Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jiří Suchý z Tábora: Odskakování z velké na malou
Rozhovor se spoluzakladatelem Cabaretu Calembour
Spolek Cabaret Calembour, který má dnes domovskou scénu pod střechou Divadla Pod Palmovkou, slaví deset let. Jeho protagonisté vesměs působí ve velkých kamenných divadlech, a jejich kabaretní působení je pro ně koníčkem navíc. Oslavy odstartovaly křtem knihy Cabaret Calembour: Všechno nejlepší, která vyšla v nakladatelství Paseka. O historii tohoto svérázného spolku jsme si povídali s Jiřím Suchým z Tábora.
Jádro Cabaretu Calembour tvoří bývalí spolužáci z DAMU, pokud se nemýlím. Vzpomenete si, kdy a jak jste se vlastně dali dohromady?
My tři autoři: Igor Orozovič, Milan Šotek a já jsme opravdu chodili do jednoho ročníku a během prvních tří let studia jsme zjistili, že sdílíme lásku k malým divadelním formám. Zároveň jsme cítili určitý přetlak v tom, že bychom si rádi udělali nezávislé malé divadélko, a tak bavili sebe i diváky. V obrovském tempu na DAMU se to zdálo trochu jako utopická myšlenka, ale chtěli jsme zkusit, jestli to dokážeme dát dohromady a jestli to bude někoho zajímat. Přemýšleli jsme o tom více než rok, a nakonec jsme ve třeťáku nazkoušeli první věc, Čertovskou kvidouli. Ta to celé odpálila.
Tehdy ještě asi neplatilo motto, že si „odskakujete z velké na malou“?
Víte, že v podstatě ano… My jsme byli ročník, který byl vedený k velké činohře, a i my jsme to tak cítili. Igor už v době, kdy dělal Tartuffa v DISKU, hrál zároveň Oidipa v ostravském Národním divadle moravskoslezském. A my jsme společně s Milanem Šotkem záhy nastoupili do Olomouce, kde jsme se taky věnovali velké činohře.
Asi jste na to už odpovídali mnohokrát, ale co je to vlastně Calembour?
Je to francouzsky slovní hříčka, která znamená že skupina slov stejně znějících může dávat různé významy, jako například Nezvalovo „bělá se květ – bělásek vět“. Když jsme hledali název, zalíbil se nám nápad, se kterým přišel Milan Šotek. Protože ten název zahrnuje hraní si se slovy, což ale neznamená, že musíte nutně v každé větě pronést slovní hříčku. Ostatně proto je v názvu také „Cabaret“.
Ta hravost ovšem spočívá nejen v žonglování se slovy, ale také v odkazech na různé filmy, knížky, pojmy. To asi předpokládá spřízněné publikum, které má stejné kulturní zázemí…
Myslím, že se držíme na úrovni středoškolského vzdělání. Určitě se nejedná o nějaký intelektuální výbuch či smršť něčeho, čemu by rozuměla jen úzká skupina diváků. Často se jedná vlastně o popkornové záležitosti. Například představením Kvidoule 3+kk prolíná mimo jiné téma kinematografie, konkrétně Stevena Spielberga. A vzhledem k tomu, že slovo blockbuster se poprvé začalo objevovat v souvislosti s jeho filmy, je jasné, že vyloženě intelektuálně náročných věcí se nedotýkáme. A odkazy na literaturu vychází ze všeobecného přehledu.
Když jsme u těch pojmů – prozraďte, co je KVIDOULE?
To je totiž tajemství. V Praze existuje zastávka MHD K Vidouli. Milan tou cestou jezdíval do školy a vždycky, když se ozval název – K Vidouli, říkal si, že to zní, jako imperativ, že snad má začít něco dělat. Tak jsme toho využili a od té doby kvidoulíme. Kvidoule vlastně označuje specifický jevištní tvar našich představení. Někdy čistý sled písní, skečů a trialogů, jindy završený aktovkou nebo zpěvohříčkou. Zkvidoulet se dá v podstatě cokoli.
Vaše kabarety jsou postaveny na trojici mužů, který je každý trošku jiný. Byly ty charaktery dány předem nebo to vyplynulo?
Vlastně jsme nad tím nikdy nekalkulovali, že by někdo měl být otloukánek, někdo zlý, hloupý nebo tak něco. Vycházíme ze sebe a hlavně z konkrétních situací, aby se děj mohl díky rozdílnosti postav ubírat potřebným směrem. Manažersky jsme to nebudovali.
Jste tři autoři. Jak pracujete?
Když připravujeme novou premiéru, scházíme se na základní brainstorming, vzniká koncepce. Pak si rozhodíme práci, většinou píšeme každý zvlášť a později vše dotahujeme společně. Někdo píše víc skeče, někdo písničky, to je různé taky podle potřeby zrovna vznikající inscenace. Každý tam vnáší něco ze sebe, svůj pohled. Řekl bych, že právě tím, že se v Calembouru setkávají tři autorské rukopisy vzniká určitá jedinečnost naší poetiky.
Jak jste se dali dohromady se starší generací komiků, Ivou Janžurovou a Jiřím Lábusem?
S paní Janžurovou jsme kolegové ze stejného divadla, chodila na nás už dřív, když se před lety stal členem činohry Národního divadla Igor Orozovič. Od té doby chodí na každé nové představení i víckrát a bere s sebou kamarády a kamarádky a hodně nás podporuje. Jiří Lábus je taky tak přátelský a fandí nám. Když jsme vymýšleli nové formy představení, napadlo nás využít toho, že se máme vzájemně rádi a zkusit spolupracovat. Takže, i když oba jsou přítomni při představení jen na plátně, pomáhají nám, a pro nás je to obrovská pocta.
Slavit desáté výročí budete celý příští rok. Začali jste vydáním knížky a křtem. Na co dál se můžou vaši fanoušci těšit?
Hned v lednu budeme mít koncert v Malostranské besedě, kdy poprvé v historii zazní provedení vybraných písní z našich představení. Kapelu rozšíříme o pár nástrojů a vokalistky, a vznikne živá nahrávka. Další akce bude výstava plakátů a původních linorytů od Igora Orozoviče, které vytvořil pro naše představení nebo jako ilustrace do knihy. Na konci dubna nás na Palmoffce čeká nová premiéra, na které už pracujeme. A v Royalu na Vinohradské vše uzavře narozeninový Gala večer, který se pomalu rozrůstá do gigantických rozměrů…
Tak ať se Cabaretu Calembour daří!
Jana Soprová
Komentáře k článku: Jiří Suchý z Tábora: Odskakování z velké na malou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
