Dítě znovu do stejné řeky

Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále jsem poprvé četl někdy v letech 73 či 74 minulého století, měl jsem ho, produkovaný samizdatovou Edicí Petlice, půjčený na jeden den (a jednu noc). V části s disentem opatrně se přátelící „šedé zóny“ se o uhrančivém díle hojně diskutovalo, mimo jiné i o tom, zda literárně silné, lyrické líčení erotických výjevů s obkládáním dívčího klína okvětními lístky není přece jenom trochu silná káva. Ach, kdeže loňské sněhy upejpavé cudnosti jsou! Když jsem později získal polooficiální vydání textu Jazzovou sekcí (1982), šla knížka z ruky do ruky a dnes ji ve své knihovně rozpoznám tak, že její hřbet je ohmatáním nečitelný.

Inscenace Husy na provázku (s tehdy povoleným označením jenom Divadlo na provázku) v režii Ivo Krobota roku 1985 byla pak významnou událostí, nejenom uměleckou, ale také občanskou. „Krycí“ titul Rozvzpomínání znamenal značný průlom dosud nepovoleného do oficiálních struktur. Moje osobní rozvzpomínání na tuto inscenaci je spjato s hostováním brněnského souboru v pražském hotelu Tichý 1986, s trojjediným hlavním hrdinou Janem Dítětem v uvolněně svobodné interpretaci Vladimíra Javorského, Vladimíra Hausera a Jiřího Pechy i hereckou participací pozdějších hvězd pražských divadel (Miroslav Donutil, Jaromír Dulava). Úžasná kolektivní souhra, podmanivá hudba Jiřího Bulise, nezapomenutelný tlukot holubích křídel ve třetí třetině hrdinova osudu, vytvářený dlaněmi účinkujících – a také nadšení tehdy umlčené herečky Vlasty Chramostové, která hned po skončení produkce běží za svými kolegy do zákulisí. Inscenace se s obměnami obsazení udržela na repertoáru dodneška, příprava nové, výroční premiéry tedy mohla pracovat s fixovanými postupy, režisér Ivo Krobot ovšem obsadil do některých rolí čerstvou krev souboru a, jak prozradil v televizním interview, zajímal ho především tento průnik nových členů mezi osvědčené interprety, z nichž někteří si svoje party zopakovali. Ale nepředbíhejme.

Provázkovská inscenace se po převratu dostala do světa, brněnští herci ji prezentovali v Berlíně, Rennes i Paříži, za největší její úspěch lze považovat uvedení na festivalu nejlepších evropských her Bonner Biennale 1994, v roce 2005 se Rozvzpomínání představilo i na festivalu v italském Cividade del Friuli.

Osudy románu v jiných rukách

Dramatizace díla byla společnou prací režiséra Krobota a dramaturga Petra Oslzlého, a to, že se inscenaci podařilo uvést ještě za komunistického režimu, nebylo úplně samozřejmé. Petr Oslzlý vzpomíná: Rozhodli jsme se, že Anglického krále budeme pod jiným názvem vydávat za Hrabalovu prvotinu. Bohumil Hrabal sám navrhl titul Rozvzpomínání, neboť celý text je jakýmsi vzpomínáním – opakujícím se, vracejícím se, probouzejícím se v paměti – tedy rozvzpomínáním se. Zapůjčil nám dokonce originál rukopisu románu a dal nám svolení ve stavu nouze vyříznout titulní stranu a nahradit ji jinou, na níž by na stejném papíře a psacím strojem stejné značky Underwood bylo napsáno Rozvzpomínání a navíc s mnohem dřívějším datem. V boji s jakýmkoli ďáblem – a cenzura jím je – můžeme použít i úskoku a poopravení reality.

Krobot sám nastudoval svůj a Oslzlého scénář několikrát, v roce 1987 v maďarské Nieregyháze (inscenace se zúčastnila také festivalu v Avignonu), v roce 1989, ještě před tím, než „to prasklo“, pak v pražském Činoherním klubu s třemi generacemi rodu Hrušínských (v postavách Jana Dítěte od mládí po zralý věk). Text se pak objevoval v nastudování jinými tvůrci (také v Polsku), Ivo Krobot se ovšem v roce 1998 utkal při prezentaci textu s jevištěm (i hledištěm) Národního divadla, tam, pravda, i přes jistě profesionální přístup protagonistů poztrácela dramatizace, koncipovaná původně pro intimnější prostor, mnoho ze svého kouzla. Ostré střihy a překvapivé změny prostředí a nálad jako by v pohybu „od portálu k portálu“ ztěžkly.

