Divadelní noviny > Názory – Glosy
O čem se zdá Ypsilonce
Zblázníš se láskou, a to tak, že už ti nikdy nedá spát, pronáší Puk ve druhém dějství Snu noci svatojánské a tímto veršem velmi trefně vystihuje podstatu nové inscenace Martina Tichého uváděné ve Studiu Ypsilon pod názvem Sen noci svatojánské, jak se nám zdá (poněkud i jako Svátek osla). Jeho dílo totiž blázní téměř ve všech směrech – místy naddimenzované postavy, ztřeštěné kostýmy a do toho všeho ještě neobvyklé využití principu laterny magiky. Ano, zní to trochu bláznivě, jenže… ono to funguje!
Foto: archiv divadla
Příběh začíná na pustém bílém jevišti Ondřeje Zichy, jehož středu dominuje bílý kopeček a kolem něj ze vzduchu visí bílé třásně. Jelikož je do prostoru zapojováno jen minimum rekvizit, vévodí scéně světelný design a princip laterny magiky. Projekce Erika Bartoše promítané na „skartované plátno“ nám přímo před očima vytvářejí různorodé fantaskní obrazy dodávající inscenaci onu snovost. Snadná proměnlivost prostředí pak pomáhá i postavám, jelikož mohou elegantně proklouzávat z jedné scény do druhé. Inscenace je díky tomu plynulá a nenarušuje pozornost diváka, jak by tomu bylo v případě přítomnosti přestavbových scén.
Díky dramaturgické práci Jaroslava Etlíka se textová složka značně odlehčila a poskytla hercům prostor pro nespoutané improvizační kousky (včetně půvabných intertextuálních odkazů pro fajnšmekry) i nad rámec blankversu. Proškrtání umožnilo hercům představující řemeslníky (Pavel Nový, Martin Bohadlo, Miroslav Novotný, Jan Večeřa a Lenka Loubalová) vkusně zapojit a rozehrát Brechtův zcizující efekt v podobě zábavných komentářů k současnému světovému dění. Tím nejen odlehčují situaci, ale především aktivně narušují čtvrtou stěnu, čímž umožňují publiku být součástí inscenace.
Tyto komentáře jsou z počátku vtipné, ale postupně se během hry vyčerpávají. Naštěstí je Tichého hra prošpikována všemožnými druhy humoru – od původních jazykových hříček Shakespearova textu, přes improvizovaný situační humor, zesměšňující prvky Svátku osla až po sexuální vtípky. K zapojení sexuálních slovních i situačních „hrátek“ vyzývá už Shakespearovo původní dílo, ale v inscenaci Studia Ypsilon působily některé sexuální „výstřelky“ za hranou vkusnosti. Příkladem za všechny je scéna osla (Jan Večeřa) s Titánií (Renata Rychlá) ve vířivce, kdy za doprovodu metalové hudby osel pronese, že to má rád tvrdší, zatímco provádí kopulační pohyby na sehnuté Titánii.
Foto: archiv divadla
Mimo tento hraniční žert je však skupina řemeslníků funkčními komediálními figurami. Jejich souhra má jiskru – umožňuje jim totiž svižně si přehazovat repliky a zakončovat je vtipnými, nečekanými pointami. Opomenout ovšem nelze ani výkony milenců Hermie (Paulína Labudová), Heleny (Barbora Skočdopolová), Lysandra (Jan Bradáč) a Demetria (Kryštof Mende). Tragi-komické hádky a vzájemné špičkování této čtveřice jsou sledem dobře načasovaných gagů, které pomáhají k pochopení dynamiky vztahů mezi postavami, a zároveň dostávají protagonisty do situací posouvající děj.
Hereckým střihem se probíráme ze zvláštně působivé iluze a dostáváme se do světa magie, jehož hlavní dominantou je postava Puka (Jiřina Vacková), Oberona (Petr Vršek) a Titánie. Dvojice Oberona s Pukem funguje výborně. Podobně jako u předchozích postav, i oni dva dokáží vytvořit originální komické situace. Nicméně, i přes ztřeštěnost Jiřiny Vackové jako komediální postavy (oproti silné konkurenci) natolik nevynikají.
Co ale vyniká, je kostýmní složka, která zanechává řadu otázek. Řeč je především o kostýmech Oberona, Titanie, Heleny a Hermie, kde je obtížné rozklíčovat jejich význam. Je možné chápat je jako reflexi charakterů spojující zdánlivě neslučitelné? Helena jako citlivá dáma v letních pruhovaných šatech a Hermie představující průbojnou dívku v oblečení, které by se hodilo spíše do tanečního klubu? V případě Titanie by snad bílá kombinéza mohla reprezentovat ženskou lehkost a hravost v podobě disco módy sedmdesátých let, zatímco v případě Oberonova lze jeho heavy-metalový styl kostýmu chápat jako reprezentaci jeho mužskosti?
Zmateně se může jevit i zavádějící časové (ne)ukotvení. V díle se objevují kostýmy z éry hippies (Lysandr), rock ‘n‘ rollu (Demetrius), do toho se několikrát zavede diskuze směrem k současným sociálním sítím, na přetřes přijdou i athénské oděvy a hudba zaznívá z kazeťáku. Ačkoliv tento eklektismus může působit zmateně, je za ním mnohem sofistikovanější koncept – koncept propojování. Propojování prvků z různých dob, přičemž jejich zasazením do jednoho prostředí vyplyne vzájemná souvislost.
Foto: archiv divadla
Režisér Martin Tichý jako interpretační klíč zvolil presumpci, že ve všech dobách je „bláznění láskou“ stejné. Závěrečné setkání Mikyho Šroubka s Hippolytou (představující zároveň i Titánii) do tohoto konceptu směle zapadne.
Sen noci svatojánské (jak se nám zdá) je ztřeštěnou komedií a nutí diváka být neustále v pozoru. Svižné tempo hry s frekventovaně se měnícími výjevy může působit chaoticky, ale publikum záhy pochopí, že má ansámbl Ypsilonky vše pevně v rukách – jde o organizovaný chaos, v němž do sebe jednotlivé obrazy pozvolna zapadají. Dominantou díla je bez pochyby herecká souhra všech protagonistů. Na scéně se jim daří vytvořit „kolektivní energii“ (primárně láskyplnou), která se rozlévá do celého sálu. Herci i jejich postavy blázní láskou, žijí svůj sen a publikum? Nemá jinou šanci než se nechat pobláznit a (u)žít společně s nimi sen, jaký se Ypsilonce zdá.
Komentáře k článku: O čem se zdá Ypsilonce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
