleduji jako kritik více než tři dekády, a tak v tomto textu spoléhám čistě na svoji letitou zkušenost s touto scénou a subjektivní kritickou intuici. Umělecké i dramaturgické snažení MDB před dvaceti lety razantně proměnilo otevření zdejší Hudební scény 1. října 2004 slavnostní premiérou muzikálu Hair. Od této doby se zdejší repertoárový tok vine ve dvou hlavních proudech: činoherním a muzikálovém, které se však na obou jevištích místy prostupují a střídají. Moderní muzikálový prostor pro 680 diváků, tedy Hudební scéna MDB, byl svého času nejlépe technicky vybaveným sálem v Evropě. A divadlo na Lidické ulici těchto předností už léta opravdu naplno využívá. O uměleckém obsahu některých zdejší produkcí si můžeme myslet cokoli, nicméně jedno je jisté: mimořádná profesionalita aktérů, ale také všech technických podpůrných složek, nazvučení a vysoká úroveň živého orchestru dělají ze zdejší muzikálové produkce divácky houfně vyhledávaný zážitek.

Brno je tak na poli tuzemského hudebního divadla už dlouho považováno za špičkové těžiště tohoto typu divadelních produkcí. A zcela jistě právem. Zvuk zdejšího orchestru a pěvecká, taneční i herecká bravura účinkujících se myslím staly respektovaným pojmem na Moravě i v Čechách, namnoze i v zahraničí, ale zejména neodolatelným magnetem pro diváky nejen z Brna. 

Muzikálové hity

Brněnské publikum na nasazené světové hity a skvosty světové tvorby, jako jsou Les Misérables (Bídníci), Evita, Jesus Christ Superstar, Fame, Kočky, Chicago, Probuzení jara, Čarodějky z Eastwicku, Jekyll a Hyde, Mary Poppins, Flashdance, Horečka sobotní noci, Mamma Mia!, Matilda a mnohé další, opravdu slyší. Zajímavé je, že na zdejší rozlehlé jeviště dříve s úspěchem občas protlačili také velkoformátově uváděnou činohru (Kupec benátský s Bolkem Polívkou v hlavní roli), dnes už je to ale prostor čistě pro hudebně-divadelní žánry.

Od počátku devadesátých let určuje tvář divadla ponejvíce jeho ředitel Stanislav Moša, který je také autor původních titulů i zavedený režisér. Upřímně doznám, že některé zdejší výtvory jsem neskousl, jako byla třeba navazující trilogie hudebního skladatele Zdenka Merty a libretisty a režiséra Stanislava Moši obnášející – po vzoru samotného Dante Alighieriho – tři díly: Peklo, Očistec a Ráj. A dle kritik soudím, že jsem zřejmě nebyl sám. Výmluvné je i to, že poslední díl ambiciózního projektu Ráj udělal od premiéry 8. února 2020 do derniéry 18. ledna 2023 pouze 21 repríz a nese smutné prvenství nejrychleji staženého titulu. Jindy se na Hudební scéně MDB objeví dramaturgický přešlap jako třeba romantický muzikál Heidi podle bestselleru Johanny Spyri (první uvedení leden 2024). Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ dopadla všelijak, protože už její originální muzikálové zpracování je pouhým barvotiskovým kýčem, který by vkus zdejšího publika testovat neměl.

Budiž ovšem znovu důrazně řečeno, že divadelní aktiva, jak dramaturgická, tak inscenační, na Hudební scéně MDB v posledních sezonách převažují. Právě na tomto místě chci připomenout, že MDB se se sympatickou umanutostí věnuje iniciování, vzniku a následnému uvádění soudobých českých titulů. Pro Hudební scénu vznikla zcela nová díla, z nichž třeba bláznivá hudební férie Bítls či romantický muzikál ze středověku Devět křížů lze i po čase označit za skutečné umělecké zisky. Velmi vtipné, a tedy i zábavné, divadelně nápadité a kvalitní, hudebně zajímavé a navrch inteligentní: to vše byly přívlastky, kterými šlo označit původní hudební komedii Bítls autorského tria Petr Štěpán, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, který inscenaci také režíroval. Ztřeštěný muzikál postavený na písních legendárních Beatles byl ukázkou zdařilého autorského divadla, které diváka skoro tři hodiny budilo k salvám smíchu a zároveň mělo přidanou hodnotu v podobě nenucené a trefné sondy do naší socialistické minulosti. 

