Groteska & moralita Lenky Vagnerové
Choreografka Lenka Vagnerová se při tvorbě nespoléhá na šťastnou náhodu. Její díla vznikají z výstižných formulací naléhavých otázek, které klade sobě a světu. Otázek často zraňujících. Ta poslední, jež se stala tématem inscenace Panoptikum, uváděné v Komedii, je právě toho druhu. Týká se vztahu většinového publika k lidem postiženým, předhozeným divákům jakožto spektakulární atrakce. Pro námět choreografka sestoupila o více než století hlouběji, do doby stejně změkčilé jako cynické, doby cirkusu Barnum & Bailey, obludárií a freak show, kdy se lidé dokázali s úžasem obdivovat kráse a odvaze těl pod cirkusovou kupolí, stejně jako se senzacechtivě bavili pozorováním postižených lidí – těch, kteří svá postižení vystavovali pro čiré přežití.
Téma tělesných anomálií zpracovala Lenka Vagnerová metaforicky, ovšem s citem pro spektakulárnost FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
V našem prodlouženém 20. století jsme očividně vyměkli, ovšem tělo se stalo velkým tématem a bylo už probráno opravdu ze všech stran. Ze strany apollinské, právě tak jako dionýské. Ze strany vybroušené estetiky jako v neoklasickém baletu nebo v dekadentním butó. A naopak ze strany orgiastické jako ve fyzickém divadle či brazilském karnevalu. Také ze strany nadlidské odvahy jako v cirkuse. A nakonec tedy nejen ze strany těla dokonalého, ale také postiženého. V minulém století jsme zažili první vlnu profesionálních skupin tanečníků s postižením, z nichž někteří se stali hvězdami a publikum je vnímalo jako hrdiny. Nejznámější byla britská CanDoCo. Za připomenutí ale stojí také spolupráce skupiny DV8 zásadního choreografa Lloyda Newsona s jedním z postižených tanečníků – Davidem Toolem (v představení The Cost of Living); po tomto interpretovi sáhli i jiní význační režiséři. Zahrál si třeba Shakespearova Puka.
Lenka Vagnerová, osvědčená humanistka, se chopila tématu postižených těl odlišným způsobem – metaforicky, a velmi spektakulárně, jak ji k tomu odjakživa vede její divadelní cítění. V Panoptiku využila ze všech svých talentů především smysl pro černý humor. Právě díky němu na sebe výrazně upozornila již v počátcích své choreografické kariéry v černé grotesce Perfektní den aneb Mr. Gluteus Maximus. I tenkrát šlo o postižení, ale psychické.
Námět je inspirován skutečným příběhem Josepha Merricka (1862–1890) z Anglie, který byl pro své tělesné abnormality předváděn na pouti majitelem kabinetu kuriozit. Po vyšetření v nemocnici se ukázalo, že mluví a umí číst, a případ vzbudil zájem veřejnosti i vysoké společnosti. A zaujal i jiné pražské inscenátory; Městská divadla pražská uvedla muzikál Elefantazie.
Rámcový příběh Panoptika příjemně připomíná Pinocchiova dobrodružství – v provedení pro dospělé a otrlé, když si to všichni nakonec s Principálem, alter egem zlého loutkáře Mangiafuoca, vyřídí. Než k tomu dojde, předvádí Principál (Michal Heriban), jehož zjev je umocněn kožichem a hůlkou, své jednotlivé exponáty a jejich „potenciál“, jak to také správně v obludáriích vždycky chodilo. Diváci Lenky Vagnerové to ovšem mají „jenom jako“ a mohou se bavit bez pocitu viny.
Námět poskytuje tanečníkům šťavnatou látku pro tělesný výraz, grotesku, hyperbolu. V konsekventních výstupech rozkrývají divadelní možnosti své role – to jest své obludy. Freak show se samo sebou neobejde bez Hadí ženy; tou je Michaela Kadlčíková. Andrea Opavská a Monika Částková v roli Siamských dvojčat zápolí se svou neřešitelnou milostnou šarádou – provádějí tak partneřinu non plus ultra. V chodící Mumii bez vůle, hypnotizované Principálovou hůlkou, uplatnila Zuzana Veselá aka Zizoe svou hiphopovou expertnost – techniku izolovaných pohybů. Principál se vytasí i se zpívající hlavou Medúzy, jíž propůjčila hlas sopranistka Vanda Šípová. Třínohý „Fred Astaire“ Filipa Martinského vytepává rytmus od portálu k portálu, jako by se sám nemohl dopočítat svých končetin. A hvězdou obludária je samo sebou Sloní muž – odulá hlava a oteklá noha – Patrik Čermák. Tentokrát nebyl na závadu ani tradiční divadelní prostor v Komedii; naopak, zdůraznil umělost, antikvárnost světa obludárií.
Lenka Vagnerová opět potvrdila, že v ní máme velký choreografický talent, nadaný i silným divadelním viděním, v němž se pojí groteskní pohled na svět s černým humorem a chápáním umění jako morálního závazku. Jak to má v naturelu, vytvořila produkci uspokojivě zalidněnou, vynášející jednu situační kartu za druhou, inteligentně vtipnou, lehce káravou a poskytující pohádkové zadostiučinění.
Lenka Vagnerová & Company a Městská divadla pražská (Komedie) – Panoptikum. Choreografie a režie Lenka Vagnerová, hudba Ivan Acher, scénografie Jakub Kopecký, kostýmy Jakub Kopecký a Simona Rybáková, light design Michal Kříž a Jakub Kopecký, dramaturg iluzí Jiří Marek. Premiéra 7. prosince 2019.
Komentáře k článku: Groteska & moralita Lenky Vagnerové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
