Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 58)

Sedím u němého počítače a smutním. Co s tím mamlasem budu jenom dělat? Bliká, svítí, ozařuje a jinak ani muk. Přitom má dvě obrazovky. Z jedné čtu internetové zprávy, z druhé poštu. Číst si můžu dle libosti. Třeba i nahlas. Ale on, milostpán, se mnou nemluví. Písničku nezahraje, interview neozvučí, s esemeskou necinkne. Mrcha, nemluví se mnou.

Vztekle mu třískám do velínu: Mluv, němá tváři, mluv! To jsi kamarád? Z bedýnky se sypou tmavé obdélníčky. Je jich celkem pět. Dát je zpět, byla by pro každého z vás hračka, ovšem pro mě nikoliv. Klekám na kolena: Kamaráde, vidíš, před tebou klečím a možná už ani nevstanu. To mi děláš snad naschvál. Trochu do tebe klepnu a ty hned se otřeseš, jako ten oslíček z pohádky. Prosím tě, co to tady máš za větráky? Co to je za lopatky? Kamaráde, můžeš mi říct, co to tam máš za větrné mlýny? Co? A když už tam ty vrtule máš, tak proč s nimi netočíš? Není vítr, nebo co? To ti mám na ty lopatky foukat? Hergot, řekni něco! Bože můj, to je ale svízel. On se mnou nemluví. On se urazil. Kriste pane, to se snad kvůli tobě mám učit znakové písmo? Tvrdohlavče!

Poštovní obrazovka přináší zprávu. Klečím u bedýnky a snažím se narovnat. Takhle, kdyby byl po ruce cepín. Zabodl bych jej do stolové nohy a přitáhl se. Ovšem cepín po ruce není. Objímám židli, opřu se do ní. Žel židle má kolečka, ujíždí. Již neklečím. Již ležím. Ležím rozpláclý, jako žába. Prudce dýchám a vířím kolem letitý prach. Nahmatám trnož stolu a vší silou se k němu přitahuji. Klekám na koleno, pak na druhé, narovnávám hřbet a bim, hlavou drcám do stolové desky. Jiskřičky mi rotují lebkou a konají. Dají povel kostře a mé tělo vítězí nad přírodou. Konečně stojím. Otvírám zprávu:

Vážení a milí,
pokud půjdete náhodou ve čtvrtek okolo Divadla na Orlí, uslyšíte nás od 17:30 i na ulici, budeme zpívat se studenty prvního ročníku muzikálu přímo v Atriu před kavárnou.
U stolků si můžete dát kafe, případně něco jiného a udělat si radost.
Program, který si studenti nazvali Až na Dno! bude trvat cca 40 minut a obsahuje to, co jsme společně nastudovali ve druhém semestru. Klidně vezměte děti, případně vnoučátka, neboť na programu jsou i šlitrovky jako Malé kotě, Kočka na okně, a pod…
Zdravím,
Dada Klementová

Vidíš, vole, když je člověku nejhůř a neví coby, má si udělat radost. Dám se do gala a půjdu za radostí. Kašlu na tebe, nemluvo! Tedy, ty bys mi taky mohl udělat radost, to kdybys na mě promluvil. Ale to ty asi ne, viď. A přitom takových příkladů máš kolem. Stačilo by trocha dobré vůle a snahy. Vezmi si třeba toho usměvavého ministra, jak chce, aby i naše děti u nás žily rády. Ten má určitě počítač hotového mluvku. Dělá na ministerstvech inventury a vypadá, že i z toho má radost. Nebo ten druhý méně usměvavý, co mu vzal ten více usměvavý miliardu z rozpočtu na kulturu, tak ten vypadá taky, že má radost. Protože s ním asi počítač mluví a má ho rád. Představ si, vůbec neprotestuje. I ten, co se zrovna úsměvům odnaučuje, má radost, protože mu to učení docela jde a úsměv mu mrzne na tváři. Dostal za něco pokutu, prý se odvolá a to pak bude zase důvod k radosti. Nebo ten nejvyšší, ten se směje furt, ten má radost pořád. Největší z toho, že ten, co se učí nesmát, dělá chyby. Tak co, řekneš něco? Ne? Tak já půjdu, uvidíš. Tak já jdu. Měj se. Jedu do města hledat radost tam. Skote!!