V MDB se programově už delší dobu zkoušejí různé typy hudebního divadla. Zřetězení muzikálových balad prodloužil kupříkladu původní historický muzikál Devět křížů autorů Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry, který strhl zručně vystavěnou i fabulovanou story, opravdu funkčním cizelováním a rozvržením charakterů (jak často v tomto žánru bývají postavy nahozené na první dobrou), přitažlivým básnickým libretem s hutným jazykem a navrch nosnou, zajímavou hudbou. Tvůrci v konjunkci všeho výše jmenovaného došli k přitažlivé podobě moderního hudebního divadla, které už není jenom zručně prokličkovaným muzikálem. Před publikem tak stála dramatická hudební báseň či přesněji řečeno romantická hudební balada. A lví podíl na úspěchu měla Schenkova nápaditá muzika.

Oba jmenované tituly jsou výmluvnou ukázkou budování silné značky MDB na poli původního hudebního divadla. Devět křížů má od premiéry na podzim roku 2022 za sebou 80 repríz a stále jde o mimořádně žádaný titul, což není vůbec špatné zjištění při srovnání, že nejvíce reprízovanými tituly na této scéně za posledních pět let jsou stále uváděné hity Mamma Mia! (premiéra 19. října 2019; 100 repríz) a Pretty Woman (premiéra 11. září 2021; 96 repríz).

Jinou ukázkou zdejšího produkčního sebevědomí je třeba nedávné znovuuvedení oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku, kterým se připomínalo jubilejních dvacet let od otevření velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představovalo povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz této zdařilé hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. Tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik nadcházejících sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od opětovné premiéry udělaly Čarodějky 24 vyprodaných repríz a od obnovené premiéry v říjnu 2024 jde dosud napočítat pět desítek vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.

Herecká flexibilita a různorodost

Podíváme-li se na komornější činoherní scénu s poloviční kapacitou 340 diváků, můžeme mluvit o repertoáru vyvažujícím konverzační mainstreamové komedie, s umělecky ambicióznějšími projekty a taktéž původní tvorbou, jako byl poslední případ černé grotesky Až na ten konec dobrý podle stejnojmenné knižní předlohy stand-up komika, někdejšího novináře a stávajícího spisovatele Pavla Tomeše. Není prostor se tady zabývat inscenační kvalitou jednotlivých titulů, a tak možná poznamenám jiný obecně platný fakt pro tvář a fungování MDB, které provozuje tři soubory (činoherní, muzikálový a zpěvoherní, i když se tady opereta nedělá). Velmi zkušené zdejší muzikálové hvězdy je možné vidět i v činoherních rolích a naopak. Tato flexibilita a různorodost jen jistě jedním z pozitivních znaků tohoto divadla obecně.

Tady se ale zasteskne i po větší profesní propustnosti mezi režiséry. V MDB se totiž převážně točí jen hrstka kmenových jmen (Stanislav Moša, Petr Gazdík, Stanislav Slovák střídaný jen už ozkoušenými jmény Hana Burešová a Mikoláš Tyc). Větší variabilita, rozmanitost a pestrost i za režisérskými pultíky by jistě osvěžily soubor a následně i publikum konfrontované s jiným režisérským viděním a stylem. Rozptýlily by možné pochyby, že některé produkce jsou stále na stejné režijní „brdo“.

Životnost činoherních inscenací je dramaticky jiná než ve velké hudební hale. Za poslední pět let byla na činoherní scéně nejvíce opakována komedie První rande (premiéra 9. října 2021 – 61 repríz) a staří dobří Světáci (premiéra 11. prosince 2021; 57 repríz). Na spodní straně žebříčku stojí tituly Ztracený ráj (zpráva o člověku) (15. února 2020 – 10. ledna 2022; 22 repríz) vedle kusu Hrabal a muž u okna (6. listopadu 2021 – 9. prosince 2024; 26 repríz).

Závěrem neuškodí shrnout strategie a výstupy hudební a činoherní scény MDB:

Hudební scéna

Zaměření na velké produkce. Větší komerční úspěch. Širší divácká základna. Mezinárodní repertoár s důrazem na známé tituly, ale i zdařilá původní tvorba.

Činoherní scéna

Odvážnější dramaturgické volby. Větší prostor pro experimenty. Hlubší společenská témata. Více původních či dramaturgicky vynalézavějších her s menší trvanlivostí.

Společné rysy

Vysoká technická úroveň. Stálý soubor kvalitních herců. Konzistentní umělecká vize. Jedinečná pozice v kulturním životě města Brna a silná divadelní značka.