Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tragédi
Josífek nikdy nezvedá oči od půllitru, když Jiříček mluví. Musel by odpovídat na otázky a to by bylo stejně zbytečné jako únavné, protože Jiříček nedoslýchá. Po chvíli se Jiříček tak jako tak ztiší, znechucen vlastním monologem. Za ta léta, co se znají, si už stejně dávno všechno řekli. O své vlastní bídě i o nespravedlnosti tohoto světa, který je den ode dne horší a horší. Ani to pivo už není, co bývalo.
V pivnici u divadla mají svůj vlastní stůl. Po dlouhá léta u něj probírali vše, co jim život dal. Život, který z velké části prožili v divadle. V tom velkém a honosném divadle, jež je nejen národní, ale i oblastní. Vyčítali si role a ženy, které si navzájem přebrali, tak dlouho, až na ně žádné role ani ženy nezbyly. Zbyli si jenom oni dva a nezbylo jim než se s tím smířit.
Josífek občas pohledem zkontroluje tramvajové nástupiště, zda se tam netvoří chumel. Jiříček předstírá, že čte Divadelní noviny. Ještě stále doufá, že v nich o sobě najde alespoň malou zmínku. Avšak oči už toho viděly příliš a zeslábly natolik, že nerozluští písmenka. Někdo od vedlejšího stolu se hlasitě rozesmál a Josífek by byl přísahal, že se směje jim. Naštěstí chumel už je dostatečně mocný, aby přivolal tramvaj. Je čas.
Oba běží, seč jim síly stačí. Zakviknou brzdy a před Jiříčkem se zhoupne příď automobilu.
Nevnímá, běží. Mohlo se stát neštěstí, nebýt pohotového řidiče. Ale ostražitý řidič je rozzloben a nehezky huláká na stařičkého chodce. Odpovědí je mu několik ran, které mu uštědřil přibíhající Josífek svou holí, speciálně upravenou pro tyto účely. Řidič klesá k zemi, starci dobíhají ke kolejím, ze zatáčky vyjíždí tramvaj.
Jiříček nastoupí jako první, přece jen je o několik měsíců mladší, a vrhne se střemhlav do schodů. Vzápětí klopýtne a dosedne na tělnatou krásku, sedící hned u dveří. Ta se vyděšeně vysmekne, a upravujíc si šaty, zmizí v zadní části vozu. Hned nato doskočí i Josífek a tramvaj se rozjede. Jiříček obsadí uvolněné místo, Josífek funí nad ním.
Jízda je velmi divoká, samé cukání a drncání, a Josífkovi dá proto hodně práce udržet rovnováhu.
Vyčítavě se podívá na sedící pasažéry, ale ti se tváří, že ho nevidí. To mu připomene, že úplně stejně se tvářili, když stál na jevišti. Byl by je nejraději všechny zpráskal svou pověstnou holí, ale musí se držet obouruč, aby neupadl. Znechucen místními poměry rozhodne se, že raději vystoupí, a sdělí svůj záměr Jiříčkovi. Několikrát své sdělení opakuje, ale nakonec mu stejně nezbude než vytáhnout nedoslýchavého Jiříčka za klopy ven z tramvaje.
Jiříček se zlobí, jízda byla podle něj příliš krátká, ale bylo by snad lepší, kdyby mlčel. Následující poznámku přetne rázné švihnutí hole a po dešti ran se nad vzlykajícím Jiříčkem konečně Josífek uklidní. Když napětí povolí, začnou se oba starci domlouvat na směru své další cesty. Už zapomněli, kam chtěli původně jet, a proto musí vymyslet nový cíl. Vtom však zafouká vítr a uzme Jiříčkovi klobouk. Josífek vztekle trhne hlavou, sám si koupil klobouk o číslo menší, aby se pojistil před rozmary zdejšího povětří, ale teď není čas na výtky a kázání, je nutno klobouk co nejrychleji získat zpět, ať už pojedou kamkoli, bez klobouku nelze.
Dva starci běží za kloboukem jako školáci za kopačákem. Klobouk je stále ve vedení, zrovna prosvištěl branou městského parku. Mladá maminka sleduje celý výjev se zaujetím, těžko říct, komu fandí, ale v duchu se usmívá. Až budu stará, taky si budu takhle užívat, myslí si.
Jen aby ses dožila, změří si ji Josífek a zláme nad ní hůl.
Komentáře k článku: Tragédi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
