Věra Křesadlová, pro svůj zjev i nadání obdivovaná od mládí, nikdy nepodlehla hvězdným manýrám. V tom nejlepším slova smyslu zůstala plnokrevnou „obyčejnou“ ženou.

Zažila bleskový start nečekané kariéry, když vlastně náhodou (ovšem díky neomylnému instinktu debutujícího filmového režiséra) coby amatérka (studovala přece střední výtvarnou školu a zpívala v amatérské kapele Crystal) uspěla ve filmu Konkurs. Dostala angažmá v tehdy nejpopulárnějším divadle, a navíc se do ní tehdy ještě zdaleka ne oscarový Miloš Forman zamiloval. On i Semafor byli jejím určujícím osudem. S Formanem nejen porodila dvojčata, ale vplula do filmařského prostředí. Postupně dostala výrazné příležitosti ve filmech režisérů zvučných jmen: Jiřího Menzla, Ivana Passera, Jaromila Jireše, Jiřího Suchého, Jaroslava Papouška, Jana Svěráka. Ve filmech československé nové vlny byla herečkou nejen krásnou, ale i velmi dobrou a ceněnou.  V souboru semaforských girls byla léta nepřehlédnutelnou hvězdou.

Přesto budiž jasně řečeno, že ač by se to mohlo zdát, rozhodně neměla na růžích ustláno. Se dvěma malými kluky Petrem a Matějem (kdo by tehdy mohl tušit, že z nich vychová úžasné všestranné umělce ceněné doma i ve světě) zůstala vbrzku sama, když jejich otec odešel za prací do světa. Po sovětské okupaci v šedesátém osmém roce ještě v tříměsíční zastávce ve Francii společně zvažovali budoucnost rodiny i svých uměleckých ambicí; Miloš se rozhodl pro Ameriku a Věra se vrátila domů…

Historie dala Miloši Formanovi zapravdu: dva Oscaři a mnoho dalších ocenění, spolupráce s nejzajímavějšími osobnostmi světového filmu, jednoznačně úspěšný tvůrčí režisérův vývoj nikdo nemůže zpochybnit. Na své otcovství nezapomněl, na jeho ženě však po léta zůstala hlavní péče o děti. Naštěstí v Semaforu a jeho osazenstvu našla přátelskou oporu.

Časem potkala i spolehlivého partnera a otce pro svého třetího syna Radima v dalším muži „od filmu“, dramaturgovi a scenáristovi Janu V. Kratochvílovi. I jejich syn Radim se jako dokumentarista, filmový historik a spisovatel neodchýlil od rodičovského uměleckého vkladu. Spojil svůj život s matkou až do jejích posledních dní.

Jaká tedy byla Věra Křesadlová? Živočišně nespoutaná, jak naznačoval její exotický zjev a bezprostřední projev? Nebo upřímná, prostořeká, ale zodpovědná matka? Ta, co si věděla rady, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let skončilo její angažmá v divadle? Našla se po listopadu 1998 v oboru zcela nečekaném — coby hospodyně, přesněji správcová hradní domácnosti prezidenta Václava Havla, kterýžto zodpovědný úkol uměla posléze báječně komentovat s nakažlivým vtipem a neodolatelnou nadsázkou.

Nakonec nezapomněla ani na to, že je vlastně výtvarnicí a pustila se do oboru, v němž našla nový tvůrčí smysl: vytvářela například efektní lampy ve stylu Tiffanyho, které zdobí nejeden významný interiér.

Pro přátele zůstala až do vysokého věku vtipnou kamarádkou, která se nevyhýbala otázkám na tělo, vždy říkala to, co si myslela a co znala, nepřikrášlovala ani sebe ani chování druhých, byť byli sebeslavnější. Nepomlouvala, ale uměla lidi a jejich činy kriticky hodnotit, nezastírala ani to, že leckdy ty slavné zažila i v situacích, které se nezveřejňují. A vždycky s ní bylo milo pobýt.

Není takových osobností mezi umělci zase tak moc. Je jí škoda, ale můžeme na ni vzpomínat s uznáním a s úsměvem.