Co se Státní operou Praha – Anketa DN

Jindřich Bálek, hudební kritik a publicista: Zrušit a posléze organizačně spojit s Národním divadlem tak, aby se mohly plně využívat kapacity pódia, zkušeben a zázemí – zároveň by se mělo pracovat na tom, aby zůstala jakási dramaturgická svébytnost, vyplývající z historie divadelních budov. Dnešní podoba Státní opery dělá ostudu jak státu, tak opeře, nehledě na to, že sloučení by bylo do jisté míry legalizací existujícího stavu.

Pavel Bém, primátor hl. m. Prahy: Zrušení Hudebního divadla v Karlíně, jako samostatné příspěvkové organizace. Převedení repertoáru (muzikál, opereta) do Státní opery Praha. Převedení Státní opery Praha do působnosti hl. m. Prahy s podílem financování České republiky (MK ČR). Pronajmutí budovy Hudebního divadla v Karlíně, prostředky z nájmu financovat činnost Státní opery Praha.

Zbyněk Brabec, operní pěvec, dramaturg a režisér: Vypsáním výběrového řízení na místo ředitele SOP a vítěze tohoto řízení bych jmenoval ředitelem. Prodlužování současné agónie SOP trvale poznamenává.

Aleš Březina, operní skladatel, ředitel Institutu Bohuslava Martinů: Je důležité tuto slavnou tradiční scénu s nádherným interiérem zachovat, vyhranit ji repertoárově nejen vůči Národnímu divadlu, ale vůči všem operní domům v republice důrazem na kontinuitu uvádění velkého světového repertoáru a intenzivní péči o významnou soudobou hudební produkci. K dosažení tohoto cíle je třeba přejít na stagionový princip a získat hl. město Praha a středočeský kraj jako zřizovatele.

Jan Burian, režisér, ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni: Budoucnost SOP je třeba řešit společně s budoucností operního života v Národním i Stavovském divadle. Praha nemůže být jediným městem v Evropě, které nepřispívá finančně na operní tvorbu.

Oliver Dohnányi, dirigent: SOP potřebuje razantně přetransformovat a dofinancovat. Pouhé „zamazávání děr ve zdech“ je jenom oddalování tohoto letitého problému a znamená další zhoršování image této potenciálně reprezentativní instituce. Existence SOP by měla být zajišťována v součinnosti MK a hl. města Prahy plus příspěvků ze soukromého sektoru. Měla by být přetransformována a vedena jako právní osoba, zřízená státem.

Věra Drápelová, kritička: Zrušením SOP ve stávající podobě a předáním budovy Národnímu divadlu. V Praze by měla působit jedna operní instituce financovaná společně státem, městem a soukromým sektorem.

František Drs, dirigent, Karolína Hromádková, producentka: Jelikož neexistuje jiná forma, tak tedy OPS, zakladatel MK ČR, hl. m. Praha, jmenovaný intendant.

Luděk Golat, režisér: Motto pro SOP – (Úsloví z ostrova Bali) Nemáme žádné umění, jenom všechno děláme tak dobře, jak je to jen možné. V roce 2015 má SOP soubor, který stojí nepochybně na špičce evropského operního dění a poutá k sobě pozornost jak odborné kritiky, tak diváků. Má dramaturgicky zajímavý repertoár, inscenovaný způsobem, který přitahuje pozornost publika napříč věkovým i sociálním spektrem, sólistický soubor disponuje pěveckými osobnostmi, jež SOP závidí mnohé přední zahraniční domy.

Helena Havlíková, kritička: Samostatná instituce založená státem s vlastním souborem s jasně stanoveným předmětem činnosti provozování opery a tzv. velké operety a s povinností pronájmu divadla pro velké baletní inscenace Národního divadla. Transformovaná právní forma by měla otevřít prostor pro kombinované financování státem, městem i komerčními subjekty s možností čerpat dotace a granty včetně evropských.

Josef Herman, kritika a teatrolog: Zřízením společnosti, která by provozovala velká pražská divadla, tedy reorganizací Státní opery a Národního divadla, vytvořením jediného operního souboru v budově Státní opery, který by zajišťoval také exkluzívní inscenace českého repertoáru v budově Národního divadla, a vytvořením mezinárodní mozartovské stagiony ve Stavovském divadle. Ihned bych jmenoval ředitele Státní opery, který již prokázal výsledky ve vedení operního domu, aby na tom začal neprodleně pracovat.

Eva Herrmannová, kritička: Těžko.