V atriu Divadla na Orlí je živo. U kavárenských stolků vysedávají mladí i starší. Kelnerky roznášejí zelené pivo, kávu i čaj. U jedné z židlí se rozvaluje bernardýn. Dvě děti se batolí mezi stolky a vzadu na pódiu jedenáct adeptů muzikálového herectví pěje a mluví. Pianistka Dada Klementová jim k tomu hraje na klavír. Bývalý redaktor Štěpaník mě zve ke stolku. Poroučí mně kafe a říká: Jsou dobří, viďte! Hlavně ta maličká. – Jsou, jsou. A ještě budou! Však i ta maličká vyroste. To chce čas. – Stejně je ta paní Dada výtečná! – Je. Je, pane, je! Kolik ta už těch ročníků odchovala. Pane redaktore, co je u nás v muzikálové branži dobrého, tak to prošlo kolem jejich klavírů. – Paní Dada nestárne. – Nestárne, pane. Ti dva caparti, co tady pobíhají, tak to jsou její vnoučata, ale to se nepočítá, viďte.

Studenti zpívají písničku Suchého a Šlitra Takový je život, hit našeho mládí. Srkám kávu, myslím na trucující počítač a průvan mně vane bílou hřívou. Nasazuji si modrý baret. Redaktor se směje: Vy jste jako celník Rousseau. – To jo, pane. To já si dám baret na hlavu a naivně se domnívám, že to, co vidím, také jednou namaluji. Běží poslední číslo programu Shaker Song. Redaktor mně vzdychne do ucha: Škoda, že už je konec. – Tak, tak, pane. Teď, když už začali být rozezpívaní. – Ale talenty to jsou. – To jo. Za dva roky se máme na co těšit. – Tihle překvapí mnohem dřív. – Možné to je. Teď zrovna jsou sami sobě nadějí. – Budu jim držet pěsti. – Já taky! Jdu za paní Klementovou, tisknu jí dlaň: Díky za radost a blahopřeji! – Jsou dobří, viďte. – Jsou a teprve budou.

Čtu si programovou kartičku: 5. Května 2014 v 17:30, koncert studentů 1. ročníku muzikálového herectví DIFA JAMU, ateliér Mgr. Petra Štěpána a Mgr. Miroslava Ondry. Účinkují: Kristýna Daňhelová, Dagmar Křížová, Veronika Morávková, Pavlína Palmovská, Marianna Polyaková, Diana Velčická, Jonáš Florián, Ondřej Halámek, Marco Salvadori, Robin Schenk a Pavel Klement j. h. Hudební nastudování, aranžmá, klavírní spolupráce Dada Klementová.

Rozhlížím se profukujícím atriem a koukám, že dveře do divadla jsou dokořán. Na pokladním pultu leží vyrovnané hromádky bělostných programů. Jeden z nich si beru. Čtu: Eurípidés: Médeia, fyzické divadlo.

To snad ne, vy dnes dáváte „Médeiu“? – Ano, pane. – A mohl bych se na ni dostat? – Můžete, mám poslední volné místo. Kouzelně milá, krásná slečna dává pokyn bedýnce před sebou, ta zapřede a červeným písmem vytiskne bělostnou vstupenku. Slečno, děkuji! Ani nevíte, jakou jste mi udělala radost. Médeia byla totiž nasazena v programu festivalu Setkání/Encounter a já se na ni nedostal. Děkuji!

