Zážitek z prozření
Začalo to na květnovém festivalu v Cannes, kde byl film Toni Erdmann uveden v hlavní soutěži a během novinářské projekce vzbudil několik potlesků na „otevřené scéně“. Nezískal však žádnou z cen od hlavní poroty a dostal pouze „cenu útěchy“ od novinářské poroty FIPRESCI. V žurnalistických kruzích panovaly dohady, zda si toto mimořádné dílo nezasloužilo Zlatou palmu spíš než drama Já, Daniel Blake od britského veterána Kena Loache.
Obřadná stránka společenského života v sobě nese latentní komično… Sandra Hillerová (Ines) a Peter Simonischek (Winfried alias Toni) FOTO ARCHIV
Před karlovarským festivalem tak tuto hořkou komedii provázela znamenitá pověst a reakce publika po projekci v beznadějně vyprodaném velkém sále ji potvrdila. Snad nikdy jsem nezažil, aby nějaký film intenzivně zasáhl jak nekompromisní cinefily, tak publicisty mého ražení, otevřené i vůči kvalitnímu mainstreamu.
Na podzim se pak film jedenačtyřicetileté německé režisérky Maren Ade promítal v našich art-kinech a na několika přehlídkách (o jeho uvedení na německojazyčném festivalu Das Filmfest referovala Lenka Šaldová i v DN č. 20/2016). V prosinci posbíral pět nejdůležitějších Evropských filmových cen (za nejlepší film, režii, scénář a mužský i ženský herecký výkon) a byl nominován na Zlatý glóbus. V blížící se oscarové ruletě lze proto očekávat minimálně jeho nominaci mezi pět neanglicky mluvených snímků. Je tento film skutečně tak výjimečný? A pokud ano, proč?
Téměř tříhodinovou(!) trpkou komedii, jež patří k mým nejsilnějším zážitkům posledních let, jsem viděl dvakrát. A po druhém zhlédnutí mi připadala ještě vtipnější, dojemnější a hlubší než napoprvé. Její kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že není nudně zaumná ani spletitě zašifrovaná. Je univerzálně srozumitelná a smát se při ní může každý. Její humor se však zásadně liší od estrádních jalovostí či romantických pohádek. Jeden z pozoruhodných komentářů na serveru CSFD upozorňuje na fakt, že humor Toniho Erdmanna souvisí s převratnými úvahami francouzského filosofa Henriho Bergsona. Podle autora oné glosy humor v pojetí onoho slavného myslitele představuje cosi ne-očekávatelného, ne-předvídatelného, tedy cosi, co podvrací daný řád či pořádek. Humor není žádná lidová zábava, žádná řachanda, ale cosi mnohem hlubšího. Aspiruje na nové poznání či pochopení skutečnosti, na jejím prozření.
K tomu jeden citát ze známé Bergsonovy eseje Smích (Komika charakteru) publikované v roce 1900: Obřadná stránka společenského života v sobě nese latentní komično, které čeká jen na příležitost, aby se projevilo navenek. Lze říci, že obřady jsou pro společenské těleso tím, čím je převlek pro jednotlivce: musíme je brát vážně, neboť se ztotožňují s vážným předmětem, k němuž se upínají; jakmile je však naše představivost od něho izoluje, svoji vážnost ztrácejí. Stačí jen zapomenout na vážný předmět slavnostního aktu nebo obřadu a jeho účastníci, kteří se v něm pohybují, budou působit dojmem loutek.
Obě úvahy obsahují klíč k podrobnější interpretaci strhujícího příběhu o vztahu mezi stárnoucím otcem a jeho dospělou dcerou – úspěšnou manažerkou.
Film se opírá o řetěz obskurních trapasů, kterými zdánlivý cvok – vybavený obludnou zubní protézou – přivádí svou elegantní a špičkově situovanou dceru do rozpaků. Konfrontace tohoto samozvaného klauna s osazenstvem designových kanceláří, decentních porad a nóbl večírků poodhalují sterilní pseudosvět nadnárodního byznysu. Mistrovsky rozehrané podobenství se však neuchyluje k jeho povrchní kritice, či dokonce k polopatickým „řešením“ globálních sociálních nespravedlností. Emancipovaná, atraktivní, leč zoufale osamělá Ines sice mnohé pochopí, své kariéry se ale nevzdá a ve finále získá další lukrativní post v Singapuru. Obhajoba individuální svobody a křehkého dorozumění tudíž nemá „happy end“. O to důkladněji však tematizuje zásadní lidskou rozeklanost mezi pravdou a zdáním.
