Já jsem tvé stáří. Pozvi mě dál!
Divadlo Husa na provázku se ve své nejčerstvější inscenaci vydává na riskantně křehkou půdu múzické eseje, jejímž ústředním tématem není nic menšího než – mnohdy neradostná – životní finále. Divadlem proti ageismu? Proč ne!
Vedoucí provázkovského domova seniorů (Ivana Hloužková, uprostřed) je trojjedinou kombinací sestry Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem, převozníka Charóna a zpěvačky Björk FOTO PATRIK BORECKÝ
Domov na konci světa rozhodně není rozzuřeným výtryskem jevištní revolty, na to je výrazové univerzum spoluautorky a dramaturgyně Kateřiny Menclerové příliš subtilní. Záměrem jevištní kompozice v režii umělecké vedoucí Divadla Husa na provázku Anny Davidové je především formálně neinvazivní, niterně funkční zpráva o stáří a způsobech, jak se s ním vyrovnat. Ladem přitom nezůstává ležet řada inspiračních zdrojů, které se stávají podkladem pro vznik mnohdy vynalézavých asociací. Scénické doteky existenciálních krizí, které svou atmosférou vykazují zjevnou příbuznost s Koncem hry, Krappovou Poslední páskou i Časem probuzení, ovšem nikdy nepřerostou do samolibé podoby panoptika eklektických hrůz. Nejde o sugestivní demonstraci režijního rukopisu, ale o kolektivní aspekty autorské tvorby, čemuž byl zcela evidentně podřízen pečlivý výběr členů realizačního týmu.
Metaforická scénografie Nikoly Tempíra ladně snoubí realitu i snovost a je v ideální symbióze s obskurní kostýmní poetikou Petry Vlachynské, která tradičně kombinuje řadu syntetických materiálů i konkrétních objektů (postavu ztvárněnou Tomášem Žilinským například promění v míčové monstrum, respektive Kulového krále). Vizuální prim zde však hraje amorfnost, která symbolizuje postupný rozpad struktur. Z přizvaných spolupracovníků jinak nejvýraznější tvůrčí stopu zanechala tanečnice a choreografka Adéla Laštovková Stodolová. Díky jejímu preciznímu vedení působí fyzický projev zúčastněných herců přirozeně, je zcela prost nežádoucích rysů seniorské parodie a s přehledem ustojí i ožehavý moment v podobě obsazení naturščiků. Místy zbytné jsou naopak projekce Pavly Baštanové, jejichž doslovnost ubíjí imaginaci. Vrcholem jest v tomto ohledu citace donedávna populární „postaršovací“ aplikace Faceapp.
I herecká podoba inscenace se přesvědčivě hlásí k odkazu syntetického divadla a s lehkostí do sebe absorbuje výrazové prostředky mnoha forem. Výborně se přitom osvědčují nejen čerstvou energií dosud nabité posily Sylvie Krupanská a Tereza Volánková, ale i předchozím uměleckým vedením často přehlížení Ondřej Kokorský a Růžena Dvořáková. Standartu tradičních vlajkonošů „Husy“ pak suverénně třímají Ivana Hloužková coby vzrušující trojjediná kombinace sestry Ratchedové, Charóna a Björk a Pavel Zatloukal, jehož něžná, sebeironicky surreální klauniáda je jedním z nezpochybnitelných vrcholů večera. Projekt vážněji zatěžují pouze dva formální problémy: poněkud monotónní temporytmus a přítomnost povlovného několikanásobného konce. Meditace bez nirvány.
Divadlo Husa na provázku se letmo otáčí po dosud nezapadaných stopách, leč zároveň už kreslí mapy vlastní, názorově i audiovizuálně atraktivní budoucnosti. Očekávání rostou!
Divadlo Husa na provázku, Brno – Kateřina Menclerová a kol.: Domov na konci světa. Režie Anna Davidová, dramaturgie Kateřina Menclerová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Martin Konvička, pohybová spolupráce Adéla Laštovková Stodolová, projekce Pavla Baštanová. Premiéra 17. ledna 2020.
Komentáře k článku: Já jsem tvé stáří. Pozvi mě dál!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
