Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Co my tu vedeme, není korespondence: my si vyměňujeme příhody. Ty Vaše poslední nemám Vám zrovna čím oplatit. Proto použiju názory. Když se toto psaní objevilo, napadlo mi, že bych tu mohl zveřejňovat některé své tajné nesprávné názory. Kam s nimi jináč? Do Lidovek je nechci dávat: moji čtenáři by se divili a mohli by mi začít psát. Ale tu jsem jen na chvilku, tak ať si čtenáři řeknou, že jsem hloupý, já za půl roku odtud zmizím. Ale také mi napadlo, že by mohli mít divadlem vypěstovaný smysl pro přetvářku, gesta, grimasy…

Mám sérii nesprávných názorů na jazyk a národy. Například ruština: že je to jazyk pro český sluch zaostalý, neobratný. Jazykovědec by možná našel, z čeho ten dojem vzniká: zda tam proběhly hláskové a jiné změny, jež proběhly u nás a u Slováků. Ruština, o kterou jsem se kdysi začal zajímat z romantismu, stala se mi nesympatickou pro to, co nám padesát roků odpudivě říkala. Ano, kladl jsem si proti tomu klasickou literaturu, ale to je čím dál víc něco jiného než dnešní ruské vědomí. Jak se pořád někam cpou! Když by měli tolik co dělat na zdokonalování doma! Ale tam chybí celá jedna etapa evropského vývoje: nebylo tam měšťanství, nevzniklo občanství. Bylo poddanství – a komunismus. Komunismus? Hm! Všecko zlo, které páchal, dělali přeci Rusové. To ten režim jenom otevřel cestu nejhorším z nich. Katyň, to je ruský čin! Byl to ruský komunismus, a já si myslím, Břeťo, že italský nebo francouzský by byl jiný. Jako by náš byl bez Rusů jiný, aby je tenkrát čert vzal! – Ano, německý fašismus vykonávali Němci. Ale tam bylo k čemu se vrátit a napravit to.

Ovšem já nemám rád ani němčinu. Vážím si jí, ale nemám ji rád: ona vykonávala nepřátelství Němců k nám. Je to dokonalý jazyk, stroj na dorozumění… I když má chyby: onehdy jsem četl článek, jak kdosi prožil krásný den, a nedověděl jsem se, zda to byl muž či žena. To si zaslouží slovanský výsměch. Mám-li příležitost, rád mluvím německy. Rád také si čtu v německých zpěvnících a umím hodně lidových písní: jsou to zprávy o lidech, zvycích, osudech… Můj největší miláček má dřevěný kabátek a jmenuje se Muskateller… – Vznešená květino mužské věrnosti, kde rosteš…? – V temném loubí zahrady seděli držíce se za ruce rytíř Hugo vedle Idy… – Už je tu ta hodina, kdy jedeme do Ameriky, vozy jsou přede dveřmi… – Bylo jí šestnáct let, byla plná vnad a ráda mlsala…

Úplně se mi zkazil vztah k angličtině, kdysi milé. Když na ulici za mnou jdou lidé mluvící tou řečí, nechávám je přejít: tak je to odporné. Žádná hláska není ona, ani to „t“. Angličtina je vada řeči. O francouzštině ani nemluvím. Totéž. Ta je mi nesympatická od té doby, co jsem se, pasa kozy, koupal ve splavu a na trávníku ležely jakési holky z města, které chodily na fráninu, a dělaly proto ze sebe něco lepšího. Vkusné jazyky jsou italština a španělština, ale mně se líbí i maďarština. Ti lidé udělali kdysi dobře, když přijali naše písmo a vyslovují jazyk, jak píší. Polákům se trošku posmívám pro to šišlání i ve slově, kde mají g.

Ale i dnes něco o divadle, malém. Dobřichovický Ludus Musicus, vedený Františkem Běhounkem, pořádá divadelní festival. Viděl jsem představení Vančurova Rozmarného léta. Co to bylo: normální četba, lehce dramatizovaná podle toho, co si čtec dovolil. Ilustrovaná dobovou hudbou a písněmi; náš Jan tam bubnoval. Ale hlavně celou režií a scénou, k níž patřil výhled na splav Berounky a krásné vlaky projíždějící občas sem a tam. Letos četli druhou část. Předloni jsem v první části účinkoval i já, a lidé říkali, že moc pěkně.

Mám nesprávné názory v různých oborech. Možná by se mohlo spíše říct, že nevhodné nežli nesprávné. Například černošky nejsou pro mne ženy, a já vím proč: tím, že se vyskytovaly s holými prsy, ztratily jaksi nahotu. Pro mne jsou jakýmsi třetím pohlavím.

Mějte se dobře!

Ludvík