Okolo Hrabalova románu však také vřely filmařské vášně. Probíhaly spory a tahanice, opepřené i pikantními událostmi (sešvihání producenta režisérem před zraky festivalového publika v Karlových Varech). Důležitý je však – přes všechny peripetie – zrod filmu Jiřího Menzela (2006), jehož titul se shoduje s tím románovým. Menzel měl s hrabalovskými předlohami již dříve úspěch (včetně Oscara za Ostře sledované vlaky) a také tentokrát prokázal, že si s autorovou poetikou dobře rozumí. Je poněkud zpozdilé filmu vytýkat, že nedosahuje hloubky literárního sdělení, tomu tak ani nemůže být a není ani ve vzpomínané divadelní verzi, snímek – s výborným a často překvapivým castingem – se stal svébytným dílem, plným filmařských fines, a podává originální obraz o dvacátém století, jak – často krutě – kráčelo touto republikou.

Hřejivé Déjà VU

V prostorách Husy na provázku nové setkání s Janem Dítětem hned zkraje započalo jako důvěrné přítulné posezení. Oblouk osudu pikolíka, hoteliéra a lesního dělníka, zároveň však „kolaboranta“ a „přesvědčeného“ milionáře Jana Dítěte se v kongeniálním Krobotově a Oslzlého scénáři odvíjí v tragikomických, jevištně vděčných situacích, při nichž má pamětník možnost vidět vstupy „do stejné řeky“ i nová castingová řešení, která zároveň výrazně evokují vzpomínky na byvší interprety. Vladimír Hauser, který byl nedávno obdařen také hlavní rolí v Pitínského inscenaci podle Čapkova Hordubala, si Jana Dítěte v mladším středním věku vysloveně užívá, jeho kresba postavy je jistá, vkusná, suverénní. Pokud mě neklame paměť, byla mu pro tuto obnovenou premiéru ukrojena větší část role – na úkor Jana adolescentního (po Vladimíru Javorském interpretační úkol zdědil Jiří Hajdyla a odvedl zatím nejpřesvědčivější kreaci v dresu Husy, mladíčka nesmělého a vyjukaného, brzy však po erotickém i ekonomickém „rozjezdu“ získávajícího jistotu). Zralého vyhnance do lesů, Dítěte „znárodněného“ a novým komunistickým režimem potrestaného, přesvědčivě přibližuje Jiří Pecha, který part ztvárnil už před čtvrtstoletím, v jeho lehce unaveném gestu, hlasu i mimice se odráží životní zralost a ve finále dobře kontrastuje s mladými představiteli zvířátek, jimiž je Dítě obklopen.

Z mixu starších i mladších protagonistů zaujme výraznými kreacemi spolutvůrce projektu Petr Oslzlý (jako Janův přítel Zdeněk, který se po válce stane jedním z reprezentantů nové moci, i v nadlehčené kresbě rozmarného agenta gumového zboží pro sexuální účely), půvabná Anežka Kubátová ztvárňuje citlivě i s jemně dávkovanou laskavou ironií Janovu německou manželku Lízu. V partech obletovaných krásek spolehlivě boduje mladá krev: Andrea Buršová, Kateřina Jebavá, Martina Krátká. Sluší se vyjmenovat všechny herce, jenom do počtu tu není vlastně žádný: Alena Ambrová, Ivana Hloužková, Jan Kolařík (přesvědčivý především jako nonšalantně hýřící generál), Tomáš Sýkora (v partu obézního boháče Valdena připomene bývalou interpretku Evu Trůdu Vidlařovou), Michal Bumbálek, Pavel Zatloukal (v roli výhružně vykřikuje pověstné potomstvo blbé, zlé a zločinné!) i technik Milan Suchánek. Zvláštní zmínku zasluhují ještě proteovsky proměnliví Michal Dalecký a Robert Mikluš, kteří s obdivuhodnou profesionalitou střídají charaktery přidělených rolí, připomeňme alespoň Daleckého distingovaného vrchního Skřivánka či Miklušův interpretační rozkmit od nemocného hoteliéra po „oprsklého“ vesničana. Generační rozdíl mezi mladými a „pamětníky“ se na jevišti ovšem přece jenom vyjevuje, někdy se obě složky ku prospěchu věci doplňují, občas to však připomene jízdu „po dvou kolejích“, ta se však může při reprízách srovnat. Sympatické členění hlediště a jeviště (aréna) činí z některých diváků v obou prvních řadách – alespoň přechodně – členy bizarních stolních společností a přispívá tak k prostoupení osobních příběhů z Hrabalovy předlohy s těmi našimi.

Ne všichni diváci mají statut pamětníků, důležité je především živé divadelní dílo. V případě provázkovského Rozvzpomínání se není třeba obávat o oprašování muzeálního exponátu.

Divadlo Husa na provázku Brno – Bohumil Hrabal: Rozvzpomínání. Scénář Ivo Krobot a Petr Oslzlý. Režie Ivo Krobot, dramaturgie Petr Oslzlý, hudba Jiří Bulis, scéna Dušan Ždímal, kostýmy Alice Lašková, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Obnovená premiéra 30. dubna 2010.