Divadelní noviny 3/2026

Ročník

2026

Téma

Handa Gote research & development

Editorial

Přichází jaro a s ním třetí číslo Divadelních novin. Je to období, na které se každý těší, ale to letošní moc důvodů k optimismu neskýtá. Ve světě hoří válečné konflikty a představa, že se z médií přesunou do našich obýváků, už dávno není nereálná. Obavy mají všechny generace - povídala jsem si o tom i s Annou Kameníkovou, které jsme věnovali profilový rozhovor. Tématem třetího čísla je dvacet let divadelního sdružení Handa Gote research&development; za jeho historií se ohlédla Jana Bohutínská, Karel Král napsal o Šibřinkách a Veronika Bednářová rozmlouvala s Marií Cavina a Veronikou Štefanovou. Herecký portrét patří Jakubu Albrechtovi, univerzálnímu herci - podle Jany Soprové. Můžete těšit na řadu divadelních recenzí včetně menší rekapitulace tvorby Tomáše Dianišky, kterou u příležitosti jeho premiéry Havěť pořídil Jan Kerbr. Čekají vás také komentáře týkající se pražského grantového systému i ohlášeného zrušení poplatků za veřejnoprávní média. Do Západočeského divadla v Chebu se vypravil Jiří Landa, o divadelním životě v nejzápadnějším cípu Česka Hovořil s tamějším uměleckým šéfem, režisérem Zdeňkem Bartošem a zhodnotil i dvě chebské inscenace. 

Jana Machalická
šéfredaktorka

Rozhovory

Anna Kameníková: Mám teď divadelní období

ANNA KAMENÍKOVÁ působí křehce a dětsky, její půvab má v sobě něco až průzračně čistého, ale řekla bych, že tak trochu klame tělem – když je toho zapotřebí, umí být i pěkná dračice. Každopádně na jevišti z ní sálá značná energie i razance. A také uvolněná hravost a nadhled, což jsou velmi příjemné rysy jejího herectví. 

Jana Machalická

3/26
Přesahy

Marina Abramović na hraně života a smrti

Ve vídeňské Albertině Modern před pár dny skončila retrospektivní putovní výstava věnovaná srbské umělkyni Marině Abramović, která je považována za guru performativního umění. Letos se dožívá osmdesátky a její krkolomné experimenty se táhnou napříč více než padesáti lety. Od sedmdesátých let se datuje její vášeň pro performance art a body art, tedy zkoumání možností lidského těla až na/za hranici umění. Někdy se zdá jako zázrak, že se dožila tak vysokého věku… A stále vypadá velmi dobře, o desítky let mladší. 

Jana Soprová

3/26
Výtvarné umění
Zprávy

Jana Pilátová: Cesta životem a divadlem 3

Iniciátorem cesty za Grotowským s Katedrou divadelní vědy v březnu 1967 byl profesor Kopecký. Znal Jerzyho už jako studenta režie se zájmem o souvislost divadla a rituálu. Ten mladík získal v září 1959 „své“ působiště, ale už o půl roku dřív vydal Kopecký jako šéfredaktor Divadelních novin jeho vizionářskou stať Divadlo a kosmický člověk a roku 1963 zprávu dramatika Ivana Klímy, který psal o jeho představení Marlowova Fausta, že neví, jestli je tohle ještě divadlo, nebo právě tohle je divadlo budoucnosti. Ve vlaku do Polska (pro mnohé to byla první cesta za hranice) jsme si četli v Divadle z října 1966 stať Zdeňka Hořínka Obnažený herec v chudém divadle, který psal ještě o Divadle 13 řad, ale my jsme za Grotowským jeli už do Teatru Laboratorium. Nejeli jsme do Opole, kde soubor vydržel jen pět let, ale do Wrocławi, kde „divadlo budoucnosti“ mělo od ledna 1965 azyl. Ta doba byla plná zvratů: dělo se to ve světové politice i módě a v tom, co se může říkat a dělat. Nám se zdálo, že se všechno začíná a otevírá, ale až teď vím, že teprve naše generace se mohla ohlédnout, jaké hranice jsme zdědili, jak nás to formuje a deformuje a co si s tím počneme.

Jana Soprová

3/26
Historie

Chci předplatné

10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty a seniory

E-shop Divadelních novin
Divadelní noviny

Přihlášení