Po náhlé smrti Evalda Schorma v prosinci 1988 bylo v Divadle Na zábradlí třeba najít režiséra pro plánovanou inscenaci v následujícím roce. Ivan Rajmont s Karlem Steigerwaldem přesvědčili ředitele divadla Vladimíra Vodičku, že v tomto „stavu nouze“ je třeba rychle jednat. Proběhla debata s režisérem Otomarem Krejčou, který nabídku odmítl, a s Janem Grossmanem. Ten velmi váhal, zda se má vrátit jako host… a nakonec se rozhodl kladně. Vyhazov ze Zábradlí po roce 1968 byla jeho velká bolest a návrat pro něj znamenal jistou satisfakci. Kromě toho jej také lákalo nastudovat Molièrova Dona Juana s Jiřím Bartoškou v titulní roli a s Karlem Heřmánkem jako Sganarellem, to bylo pro něj ideální obsazení. Z návratu Jana Grossmana byl celý soubor nadšený, herci věděli, kdo přichází, a na práci s ním se těšili, což potvrzuje řada svědectví. Karel Steigerwald v několikadílném dokumentu České televize o Divadle Na zábradlí připomněl, že už při zkoušení Dona Juana Karel Heřmánek cítil, že přišel režisér, který na něj bude mít jasné požadavky. Vadilo mu, že Grossman říká, co má dělat na jevišti, když on to přece ví nejlíp. Nakonec ho Grossman přeobsadil. Sganarella hrál – výtečně – Ondřej Pavelka. Grossman opravdu trval na přesné práci herců. A když vytvořil strukturu na jevišti, otevřel tam prostor hercům. Přizpůsobit se takovému přístupu nebylo snadné, vyžadovalo to velkou energii – o tom zajímavě mluvila třeba Jana Preissová. Ovšem pro každého to nebylo komfortní a požadavek kázně, přísnosti a důslednosti začal některým vadit.

Kurňa, bylo přehavlováno

Don Juan z jara 1989 byl pronikavou analýzou doby, která přesně pojmenovala to, v čem jsme žili. Byla i rozhořčeným protestem a třeba monolog o pokrytectví působil jako výzva. Inscenace se stala událostí sezony, byl to monumentální úspěch. A jak tehdy napsala Zuzana Sílová, zdála se příslibem, že v ní může být navázána kontinuita českého divadla – tolikrát zpřetrhaná mocenskými zásahy zvenčí. „Protagonisty Grossmanovy inscenace byli právě ti, kdo udržovali úroveň českého herectví v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let na nejvyšší úrovni,“ zdůraznila. Pro Jiřího Bartošku byl Don Juan bezpochyby životní role. Po tomto obrovském úspěchu inscenace bylo jasné, že Jan Grossman bude na Zábradlí dál režírovat, doba těsně před listopadem už takové návraty umožňovala.

V dubnu 1990 si Jan Grossman konečně splnil sen uvést na Zábradlí opět Václava Havla. S velkým očekáváním zde nastudoval jeho Largo desolato, opět v hlavní roli s Jiřím Bartoškou. Havel jako čerstvě zvolený prezident byl na vrcholu popularity, Largo mělo úspěch u diváků i kritiky, divadlo bylo vyprodané, a navenek všechno vypadalo harmonicky. Jenže uvnitř divadla začala být dusná atmosféra. Jak vzpomínal Karel Steigerwald, herci třeba při zájezdu od Německa odmítli zkoušku před večerním představením, kterou Grossman logicky požadoval, jelikož prostor byl jiný. Ale herci mu oznámili, že to nepotřebují (!). Podobné zbytečné konflikty narůstaly, pokračovaly i při přípravě další inscenace, Steigerwaldovy hry Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma.

Neshody vyvrcholily při přípravě další Havlovy hry Pokoušení. Tehdy se také zrodila mantra, že herci chtěli hrát Becketta a pořád se jim vnucoval Havel. To bylo opravdu nestydaté překrucování, a i když to tehdy vypadalo, že Godot konečně přišel, nikdo na něj nebyl zvědavý. Zato Havlovy hry táhly, diváci je chtěli. Byla tu minimálně jedna generace, která zatím neměla možnost zjistit, jaký dramatik Havel je. A Grossman byl jeho geniální vykladač. Pavel Zedníček na zkoušce hodil text Pokoušení Grossmanovi pod nohy a roli vrátil, jak sám komentoval v již zmíněném televizním dokumentu: „Tak jsme to nechtěli hrát, ňák kurňa bylo přehavlováno…“

Zkoušení inscenace Pokoušení se zastavilo a v této chvíli se ředitel Vodička rozhodl, že odejde do důchodu. Magistrát vypsal výběrové řízení na tento post. A umělecké vedení Grossmana přesvědčilo, aby se o něj ucházel. Herecký soubor přišel se svým kandidátem a to patrně bylo na celé záležitosti nejostudnější. Oslovili režiséra Jaroslava Gillara, jehož minulost byla více než problematická (a lze si o ní číst ve svazcích StB). Navíc byl po Grossmanově vyhazovu po srpnu 1968 na Zábradlí dosazen ředitelem Vodičkou a převzal i jeho rozpracovanou inscenaci. To bylo celkem známo, nemluvě o tom, že Gillar byl režisér průměrný, zatímco Grossman patřil k režijní špičce, a to i v evropském kontextu, a jen tanky mu zabránily pokračovat v úspěšné kariéře i v zahraničí.