Má radost je veliká a do začátku představení času dost. Atriem však vane mistral. Proto raději vstupuji do ulice Orlí a bujarým krokem kráčím do mírného kopce. Na rohu zabočuji vpravo kolem chrámu Minoritů. Mám takovou radost, že snad dám na modlení, ale vstupní vrata jsou bohužel zamčená. U boční otevřené branky stojí dívka: Jdete na koncert? – Jak to víte? – To se pozná. Musíte támhle dozadu a na konci chodby se dejte vpravo. – To je dneska den, slečno, pořád doprava. Minoritský klášter ještě voní omítkami. Ze zdí prostupují nedávno restaurované fresky. Ježíš nese kříž. Ježíš klesá pod křížem. Zabočuji vpravo a sestupuji po schůdcích. Na vstupních obloucích visí cedulky: Vstup jen pro zaměstnance. Dole v prostorném sále kláštera duní cimbál. Něco málo svátečně oděných lidí se dívá na mou károvanou košili dost nekřesťansky. Žehnám jim, ukláním se a odcházím. Vracím se dlouhou chodbou a přemítám, čeho zaměstnanci nebo koho zaměstnanci to tam dole mohou být. Před nedávnem klášter patřil lidu, teď však patří asi magistrátu nebo již církvi svaté? Ti lidé na mnichy nevypadali. Procházím kolem poněkud udivené dívky. Vy nezůstanete? – Ne. Máte tam napsáno: Jen pro zaměstnané. A to já nejsem. Já jsem jen věřící důchodce. Ale děkuji vám, udělala jste mi radost. Byl jsem tady po prvé.

Dávám se kolem chrámového průčelí, zahýbám opět vpravo a jdu dolů s kopce. Monumentální zdivo chrámu střídá budova historické školy, ve které učil páter Mendel základům genetiky. Brumlám si do kroku: Hrachory, hrachory, ty nás už nebolí. Brumlám a culím se na odstavená auta i na Měnínskou bránu. Atriem stále profukuje mistrál. Stoupám po schodech, v miniaturním foyeru usedám na velké sofa a hledím do programu.

Projekt Médeia v Divadle na Orlí vznikol ve spolupráci Divadelnej a Hudobnej fakulty JAMU v Brne. Je laboratóriom zameraným na hľadanie ciest, ako prepojiť fyzický pohyb a text. Z textu sme nechali iba základné myšlienky, ktoré posúvajú dej. Napätie spojenia textu a pohybovej reči je vedené za podpory rytmu. Element rytmu rozohráva dramatické situácie. Prináša na javisko vášne, emócie a energiu, ktorá dotvára expresivitu hry. Príbeh spolu so scénografom inscenujeme na módnom móle. Priestorovo zanechávame antický prototyp divadla v tvare arény a toto mólo je metaforou vášne, egocentrizmu, kríz identity, pudovosti, pretvárky. Projekt vznikol z potreby Ateliéru Taneční a pohybové divadlo a výchova. Ideou bolo podnietiť vzájomnú spoluprácu rôznych umeleckých odborov a pokúsiť sa o vytvorenie netradičnej formy divadelného spracovania.
Režie: Marek Mokoš. Scénografie: David Janošek. Produkce: Monika Bársonyová. Supervize: doc. Mgr. Hana Halberstadt. Percussion Ensemble JAMU: Kristýna Karchová, Miroslav Šonka, Martin Střílka, Tomáš Kovanda. Um. ved.: doc. Mgr. Martin Opršál.
Dej Eurípidovej tragédie pochádza zo známej báje o Argonautoch. Eurípidova Médeia je oproti iným zaujímavá hlavne v tom, že sa stala vrahyňou vlastných detí zo žiarlivosti, pomsty, nenávisti.
Děj mýtu: Kráľ Peliás posílá Iásóna po zlaté rúno svojho otca Aisona, ktorý ho obetoval bohu Diovi. Zavolal si na pomoc najväčšiu z čarodejníc, Médeiu. Médeia sa zamilovala do Iásóna. Pomocou jej mágie mohol Iásón splniť všetky skúšky a vydat sa s Médeiou na spoločnú cestu. Majú spolu dve deti. Médeia zavraždila svojho brata a usmrtila i Peliása. Sú vyhnaný z Iólku a idú ku korintskému vládcovi Kreónovi. Iásón chce byť králom Korintu, zoberie si Kreónovu dcéru Glauké za manželku. Médeia sa cíti potupená, urazená, zneuctená, zradená. Zabije otrávenými šatami Glauké a jej telo aj Kreóna. Aby dokonala svoju pomstu, zabije aj deti, ktoré mala s Iásónom. Médeia odchádza na horiacom koči s mŕtvolami svojich detí do vopred dohodnutej zeme k Aigeusovi.
V našej inscenácii sa pýtame, kto je vlastne skutočným vrahom detí? Nezadržateľne a neovládané vášne, emócie a ľudské pudy, ktoré vládnu v životoch postáv, sú predzvesťou ich tragického konca. Všetko naháňanie a žiadostivosť je premenené na márnosť. Médeia nemá, ani sa nepokúša, o žiadnu vznešenú ideu. Zanecháva odkaz, aby žiadna ľudská bytosť nespáchala tak krutý čin. Jej „horiaci koč“ parafrázujeme ako bolesť, trápenie a úpadok duše. V inscenácii vyzdvihujeme úlohu chóru. Nie je iba pozorovateľom a rozprávačom deja. „Vášeň je pre človeka najväčšie zlo – spôsobuje zhubné následky.“
Osoby a obsazení: Médeia: doc. Mgr. Hana Halberstadt. Iásón: Adam Mašura. Kreón: David Janošek. Glauké: Eva Baláková. Chůva: Kristýna Hulcová. Zeus: Viktor Zavadil. Chór: Emese Kovács, Anna Golubeva, Martina Vetešníková, Lenka Fučíková, Dorota Lichvárová, Monika Bársonyová.

