Stoppard nepohrdal žádným žánrem, jeho hry byly filozofické, ale i plné humoru, mezi nimi i dílka s detektivní zápletkou či variace na klasická témata. Patrně největší popularitu mu přinesl scénář a následně divadelní hra Zamilovaný Shakespeare, která obešla téměř všechna česká divadla. Mezi milované a ceněné tituly mezi divadelníky však bezpochyby patří Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Arkádie, Rock´n´roll či Leopoldstadt.

Je bezpochyby zajímavé, že Stoppardovi  osud moravské rodiny, z níž pocházel, zůstal dlouho utajen. Narodil se 3. července 1937 v židovské rodině ve Zlíně jako Tomáš Straussler, kde jeho otec pracoval jako lékař v Baťově nemocnici. V roce 1939 odešli do Singapuru, ale otec v bojích II.světové války zahynul.  Během války rodina putovala po různých asijských destinacích,  což matku a její syny Tomáše a Petra uchránilo před nejhorším. A díky otčímovi Kennethu Stoppardovi, za kterého se matka provdala v roce 1945, se stali britskými občany. Vlastně se nemůžeme divit,  že matka o osudu svých židovských příbuzných dlouho nemluvila - její čtyři sestry i prarodiče zahynuli během holokaustu. Stoppard  se tedy teprve na počátku 90.let minulého století dozvěděl, že má židovský původ.

Tom Stoppard začínal jako novinář a povídkář, nicméně už od 60.let minulého století se věnoval psaní her a scénářů. Jeho tvůrčí perioda byla neobyčejně dlouhá a plodná.  Poslední hra Leopoldstadt byla symbolicky víceméně autobiografická.  Vypráví příběh židovské rodiny, ale odehrává se ve Vídni... Tom Stoppard kromě své tvůrčí práce (za níž byl oceněn královnou šlechtickým titulem Sir a získal množství oborových ocenění) ovšem žil i bohatý společenský a osobní život. Byl třikrát ženatý a zanechal po sobě čtyři potomky.

V Čechách se překvapivě objevila první inscenace Stoppardovy hry Guildenstern a Rosenkrantz jsou mrtvi už v roce 1971 v Divadle F.X.Šaldy v Liberci, poslední hra Leopoldstadt byla uvedena v roce 2021 v Národním divadle Brno. Už v době předcházející sametové revoluci se dramatik aktivně zapojoval do protestů proti komunistické zvůli u nás, a stal se dobrým přítelem Václava Havla (víc o kontaktech Stopparda v Česku si můžete přečíst v červnovém čísle DN v rozhovoru s překladatelkou Jitkou Sloupovou)

Moje osobní vzpomínka na Toma Stopparda je spojena s několika jeho návštěvami v Čechách. Poprvé jsem ho zahlédla v době, kdy navštívil Realistické divadlo, kde v roce 1991 uváděli jeho Travestie v režii Karla Kříže. Byl to pro mě obrovský zážitek – bezpochyby znáte ten pocit, kdy o existenci některých osob máte informace, ale dokud je nespatříte na vlastní oči, nevěříte, že jsou skutečné… Bylo mu tehdy lehce přes padesát, a vypadal úžasně, jako opravdová hvězda (upřímně jsem se divila, že se nevěnoval herectví - bezpochyby by se stal filmovým idolem). Podruhé to bylo setkání tváří v tvář, když přijel na premiéru své „české“ hry Rock´n´roll. Ubytoval se v hotelu Thalia na Národní třídě, a právě tam se odehrálo několik rozhovorů (ten můj byl součástí televizního dokumentu o Stoppardově návštěvě u nás). Byl velmi charismatický, uvolněný, přirozený – tak jako lidé, kteří mnoho dokázali a nepotřebují se vyvyšovat nad ostatními. Bohužel – selfíčka se tehdy nedělala… Naposledy jsem ho viděla v roce 2024, vlastně náhodou, při návštěvě londýnského Hamstead Theatre při představení Rock´n´rollu v režii Niny Raine. Byla to repríza, a slavný dramatik se procházel po foyeru, aniž by většina diváků tušila, jak slavný autor je přítomen.

A tak i dnes, kdy píšu tyto řádky, v mé paměti běží mozaika, v níž se střídají záblesky z osobních setkání s ním, i obrazy z inscenací jeho her, především mé milované Arkádie.