Jiří Bartoška v jednom ze svých mála komentářů na toto téma v rozhovoru s Jiřím Peňásem uvedl, že nemohli vědět, že Gillar byl na Grossmana nasazený, což zní poněkud pošetile. V červnu 1991 byl Grossman jmenován ředitelem divadla. A začaly se dít věci. Soubor vstoupil do stávky a obrátil se na média, k protestu se nepřidali pouze Vlastimil Bedrna a Ondřej Pavelka, což byl od obou skutečně charakterní postoj – jít proti většině není žádný med.

Co se stalo? Marie Málková tvrdí, že na sebe narazilo opačné chápaní poslání divadla. Nevím, pro mě ten naprosto zbytečný bunt vyvěral spíše z neochoty přizpůsobit se, z mladické namachrovanosti, nulové pokory, neznalosti. A možná i z vlastního strachu nad neznámou budoucností. Bezpochyby někteří členové souboru podlehli manipulaci. Jenže Jan Grossman už neměl čas, aby se zabýval nesmysly. Tenkrát pronesl věštecká slova, že herecké trio Bartoška, Heřmánek a Zedníček, které vzpouru proti němu táhlo, si už nikdy pořádné divadlo nezahraje. Jak řekl, tak se i stalo… Grossman sám ovšem zažil obrovské zklamání. On, který ze svých zásad neustupoval, měl najednou dokazovat svá práva? A komu? Musela na něj padnout strašná únava z let minulých a ta ho zabila. Zbytečně brzo.

Jiří Bartoška dnes soudí, že hořkosti vyvanuly. Nejspíš ano, řada aktérů už mezi námi není, ale historii smazat nelze. Mnozí si ještě pamatujeme na hysterii tiskovky svolané herci proti člověku, který slávu Zábradlí založil. Předvedli jen, jak jsou namistrovaní a jak si nevidí na špičku vlastního nosu. Slyšeli jsme tehdy, že Grossman je starý a nemocný a oni si nevezmou na svědomí, aby se zničil šéfováním. Grossmanovi bylo necelých šedesát pět let, režíroval jako z partesu a až do své smrti v roce 1993 byl brilantní režisér-filozof. Herce uměl dovést ke skvělým výkonům, ale vyžadoval kázeň. Bartoška soudí, že opilecká extempore na zkouškách jsou normální, prý měl Grossman dát pokuty, zkoušku zrušit, ne hned přeobsazovat a jak – dle svých slov – „ždímat to“. Těžko si představit, že by tento noblesní člověk něco „ždímal“… Ale ono rozhodně nešlo jen o jednu zkoušku. Oblíbení herci ze Zábradlí v této kauze na pokračování předváděli v médiích, jak se jim ubližuje, Grossman dlouho mlčel a pak v krátkém článku v Mladé frontě lapidárně popsal, co se dělo na zkouškách.

Poté větší část souboru odešla a Jan Grossman musel postavit soubor nový. Začínat znovu. Bylo to těžké, nemohl se hrát Don Juan ani Largo desolato, inscenace, o které byl stále velký divácký zájem. Grossman se rozhodl nastudovat odložené Pokoušení a přivedl herce, které znal a pracoval s nimi dříve. Všichni byli výborní – mezi nimi Jiří Ornest, Leoš Suchařípa, Jan Novotný, Miloš Mejzlík, Vladimír Marek či Marie Málková. Mnozí z nich pak dlouhá léta určovali styl Zábradlí. Pokoušení byla výborná inscenace, Fistulu jako pekelníka starého ražení a elegantního eskamotéra fantasticky hrál Ilja Racek a Foustku mladistvě zpupný, ale posléze stejně pokořený Ondřej Pavelka. Následně Grossman nastudoval Dona Juana v novém obsazení. Z toho původního zůstal výtečný Ondřej Pavelka v roli Sganarella, Juana hrál zvláštně znepokojivý Jan Novotný. Inscenace se ještě víc se soustředila na základní existenciální otázky, na smrt a smysl života.

Jana Grossmana v té době čekalo už jen devět měsíců… Jeho poslední režií byla Bennettova hra Kafkovo brko, titul ne zcela adekvátní pro režiséra takového formátu. Ale i z něj Grossman dokázal vytvořit pozoruhodnou existenciálně laděnou grotesku. Přál si ještě uvést Shakespearova Kupce benátského, jehož tématem měla být tolerance, ale zůstalo už jen u plánů a představ. Zemřel v únoru 1993 v pouhých šedesáti sedmi letech.

Co se to vlastně stalo? Jan Grossman činohru na Zábradlí vymyslel, postavil a v šedesátých letech ji dovedl k mezinárodním úspěchům. Po srpnu s ním komunisti zametli a musel odejít na oblast. Když se pak konečně mohl vrátit do „svého“ divadla, našel tam výborný herecký soubor. Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček byli v osmdesátých letech hvězdy a publikum je milovalo. Ale měli také hvězdné manýry. Evald Schorm, Grossmanův předchůdce, ponechával svým hercům iluzi, že se věci dějí tak, jak chtějí oni. Jan Grossman byl přímočarý, nekompromisně vyžadoval disciplínu a práci. I s odstupem ovšem můžeme tvrdit, že celá ta herecká vzpoura proti člověku, kterému šlo jen o divadlo a tvorbu a který měl schopnost tyto rebely/hvězdy dovést k vrcholným výkonům, byla tak nesmyslná a hloupá, že i po letech si stejně jako tehdejší dramaturg divadla Karel Steigerwald klademe jedinou otázku: PROČ?!