Malostranské okraje 2017 (No.4)
Naposledy letos z Prague Fringe 2017, který organizátoři a účastníci považují za velmi zdařilý. O tom, že festival získává na oblibě, svědčilo i to, že po celou dobu bylo možno vidět místa, kde se něco z Fringe dělo, obsypaná mladými lidmi.
MC Hammersmith (alias Will Naameh – ten vysoký hubeňour ze souboru Muži s kokosy) – nejvtipnější raper na světě. FOTO archiv Fringe
Největší oblibu u rozjařeného publika si bezpochyby vysloužili „kokosové“, tj. Men With Coconuts, o kterých už byla řeč (viz Malostranské okraje 2017 /No.1/). Příliš pozdě jsem objevila, že protagonista Will Naameh ještě navíc provozoval další improvizační show v divadle Inspirace pod názvem MC Hammersmith and Friends. Tak snad příští rok, neboť nepochybuji, že tato oblíbená atrakce se již stala trvalou součástí festivalu.
Proč o tom mluvím? Když jsem totiž dospěla do Malostranské besedy na večerní představení The Sleeping Beauty, zmátlo mě poněkud, jaké davy se před vchodem shromáždily, stejně jako oznámení, že tu ve stejnou dobu hrají Muži s kokosy. My, příznivci Šípkové Růženky, jsme se jako poměrně malá hrstka oproti řvoucím davům choulili v koutku a nakonec jsme byli vyvedeni po dřevěných schodech téměř do podkroví Malostranské besedy, kde byl klid téměř nábožný. Byli jsme vyzváni, abychom si pro vlastní pohodlí zuli boty a po vstupu do sálu se uvelebili, aby se nám sedělo, případně leželo co nejpohodlněji.
Rozhodně nešlo o tradiční divadlo. FOTO archiv Fringe
Už tyto pokyny napovídaly, že rozhodně nepůjde o tradiční divadlo, ale o cosi na způsob společné meditace či rituálu. Během další – příjemné – hodiny se tento dojem utvrdil. Soubor Barely There, v tomto případě konkrétně Rosa a Maja, nás vtáhli do světa pohádky a fantazie, či ještě spíš do světa podvědomí a evokace vzpomínek na dětství. Zkrátka do ponoření se do sebe samého. Pokud člověk nebyl alergik, rozhodně si tuhle událost užil. Otevřely se nám totiž dveře do místnosti plné bílých polštářů a peříček. Každý z nás tedy zaujal pozici na polštářku a koutkem oka sledoval ostatní i spící hromádku v rohu místnosti. Dlouho bylo ticho. Pak zazněl hlas, který nás vtáhl do onoho spícího světa Šípkové Růženky, která spí už 99 let a možná se vzbudí. Od známé pohádky se to ovšem stále více vzdalovalo. Poslouchali jsme vnitřní monolog spící dívky.
Vzpomněla jsem si přitom na Odtržené Farmy v jeskyni – a syndrom hikikomori. Ale ono to vlastně je o něčem jiném. Dívka procitá a rozdává nám tužky a sešity, na jejichž stránkách jsou napsány otázky a výzvy: Co právě cítíš? Jaký byl tvůj nejzvláštnější sen? Co by sis opravdu přál (a)? Čeho se nejvíc bojíš? Nakresli svůj nestrašnější sen… atd. To ticho, monologický proud slov linoucích se z reproduktoru, celé to prostředí způsobuje, že člověk mimovolně přestává poslouchat a začne přemýšlet nad těmi otázkami. A snaží si na ně sám sobě odpovědět.
Na závěr ještě dívka beze slov nalévala do kalíšků jasmínový čaj a roznášela je všem přítomným. Tím završila obřadní řád této společné divadelní meditace. Nakonec dívka otevřela dveře a propustila nás do vnějšího světa. Nevím, nakolik tohle lze nazvat opravdovým divadlem, ale mělo to něco do sebe.
Je to záhrobní, lehce hororovité, lehce humorné a občas i zdlouhavé až nekonečné. FOTO archiv Fringe
Procházkou z Malostranského náměstí prošla jsem davem lidí do divadla Kampa na své poslední představení letošního Fringe. Jmenovalo se Hamletelia a byla to one-woman show Italky Caroline Pagani. Jak jistě uhádnete, mělo to cosi společného s Hamletem a Ofélií. Při každém úplňku, byť je to už pár stovek let, vstává Ofélie z hrobu a vede svůj dlouhý monolog pro kohokoliv, kdo je ochoten poslouchat. Je to záhrobní, lehce hororovité, lehce humorné a občas i zdlouhavé až nekonečné. Temperamentně, invenčně, pracuje herečka s motivy a úryvky ze Shakespearových děl, kombinuje původní Shakespearovy verše s vlastními představami o tom, jaký doopravdy byl Hamlet i všichni, kdo jej obklopovali, a jaký vlastně byl jeho vztah s Ofélií. Pak se pustí do porovnávání shakespearovských hrdinek, neboť se jí zdá, že Ofélie nedostala příliš příležitostí projevit se víc a byla, pokud jde o vlastní úvahy, ochuzena. Proto si zkouší různé variace monologů, ať již na téma své lásky Hamleta, tak hrdinek jako jsou Julie či Desdemona. A dokonce vyzývá diváky k interakci – ať už asistencí při zapínání svatebních šatů či výzvou, aby se jí někdo pokusil uškrtit…
Je to výkon úctyhodný, protože temperamentní herečka je na scéně nepřetržitě více než hodinu. Nicméně, možná by dílku býval prospěl dramaturg, který by dopomohl herečce k vyvarování se rozpačitých reakcí při několika jí naznačených koncích. Po pravdě, konce byly asi tři. V jednom případě její odchod z jeviště a následná tma vyvolaly závěrečný potlesk, který se ovšem ukázal předčasným.
Letošní Fringe Prague je tedy za námi. Jeho organizátoři mohou být spokojeni a snad se konečně budou moci vyspat… Je fajn, že se i tímto festivalem stává Praha součástí evropského společenství alternativních divadelníků.
///
Více na i-DN:
Malostranské okraje 2017 (No.1)
Malostranské okraje 2017 (No.2)
Malostranské okraje 2017 (No.3)
Komentáře k článku: Malostranské okraje 2017 (No.4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