K sakru, to jsem si početl. Oči mám vytahané, v koutcích cítím pálení. Foyer je najednou plný svátečních lidí. Málo starších a hodně těch mladých. Hrnu se do sálu. Vítá mě svěží chlad a přítmí. Rychle se orientuji. Obcházím vyvýšené, nachem pokryté molo, procházím kolem něj na druhou stranu. Po levé ruce je nachové molo uzavřeno nachovou oponou. Po pravé v podkovitém tvaru sezení je průrva. Asi pro herecké nástupy. Nad průrvou je něco jako vysuté lože. Sedám si na třetí židli z kraje. Kolem nachového mola krouží mladý muž v brýlích. Režisér Marek Mokroš napomáhá v usazování těm, co se nemohou v antice a přítmí vyznat. Počíná si decentně a elegantně, jako tvůrce, co ví o bezpečnosti provozu své.

Šahám do batůžku, vytahuji baňatou lahvičku a kapu si léčivý mok do obou očí. Na židličky po pravici usedá manželský pár, tanečníci a choreografové Kloubkovi. Chlapče, co to vidím, ty už pláčeš? – Příteli, to jsem si jen pro jistotu nakapal do očí umělé slzy. – Tak to nic, to tě brzy přejde.

Vzadu, na nachovém molu klečí do půl pasu obnažený pohledný svalovec. Z jeho hlavy a hrudi sálá energie. Přede mnou, na růžku nachového mola leží kynžál, prohnutá dýka. Sálem vládne posvátné ticho, jako v chrámu bohů. Opět přejde kolem vládce režisér. Zmizí v zákulisí. Nach mola se rozzáří, postava svalovce se rozejde. Kráčí po kolenou. Buch a přísun, buch a přísun, buch a přísun. Kolena buší do nachového mola. Kdo to může být? Že by Iásón? Kdo jiný. Bude to Iásón. Když Iásón sahá po kynžálu, přejde kolem brýlatý režisér, projde na protější stranu za diváckou elevaci a nenápadně zmizí kdesi v kabině osvětlovačů. Chybička se asi vloudila. Iásón zvedá kynžál a provádí fyzicky náročnou pohybovou kreaci dokladující jeho mužnost, sílu i touhu po ovládnutí všech. Kynžál se mu zableskne při obratném přehození v dlani. Na nachové molo vstupuje tmavě oděná blonďatá žena. Její bosé šlapky ťápou kolem Iásona. Pažemi kejklí po obnaženém trupu muže rituální obrazce vášnivého vzplanutí lásky. Médeia! Blonďatá Médeia bere z Iásónovy dlaně kynžál a na prsou mu kreslí výhružné gesto. Jsi jen můj! Nezapomeň na to. Jestli zradíš, zahyneš!