Jiří Heřman: Spojit s Národním divadlem a vytvořit vhodné podmínky opernímu souboru první scény tak, aby nebyl omezován po umělecké, organizační a technické stránce. Spojením divadel vzniknou tři scény se specifickou dramaturgií a jedním souborem.

Radmila Hrdinová, kritička, teatroložka: V tuto chvíli urgentním obsazením perspektivního vedení (generální ředitel či intendant + jeho tým), s nímž by bylo možné zahájit uvažování o další existenci Stát. opery, respektive podobě opery v Praze.

Daniel Jäger, publicista: Celkovou reorganizací a následnou integrací do nově vzniklé státní instituce pro zřizování a financování velkých divadelních domů.

Vladimír Just, kritik, teatrolog: Rozhodně bych se bránil všemu, co by z ní učinilo druhé Hudební divadlo v Karlíně (ty snahy tady jsou), o to horší, že by Státní opera poskytovala „vznešenější“ název i „umělecké“ posvěcení komerčním paskvilům typu „Kudykam“.

Milan Kaňák, dirigent: Holdingovým ekonomickým řízením, některými společnými službami – provozy (např. společné dílny, krejčovny, úklid apod.)

Petr Kaňka, režisér: Jmenováním odborné i morální autority. Morální ve smyslu vztahu ke kulturnímu a politickému kontextu především.

Jan Klusák, hudební skladatel: Praha by měla mít dva operní domy, jako tomu bylo dřív. Koncepce „horního“ domu by měla spočívat pouze v kvalitě, mělo by to být špičkové operní divadlo se špičkovým repertoárem. Mělo by se lišit repertoárem od Národního divadla. Možná, že by akcent měl být v uvádění novinek, ovšem na tom nemůže stát provoz celé opery, takže klasika zde musí mít své místo. Dobrý orchestr, dobrý sbor a vlastní ansámbl sólistů – vyměňovat si je s Národním divadlem jen pro výjimečné úkoly.

Milan Knížák, výtvarník, ředitel Národní galerie Praha: Převedl na město a poloprivatizoval.

Egon Kulhánek, producent, ředitel HDK Praha: Státní operu dnes zřizuje stát prostřednictvím ministerstva kultury, a pokud se nedohodne s městem, měl by ji zřizovat i nadále. Nicméně jakýkoliv zřizovatel tohoto subjektu by měl prověřit, jestli v něm náhodou nelze vymést nějaké pavučiny.

Jana Leščáková, producentka, stážistka v Opera la scala Miláno: Transformace na nadaci s minoritním podílem státu. Otevření zahraničnímu kapitálu. Využití zkušeností marketingu zahraničních agentur/jednotlivců, kteří mají potřebné znalosti, kterých se nám v ČR nedostává. Přizpůsobení programu a provozu mezerám pražského trhu.

Rudo Leška, kritik: SOP jako samostatný operní dům hl. města (což nevylučuje určitý provozní příspěvek státu) s uměleckou a správní autonomií. Vedle toho by měla existovat samostatná „servisní organizace“ ve spoluvlastnictví města a státu, která by zajišťovala dílny, prodej vstupenek a marketingové služby jak Národnímu divadlu, tak SOP.

Václav Málek, pěvec, režisér, vedoucí katedry operního zpěvu JAMU Brno: Urychlené vypsání výběrového řízení na místo ředitele SOP.

Stanislav Moša, autor, režisér, ředitel Městského divadla v Brně: Převedením zřizovací povinnosti na hl. město Praha a zachováním především operního a baletního repertoáru.

Bohumil Nekolný, analytik, Divadelní ústav Praha: Jako operní scénu metropole.

Jiří Nekvasil, režisér, ředitel NDM Ostrava: Postavením do čela jak SOP, tak opery ND výrazné osobnosti s jasnými uměleckými programy, které dokáží jasně artikulovat a naplnit nezpochybnitelný program obou domů, současný, tvořivý s vědomím jedinečných tradic a poslání obou operních domů v Praze. V letech 1998–2002 se k této mé představě činnost SOP velmi blížila a její profil byl i v kontextu nejene českého, ale i evropského operního dění nepřehlédnutelný.

A zároveň poskytnout SOP takový fianční příspěvek, aby nebyla nucena k o moc větší soběstačnosti než 30 %.

