Divadelní noviny > Zahraničí

Shakespeare ve vlastní šťávě

Rok 2016 je pro Shakespearovy fanoušky mimořádný. Pozvednou číši k 400. výročí bardovy smrti. Londýnskému divadlu Globe nejspíš ještě vzroste každoroční – milionová – návštěvnost a sousedící Sam Wanamaker Playhouse otevře novou kapitolu svého – zatím batolecího – věku. Tato shakespearovská krytá scéna po dvou letech provozu konečně nasazuje do programu hry, jimž byla primárně určena. Ve čtyřech produkcích pozdních romancí divadelního mága ze Stratfordu prověří v praxi slova svého (v tomto roce odcházejícího) uměleckého šéfa Dominica Dromgoola: Paradoxně se zdá, že psaní pro malé kryté prostory Shakespeara osvobodilo.

V záři svíčky

Píše se rok 1609 a Královská společnost (Kingʼs Men) vystupující ve velkém otevřeném amfiteátru na jižním břehu Temže si opatřuje ještě zimní rezidenci na opačné straně řeky. Někdejší refektář předreformačního kláštera na Blackfriars je přitom jedním z největších sálů středověkého Londýna. Celoroční zaopatření souboru je na tehdejší dobu luxus, jaký si málokdo dopřeje. Nové zázemí otevírá navíc dveře novým technickým možnostem, především umělému osvětlení – svíčky žhnou dokonce i v rukou herců! Divácký zážitek i dramatikův rukopis se mění. Produkce se přesouvá do pozdějších denních hodin (mezi druhou a pátou odpolední), kdy různě využívaná intenzita světla umožňuje experimenty s emocionálním efektem předváděného. Je ovlivněn rytmus představení, neboť ve vložených přestávkách se musí svíce vyměnit. Viditelnost je sice snížena, ale síla iluze roste a imaginace se nezkrotně rozlétá. Náhle se před divákem doslova zpřítomňují bouře, příšery, bozi, harpyje, duchové nebo ožívají sochy. Kombinace uzavřeného prostoru, kouře svíček a tabáku vytvořila opojnou, zamlženou atmosféru, v níž mohly bujet fantastické živly, píše Dromgoole v deníku Telegraph. Na Shakespearových spektakulárních putováních ze sklonku života je tento vliv patrný…

Volání zásvětí

Čtyřlístek romancí rozevřel Perikles (pravděpodobné spoluautorství s Georgem Wilkinsonem). V Dromgoolově produkci je dramaticky účinná zejména jeho druhá půle, z níž již nezaměnitelně promlouvá Shakespearův hlas. Byť hra nebyla ještě psána pro Blackfriars (publikována byla v roce jeho otevření, ale prvního uvedení se dočkala v Globu už o rok dříve), předjímá charakteristické znaky jeho poslední etapy, které bude kryté divadlo schopno plně zužitkovat. Drama spletité poutě, odloučení a opětovného shledání zobrazuje takové momenty jako zázrak, nadpozemské zjevení nebo posvátný chrám. A zádušní stylizace divadelního prostoru těmto výjevům propůjčuje mysteriózní ráz. Umělecký ředitel Globu si schovával Shakespeara v šuplíku do doby, kdy pro něj uzraje půda – kdy prostor Wanamakerova divadla řádně prozkoumá, otestuje a pozná. Čas dozrál a nyní se (jako kdysi jeho literární ikona) loučí se svou funkcí uměleckého šéfa divadla Globe Periklem a Bouří, tituly, jež právě pro zralé vylíčení očistného smíření životních rozporů považuje za autorova vrcholná díla.

Podle Oxfordu i Krumlova

Nákresy interiérů divadla na Black­friars ani jiného krytého divadla té doby se v Anglii nedochovaly. Teprve v šedesátých letech minulého století byly na Worcester College v Oxfordu objeveny plánky, které zahrnovaly i některé průkazné rysy Shakespearova divadla. Nebyly však s největší pravděpodobností nikdy konstrukčně realizovány. Až nyní posloužily jako vzor pro zbudování určitého typu dobového interiérového hracího prostoru, nereplikujícího ovšem žádné konkrétní divadlo, jako je tomu v případě Globu. Jakkoli byly tyto návrhy pravděpodobně načrtnuty Johnem Webbem, chráněncem předního anglic­kého scénografa Iniga Jonese, až v šedesátých letech 17. století, podle uplatněných zásad (míšení gotických principů s domněle klasickými dalo zrod eklektické dekoraci nepřiměřených proporcí) evokují ještě pozdně renesanční styl. Pouze neoklasicistní prvky z období restaurace, využívající již přísné klasické formule, musely být při rekonstrukci vypuštěny, aby vynikly architektonické atributy shakespearovské doby. Nákresy tedy nebyly při stavbě Wanamaker Playhouse přísně dodržovány, aby výsledek lépe vystihl předpokládanou podobu tehdejšího divadla. Využití autentických nástrojů na výrobu, materiálů (hlavně dubového dřeva) a metod výstavby (transfer dřevěné kostry po částech a její znovusestavení na místě) předcházel rozsáhlý výzkum. Jeho součástí byla i návštěva nejstaršího dochovaného divadla tohoto typu v Evropě – kde jinde než v Českém Krumlově!