Zvedá se opona. Objevuje se baterie bicích nástrojů postavená do podoby barbarského obětiště, nebo snad jakéhosi chrámového oltáře. Prostor je zahlušen duněním divokých rytmů a nachové molo poseto bílými skvrnami. Z průrvy mezi usazenými diváky vystupují temné postavy chóru, s palmovými stvoly v rukou. Asi něco říkají. Jejich mluva zaniká v běsnění bubnů. Postavy se stvoly se rozestavují kol bílými fleky posetého nachového mola. Tříská činel. Chór cosi říká. Jeho hlásky jsou překrývány lomozícími rytmy. Nastupuje žena. Snad chůva. Pluje prostorem nachového mola, mluví dlouhý monolog. Snažím se pochytit, o čem mluví. Marně. Rytmy vycházející z obětiště bicích šílí, přivádějí účinkující k extázím. Nastupuje uhrančivě působící král Kreón. Pohybem vyjadřuje otcovskou lásku k dceři Glauké. Následuje pozoruhodný fyzický dialog Iásóna s královskou dcerou. Pak Médeia kmitá v úžasném sólu nachovým molem. Vášeň žárlivosti jí z těla cáká do všech stran. Svými údy obtáčí a tiskne údy milovaného Iásóna. Nestranný Zeus zavěšuje na nebes báň stříbrnou kouli měsíce a spěchá na lože. Ze své výspy pobaveně střehne rozpoutané lidské vášně. Nastává katastrofa. Ponížená Médeia se mstí. Do zlatého pásu zamotává dceru krále Kreóna. Otrávená Glauké tančí tanec smrti. Výtečně. Mrtvým tělem dcery Glauké se proplétá král Kreón a zmámen jedem umírá. Scénický obraz má věrohodnost i napětí. Zdrcený Iásón se plíží za nachové molo a tam skryt mému pohledu dlouze něco koná, nevím co. Asi mluví. Je totiž ticho. Dlouhé a mrtvolné ticho. Shůry se snáší obloha. Stříbrná koule měsíce a bronzové hvězdy. Chór tluče do hvězd palicemi. Medeia párá kynžálem břicho velké stříbrné koule. Ze stříbrné luny se na nachové molo sypou spálené lístky. Koule se vyprazdňuje, nachové molo se černá spáleninou. Černá Médeia ulehá do černého popela. Vše je dokonáno, vše je zničeno. Mistrovská jevištní metafora! Nad spáleništěm zní rytmy bubnů. Percussion Ensemble mají sólo. Fantastické, vrcholné číslo výtečného fyzického divadla! Tleskám a mluvím: Slova nejsou důležitá, podstatné je fyzické jednání. Naklání se ke mně tanečník a choreograf Kloubek: Co říkáš? – Nic, dobrý, dobrý, tuze dobrý! – Jo, chlapče, nastává doba návratů. Pina Bausch by měla radost. – To jo. A co teprve božský Eurípidés! – Nebo Korinťané, viď…

U prodejního pultu vydýchávám dojem z viděného. V programu čtu ještě jednou osoby a obsazení. Médeia: doc. Mgr. Hana Halberstadt. Iásón: Adam Mašura. Kreón: David Janošek. Glauké: Eva Baláková. Chůva: Kristýna Hulcová. Zeus: Viktor Zavadil. Chór: Emese Kovács, Anna Golubeva, Martina Vetešníková, Lenka Fučíková, Dorota Lichvárová, Monika Bársonyová. Pedagožka a její družina, parta zapálených nadšenců. Studovat tímto způsobem stojí opravdu za to! To je nátisk na celý herecký život. Jevištní mistr: Petr Alexander. Mistr světel: Roman Jajčík. I svícení bylo mimořádně kvalitní.

Hledám v programu autora hudby. Marně. Přitom hudební složka představení byla skvělá, absolutní! Připomněla mně slávu věhlasného souboru DAMA DAMA. Divná to věc. Ale co, doba se posouvá. Neuvedení autora hudby je jen nepatrným detailem oproti mlčení mého zatvrzelého počítače. Ten se ale bude v noci divit, až ho zavalím přívalem liter a slov, němouš zatvrzelý, mrchatý.

Brno – Komín, 7. 6. 2014

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 14. června 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 58)

1. Pavla Hobstová

   

   http://vecernice50.cz/anticka-medea-na-orli/

   20.06.2014 (13.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