Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 4)
Je pátek večer. Výjimečně dobíhám na poslední chvíli do Venuše ve Švehlovce, kde už to opět připomíná hlučný včelí úl. Sotva popadnu lístek, už se pouští do sálu. Já se tak těším, já se tak těším, říká jedna slečna své kamarádce. Jsem o to víc zvědavá, co dnešní inscenace A neříkej mi Maruško! v režii Pavla Šimáka přinese. Už jenom scénografie tvořená sprchovým koutem uprostřed, nesčetným počtem koberců a kýblů mě pro svůj minimalismus zaujala, protože připomíná prostředí depotizáře nebo starého skladu, ve kterém se zřejmě za chvíli budeme pohybovat. Přiznám se však, že na jméno hlavní postavy, Marie Kudeříkové – členky komunistického odboje během druhé světové války, která byla v roce 1943 ve svých 22 letech popravena gestapem, jsem doposud neslyšela.
Foto: Michaela Škvrňáková
Najednou se spustí voice over a sálem zní medailon Marie Kudeřikové připomínající článek z Wikipedie, který se sekne u informace, že pamětní deska této hrdinky byla v roce 1990 odmontována a skryta do městského depozitu. Co tohle rozhodnutí znamenalo a co to vypovídá o naší společnosti? Na jevišti vběhnou tři energické ženy, z nichž jedna je rapperka Helwanna, která na smyčku záznamu navazuje písní, zatímco herečky Kristýna Štarhová a Andrea Buršová míchají maltu a asi chystají novou pamětní desku. Hra o statut hrdinky začíná.
Inscenace rozhodně nepracuje s chronologickým narativem, byť volně vychází ze souboru z textů, respektive dopisů Zlomky života, které napsala Marie Kudeříková v cele smrti, ale postupuje fragmentárně. V něčem tak inscenace navazuje na předchozí performance People of the Sun rovněž pojednávající o svobodě více poetickým způsobem. Pavel Šimák zde spíše zkoumá rozhodnutí odmontování pamětní desky než vyloženě život hrdinky.První plán se zaměřuje na její členstvív komunistickém odboji a její křesťanskou rodinu,, druhou rovinu pak tvoří její prožitky a úvahy v cele smrti. Blíží se pátek, den, kdy se ve Vratislavské věznici popravovali ženy a intermezza pak tvoří písně Hellwany. Inscenace tak spíš popichuje diváka, aby si sám po zhlédnutí zjistil, kdo to vlastně ta Marie Kudeřiková byla a vytvořil si vlastní názor. Šimák kutá do tématu zapomnění odkazu mladé hrdinky dnešní společností, ale také do zneužití jejího odkazu komunistickým režimem pro propagandistické účely.
Foto: Michaela Škvrňáková
Herečky Kristýna Štarhová a Andrea Buršová záměrně používají ve svém projevu částečně patos, hojně mluví do publika, ale zároveň na nonverbální rovině působí autenticky. V jejich komunikaci jim je pak dobrou spojkou i hudebnice Hellwana, která jejich herecké akce písněmi propojuje.
Foto: Michaela Škvrňáková
Tak kdo teda byla ta Marie Kudeříková? A musí být komunistický hrdina vždycky špatný hrdina? A kdo je vůbec v dnešní společnosti hrdina? Nedošla nám náhodou jejich zásoba? Běží mi hlavou, když odcházím ze čtvrtého dne Venušiných dnů. Už tuším, co budu dělat, až přijdu domů: hledat si informace.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
