Nějaký čas před prázdninami…

Měl jsem dost času obdivovat Zlín, jak ho krásně nechal vybudovat Tomáš Baťa. Město plné vynikající architektury a zeleně. Ostatně i Dům umění, kde jsme vystupovali, je funkcionalistická stavba z Baťovy doby, s kulatými sloupy v sále – klobouk dolů před zvukařem, který prostor dokonale ozvučil.

Když jsem na Moravě, piju pochopitelně slivovici (piju ji ostatně, i když na Moravě nejsem, nicméně tam byla domácí), nějaké lahve jsem si ze Zlína vzal ještě do Bukovan u Kyjova. Tam se odehrávalo svěcení křížové cesty vytvořené malířem a sochařem Lubomírem Jarcovjákem. Čtrnáct zastavení křížové cesty je vybudováno na strmém svahu kopce. Jsou to sousoší abstraktní, převážně z betonu, něco tak úžasného se u nás jen tak nevidí. Církev přijala křížovou cestu vstřícně, světil ji sám biskup Msgre. Josef Hrdlička, zasvěceně mluvil u jednotlivých zastavení o jejich symbolice.

Nebyl jsem snad nikdy na tak úžasném církevním svátku. Na jižní Moravě je religiozita nepředstíraná, vroucí a hluboká. Navíc tam zpívaly dva sbory v krojích, ženský a mužský. Miluju autentický moravský folklór. Hned jsem se se zpěváky sbratřil, naléval jsem jim slivovici ze Zlína a oni mně skvělé víno, ještě mne pak vybavili čtyřmi lahvemi na cestu. Byl to nádherný víkend, tak nádherný, že jsem po návratu do Prahy na devět dní přestal pít tvrdý alkohol.

O bukovanské křížové cestě vyšla sličná knížka, a v ní je také báseň zlínského Pavla Petra.

Za potůčkem lásku zabít,
za mořem lásku zabít

Milování je tváří ve sněhu,
zapadané sněhem je milování,
zima jak v aréně pegas,
víno ředěné mořskou vodou,
v protivětru usíná kolibřík v moři,
kardinálům papež zavírá a otevírá ústa,
tmavokřídlým kardinálům,
ledovcům na dohled nektar,
dál jižněji ve spánku tvém panic minaret,
budu se líbit?
dál jižněji potěšit svatého žraloka,
ploutev jen zahlédnu?