Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Zprávy z kraje obrozenců (No. 5)

    Pondělí bylo ve znamení znovu nastupujících veder, jednoho vzrušeného výstupu na problémovém klubu (režisér Adventu Gustav Řezníček považoval výstupy lektorů za příliš akademické a zbytečné, očekával věcné připomínky ke konkrétnímu představení, nikoli přesahovou rozpravu – vtip je v tom, že PC má koncepčně sloužit právě takovým přesahovým tématům), všelijakého tance a jednoho velkého překvapení.

    JH-Klozet-poster

    Desítku tanečních a pantomimických představení jsem nestíhala, ale i tak jsem nabrala pár zajímavých zážitků. Poněkud rozporuplný dojem jsem chytla z two-men show Klozet Společnosti bloumající veřejnosti Turnov. Přiznám se, že mě téma dvou bezdomovců, kteří se perou o nocleh na zrušených záchodcích, příliš nelákal. Nemám moc ráda tahle „špinavá“ témata. Nakonec obávaná špinavost fyzicky nenastala. Prostředí toalet (v původní předloze Katalin Thuróczy se kousek jmenuje Klozet pro služebnictvo a jedná se o zrušenou a tak trochu zapomenutou část domu, kde si udělal bejvák jeden starší pán) bylo do značné míry estetizováno. Nicméně téma samotné a jeho zpracování ve mně nevzbudilo silnější dojem, spíše rozpaky.

    Pochopila jsem to  tak, že vše byla jen jakási schizofrenická či alkoholová vize mladého losera. FOTO archiv souboru

    Pochopila jsem to tak, že vše byla jen jakási schizofrenická či alkoholová vize mladého losera. FOTO archiv souboru

    I když se jedná o hru dosti novou (na scéně budapešťského divadla Merlin byla uvedena v roce 2000), jazyk, jakým promlouvají dva bezdomovci, je značně literární, jaksi nesoučasný a ve výrazech značně krotký. I rozpřádání tématu mi evokovalo spíše období hluboké totality – náznak vyhození profesora z fakulty a odchod jeho studenta navozuje pocit podivného bezčasí konce minulého století a s tím i protestu proti tehdejšímu oficiálnímu způsobu života. Závěr však „hodil“ celý příběh někam úplně jinam: starší bezdomovec se prostě najednou ztratil. Pochopila jsem to tedy tak, že vše byla jen jakási schizofrenická či alkoholová vize mladého losera. Tak nevím…

    JH-jola-zprava-o-projektu-page-001-jpg

    Druhý zážitek byl zcela neočekávaný, velmi silný a autentický. Navíc dal pádnou odpověď na otázku, která se na Hronově letos znovu propírá – totiž, zda děti patří či nepatří na jeviště. V tomto případě jednoznačně patří, protože celá věc by bez nich neměla smysl. Jedná se o projekt pražského Tanečního studia Light Lenky Tretiagové pod názvem Jola (čti džola – ladacky kufr). I když tanec je tu silně zastoupen a stává se organickou součástí celku, jedná se o autentický příběh, a tedy o zvláštně stylizovaný typ dokumentárního divadla.

    Příběh si našel sám život, když do souboru přišel kluk z Himalájí Odzer Stanzin. FOTO archiv souboru

    Příběh si našel sám život, když do souboru přišel kluk z Himalájí Odzer Stanzin. FOTO archiv souboru

    Příběh si našel sám život, když do souboru přišel kluk z Himalájí Odzer Stanzin. Je to jeho příběh, který sám na scéně vypráví. Rozlišuje období před kufrem a po kufru. Ta dvě místa časoprostoru jsou hodně vzdálena, ale právě to odmotávající se klubíčko jeho osobních zážitků je spojuje. V centru dění tedy stojí samotný Odzer. Jeho jinakost je postupně zvědavě přijímána, glosována a s hravostí vytěžována skupinou dětí a teenagerů. V kombinaci projekcí z Himalájí, skupinových tanečních kreací, voice bandových výstupů i sborových písní v exotické řeči se protagonista pohybuje v dobře vybalancované kombinaci autenticity a vysoké stylizace suverénně, ale nikoli exhibicionisticky. Celé půlhodinové představení je tedy nevídaným typem komunitního divadla, které může rezonovat po celém světě jako svědectví o toleranci jinakosti a (těžkostí) sbližování různých kultur. Navíc je to zvláštní, jímavý zážitek, který se vás dotkne jak esteticky, tak emocionálně.

    ///

    Předchozí díly festivalových zpravodajství:

    Zprávy z kraje obrozenců (No. 1)

    Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)

    Zprávy z kraje obrozenců (No. 3)

    Zprávy z kraje obrozenců (No. 4)


    Komentáře k článku: Zprávy z kraje obrozenců (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,