K tomu poukazuje i režisérčina důmyslná hra s maskami a převleky, respektive s jejich postupným přejímáním a odhazováním. Notorický šašek Winfried alias Toni Erdmann se rád vydává za někoho jiného – nejdřív za vlastního bratra, pak za výstředního osobního kouče, poté za nonkonformního německého velvyslance. Libuje si v bizarních maskách: jednou za hororového umrlce, jindy za ošuntělého bohéma. Jeho dcera si sice na nikoho nehraje, žije ale v permanentní přetvářce vůči svým kolegům i šéfům. Svou image spolehlivé korporátní „robotky“ však postupně odkládá: nejzřetelněji v nezapomenutelné scéně domácí oslavy, kde ji banální trable se zipem inspirují k radikálnímu gestu. Svlékne se do naha a přiměje k tomu i část svých zkoprnělých kolegů. A otec se vzápětí zjeví v kostýmu chlupatého zvířete, který se mu pak nedaří sundat, a málem proto zkolabuje. Když si Ines ve finále nasadí jeho falešný chrup, demonstruje tím jejich opatrné sblížení.
Také otec se pod vlivem dcery nenápadně mění: od křiklavých výtržností se propracuje až k upřímné zpovědi o pomíjivých chvilkách štěstí, které si zpravidla uvědomujeme až z odstupu. Filmem tak probleskuje i téma relativity času, který současné lidstvo – zahlcené informacemi a bezduchým konzumem – zamotává do nepředvídatelných pastí.
Snímek Toni Erdmann se s výjimkou prologu a epilogu odehrává v současném Rumunsku. Lze ho chápat i jako svědectví o tamějších postkomunistických absurditách. Ty znázorňuje monstrózní Ceauşescův palác, gigantické nákupní centrum (kde však nikdo nemá na to, aby si tam něco koupil) a hlavně hrdinčina návštěva u venkovských ropných vrtů. V epizodě s ukoptěnými dělníky se naplno ozřejmí podstata její exkluzivně placené činnosti. Jejím důsledkem jsou vyhazovy bezbranných lidí, kteří jsou na každodenním plahočení existenčně závislí.
Autoři filmu se však nad jejich trpkými osudy lacině nedojímají. Mapují je s podobně drsnou autenticitou jako snímky „rumunské nové vlny“ (z těch nejnovějších jmenujme třeba civilní thriller O patro níž nebo drama Zkouška dospělosti), s nimiž je Toni Erdmann v lecčems srovnatelný.
Bukurešť jsem před necelými dvěma roky navštívil, v rámci cesty za mou dcerou, která tam pracovala jako televizní producentka. Neskutečný zážitek znamenala hlavně exkurze po gigantickém Ceauşescově paláci, jenž svědectví o zvěrstvech komunismu v koncentrácích doplňuje o důkaz megalomanie psychopatického diktátora. Má dcera se svým mužem přechodně žila v téměř stejném bytě jako hrdinka filmu. A rozhovory s jejím pošahaným otcem mi – občas až nepříjemně – připomněly naše soukromé debaty. K Tonimu Erdmannovi mám tedy vztah hluboce osobní, což posiluje můj obdiv nad umně gradovaným dějem i fascinujícím podtextem.
Mnohoznačný, zábavný a skvěle natočený film, který Maren Ade realizovala jako svůj třetí celovečerní projekt, je i skvostně zahraný. Sedmdesátiletý Peter Simonischek – pocházející z Rakouska – si zgustnul na divokých vylomeninách, kterými stárnoucí hrdina maskuje své odcizení s dcerou, trýznivou opuštěnost a strach ze smrti.
Famózní je ale hlavně výkon osmatřicetileté Sandry Hüllerové, jež měla mnohem menší prostor pro exhibice než její protihráč. Workoholičku Ines nicméně zahrála jako ženu mnoha rozličných podob – od laskavé a bezchybně upravené fešandy, přes tvrdě vyjednávající a eroticky vyzývavou „šelmu“ po bytost nečekaně empatickou a pokornou. Vzácně kreativní protagonistka balancuje mezi svůdností, odpudivostí a pochopením pro úděl své hrdinky. Jednotlivé vrstvy své figury přitom oloupává jako pověstné plátky cibule, a divákům tak místy vhání slzy do očí.
Své filmy se snažím točit tak, aby v nich zůstal prostor pro diváky a pro jejich vlastní představy, prohlásila režisérka Maren Ade. Ačkoli to zní jako klišé, v případě své novinky naplnila svůj záměr s obdivuhodnou myšlenkovou zralostí i řemeslnou suverenitou. Oscara bych tomuto jedinečnému filmu – plnému osvobozující legrace, křehkého soucitu i nedefinovatelných tajemství – ze srdce přál.
Toni Erdmann. Režie, scénář Maren Ade, Německo/Rakousko, 2016, 163 min.
Komentáře k článku: Zážitek z prozření
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