Krev, pot a slzy

Jak tedy vypadal, respektive vypadá, interiér shakespearovského divadla? Jeviště nápadně připomíná menší verzi dobových venkovních scén, jako je Globe. Diváci je obklopují ze tří stran (nestojí, ale sedí na nepohodlných dřevěných lavicích na dotek hercům). Je opatřeno propadlem a „tradiční“ zadní stěnou s dveřmi v pozadí. Balkon nad ním okupují hudebníci spolu s mladíky oděnými podle poslední módy. Ti dorazili, aby viděli a byli viděni (jak dí Ben Jonson), pročež si připlatí i za místa na předsunutém jevišti (tento zvyk Wanamakerovo divadlo nedodržuje). V podkroví se ukrývala malá šermířská škola (dnes zkušebna). Ježto Blackfriars obývaly (a dodnes obývají) bohaté měšťanské vrstvy, návštěvníci divadla sestávali ze společenské smetánky. Proto tehdejší jeviště i hlediště hýřila blyštivou přehlídkou přepychu a nadbytku. Ale to už dnes není pravda. V současné podobě alžbětinského divadla je nositelem významu hlavně slovo a na jevišti se používá jen minimum rekvizit. Jestliže v Periklovi vy­vrhl autor z rozbouřeného moře na břeh scény samotnou ztroskotanou loď, v dnešní inscenaci ji zastoupí rybářská síť, do níž je tyrský princ vpleten. Vůně vosku nicméně stále rozdmýchává výheň komorního prostoru, který svou velikostí zabírá zhruba čtvrtinu rozlohy Globu. A podobně jako už nejsou Shakespearovi pozdní hrdinové zbroceni krví, ale spíš slzami, tak jejich současní interpreti nejsou zmáčeni deštěm, ale spíš potem.

Vítězství zvuku nad hmotou

Americký filmový režisér a herec Sam Wanamaker navštěvuje poprvé Londýn roku 1949. V hlavě se mu rodí sen – replika Shakespearova divadla Globe na břehu Temže. A odstartuje mnohaletý proces jeho realizace. Ten je završen až v roce 1997, čtyři roky po Wanamakerově smrti.

Vlastně ani tehdy ne. Otevřením Globu je naplněna pouze první část vize „otce zakladatele“. Dalších sedmnáct let potrvá, než se k shakespearovské letní scéně přidruží ještě zimní. Teprve pak lze uvádět hry v průběhu celého roku v jejich vlastní, autentické atmosféře.

Prostor se nadto ukazuje verzatilnější, než se očekávalo. Kromě raného alžbětinského dramatu (v lednu 2014 je otevřen inaugurační produkcí Websterovy Vévodkyně z Malfi) včetně některých Shakespearových her (Bouře, Cymbelín, Zimní pohádka), které se mezi podobnými stěnami kdysi zabydlely a počínaje listopadem 2015 je zase znovu objevují, je s to účinně hostit i poezii, operu, koncerty. Není divu. Malý uzavřený sál disponuje vytříbenou akustikou – zvuk zní čiře a jasně nehledě na hlasitost – díky níž se hudba stává dominantním prvkem zde uváděných produkcí už v 17. století. Průzračná srozumitelnost dovoluje i cizinci „popasovat se“ s Shakespearovou jazykovou ekvilibristikou, vnořit se do intimního rozhovoru postav, ztišeně snít. Jak koncentrovaný divadelní zážitek v porovnání s návštěvou Globu s jeho typickou „outdoorovou“ zvukovou kulisou ozvláštněnou co chvíli přeletem letadla… Doporučuji všem!

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 2. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Shakespeare ve vlastní šťávě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