Martin Otava, režisér, ředitel Divadla F. X. Šaldy v Liberci: Zachováním názvu budovy: Státní opera. Sloučením s Národním divadlem. Do budovy přenést velký balet ND. Samostatný soubor opery zaměřený na světový repertoár 19. a 20. stol spadá pod šéfa a dramaturgii ND Praha, může být event. financován v případě zájmu města Prahy městem. Soubor se může dokonce nazývat Opera hl. m. Prahy, avšak musí být podřízen dramaturgii a centrálnímu vedení ND. Rozhodně budova musí zůstat státní.

Antonín Schneider, producent, teoretik tance, ředitel Tanečního centra Praha: Model „Metropolitní divadlo“ s tanečním a operním souborem + agentáž významných projektů z oblasti tanečně-hudebně dramatických oborů.

Jiří Srstka, ředitel DILIA: Myslím si, že by SOP měla opustit provozní model operního repertoárového divadla a přejít na systém stagiony.

Tomáš Studený, režisér a pedagog Brněnské konzervatoře: To je velice složitá otázka (zejména pro mne jako nepražáka). V principu se nabízí otázka, zda by měla tato instituce být státní? Nejde o název samozřejmě. Z mého pohledu možným modelem je SOP jako vícezdrojově financovaný operní dům s určitým dramaturgickým zaměřením, které by tvořilo jakýsi protipól ND, třeba stagionovým režimem, kosmopolitněji orientovaným repertoárem apod. Bylo by zajímavé, kdyby v naší metropoli fungovalo jedno „divadlo hvězd“ a jedno „divadlo souborové“ při nejvyšší dosažitelné kvalitě samozřejmě. Ovšem to je asi čirý idealizmus.

Regina Szymiková, režisérka a pedagog: Rozhodně by měla být zachována jako operní dům, financovaný částečně magistrátem, částečně soběstačný, s velmi promyšlenou dramaturgií a spoluprací s jinými operními scénami.

Lenka Šaldová, kritička a historička: V této chvíli především urychleným jmenováním nového ředitele – výrazné osobnosti, která Státní operu Praha jasně umělecky i manažersky nasměruje, případně bude schopna podílet se do budoucna na zásadnější proměně existence operních domů v Praze.

Anna Šerých, kritička: Kvalitou dramaturgie, kvalitou představení.

Jiří Šesták: Státní opera potřebuje navýšit rozpočet tak, aby byla zcela samostatná a konkurenceschopná a nevytvářela hybrid, na kterém participují umělci z ND. Není-li to možné, tak sloučit s ND a vytvořit jeden finančně silný operní dům.

Tomáš Šimerda, režisér, ředitel SDOB Ústí nad Labem: Existence SOP je řešena Zřizovací listinou, není tedy co „řešit“. Problémem je její financování, resp. příspěvky dalších subjektů (města Prahy, Středočeského kraje).

Ilja Šmíd, ředitel Pražského symfonického orchestru FOK: Transformací do státem a městem zřízené obchodní společnosti (a. s., s. r. o.) založené za jiným účelem, než je podnikání (par. 56, odst. 1 Obch. zák.) nebo v krajním případě do nově připravované formy „veřejnoprávní instituce v kultuře“ připravené v paragrafové podobě na MK, což současně znamená reorganizaci příspěvkové organizace se všemi důsledky podle Zákoníku práce. Musí to provést tým s vynikajícím uměleckým šéfem v čele nového souboru a erudovanými manažery podpořenými v nepopulárních krocích, které logicky musí následovat, zřizovateli.

Jiří Štilec, producent, ředitel agentury ArcoDiva: Státní opera Praha by měla být financována městem (zde by muselo zřejmě dojít i k proměně názvu) a stát se výrazným (interpretačním, repertoárovým, posluchačským atd.) partnerem a konkurentem Národního divadla.

Luděk Vele, pěvec: V žádném případě nerušit. Mnoho světových metropolí má dva operní domy.

František Zborník, ředitel odboru umění a knihoven MKČR: Myslím, že účinně a důstojně, tedy aby Praha měla alespoň jeden operní dům evropské úrovně, nelze vyřešit problematiku stávající Státní opery izolovaně bez řešení souvisejících, tedy bez souvislostí s Národním divadlem (tím nemám na mysli prosté sloučení obou divadel, jak tomu už v minulosti bylo) a bez souvislosti s dalšími ekonomicky se podílejícími subjekty. Aktuálně ale potřebuje Státní opera nového ředitele, který by mimo jiné nový koncept připravoval.

Ingebord Radok Žádná, publicistka, producentka: Rozpustit stávající soubor, transformovat, postavit nový soubor, financování MK a město, případně další subjekt, dle jasného uměleckého zadání.