V domě plném vlasů a pavučin
V Semperově opeře v Drážďanech se vrátili k opeře Ericha Wolfganga Korngolda Die tote Stadt (Mrtvé město). V roce 1920 byla poprvé uvedena hned ve dvou německých divadlech zároveň (v Kolíně nad Rýnem a v Hamburku), okamžitě poté v mnoha dalších operních domech včetně MET. A také v Brně (1922), kde se skladatel narodil – svou nejhranější operu, a v ní jednu z nejpůsobivějších operních melodií, napsal ve třiadvaceti letech!
Manuela Uhl (Marietta) a Burkhard Fritz (Paul) spolu s Dětským sborem Semperovy opery FOTO DAVID BALTZER
V Janáčkově Brně však Korngold moc neuspěl pozdním romantismem inspirovaným Richardem Straussem. Senzaci opera nevyvolala ani při druhém brněnském uvedení (2002 v koprodukci s Badisches Staatstheater Karlsruhe, snímek České televize je k vidění na YouTube), kdy šlo hlavně o připomenutí trochu utajeného slavného rodáka, který emigroval a proslavil se filmovou hudbou pro Hollywood. Co bychom čekali, když se u nás jen výjimečně zahraje něco z Richarda Strausse nebo Richarda Wagnera.
Ti jsou naopak doma v Drážďanech. Tamní Staatskapele jejich hudbu hraje na nejvyšší úrovni, což platí i pro současné nastudování Mrtvého města. Dirigent Dmitri Jurowski vyladil provedení do úžasných jemností, rozklenul zvukovou dynamiku od pianissim po fortissima a dal vyniknout jednotlivým skupinám nástrojů. Pamlsek pro uši! Zdejší žestě jsou z kategorie snů. A co nejdůležitějšího – dirigent se neopájel jen hudbou samou, ale v akustické rovině spolurežíroval příběh, modeloval jeho psychologická zákoutí a hrotil ostré akce. Pěvce pak s citem pokládal do orchestrálního a sborového (smíšený a dětský sbor byly perfektně sezpívané a zasazené do proudu hudby) hudebního základu inscenace.
Opera vystačí s osmi sólisty, tady kvalitními, příběh však nesou hlavně dvě postavy. Paul žije vzpomínkami na svou zemřelou ženu Marii, v drážďanské inscenaci je uzavřený do šedivého rozlehlého snad pokoje, snad zdevastovaného kostela. Ta haluzna také evokuje nádražní čekárnu dvěma bočními vchody: však se události pohybují mezi životem a smrtí, v prostoru, kde se čeká na život nebo na smrt a odjet se dá kamkoli. Na podlaze vázy s uschlými květinami, velký obraz zemřelé, v prostoru se ztrácejí křesílka z obýváků nejspíš šedesátých let. Ale všechno se tu brání konkrétnímu časovému určení!
Mrtvým městem jsou v předloze Bruggy, i to je však pro inscenaci irelevantní. Zkoumá se v ní Paulova láska k mrtvé a jeho sexuální vzplanutí k její dvojnici, tanečnici Mariettě. S tou prožije vášnivou karnevalovou fantasmagorii, za přítomnosti jejích varietních spolutanečníků, ona zpřevrací pietní „mauzoleum“ mrtvé Marie, nožem rozřeže její obraz a Paul ji v návalu vzteku uškrtí pramenem fetišisticky uchovávaných Mariiných vlasů.
Korngold na rozdíl od románu závěr příběhu změkčil – vše se Paulovi jen zdálo a právě onou vznosnou árií se vrací do života. Dá se v tom řešení shledat i dobový nástup psychoanalýzy a výkladu snů. Inscenace tuto možnost podporuje jednáním postav, šerosvitným svícením, do něhož sem tam pronikne bočními vchody ostré světlo zvenčí, pavučinami vlasů Marie, které pokryjí celé jeviště, projekcemi – zvlášť působivé je procesí obřích stínů.
Trochu mě překvapilo obsazení Burkharda Fritze do postavy Paula, možná také neměl svůj den a jeho zpívání občas v předivu zvuků zanikalo. Manuela Uhl Mariettu zpívá trochu úzkým, málo barevným hlasem. Ale to nic nemění na jejich vysoké úrovni. A pak – oba výrazem, stylovým operním herectvím, nikoli realistickou posunčinou, ale významovými gesty, pohyby a pohledy, dokonale rozehráli morbidní situace. Sice stále vzpomínám na inscenaci Mrtvého města v Rýnské národní opeře ve Štrasburku (2001) s Torstenem Kerlem a Angelou Denoke (řídil Jan Latham-Koenig, záznam existuje na DVD), ale současné drážďanské nastudování je vynikající. Neváhejte, do Drážďan to není daleko.
Semperova opera Drážďany – Erich Wolfgang Korngold: Die tote Stadt (Mrtvé město). Opera o třech dějstvích. Libreto Paul Schott volně podle románu Bruges-la Morte Georgesa Rodenbacha. Hudební nastudování a dirigent Dmitri Jurowski, režie David Bösch, scéna Patrick Bannwart, kostýmy Falko Herold, světelný design Fabio Antoci, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen, dramaturgie Stefan Ulrich. Premiéra 16. prosince 2017 (psáno z reprízy 21. ledna 2018).
Komentáře k článku: V domě plném vlasů a pavučin
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Ort
K recenzi si dovoluji přidat pár řádků:
libretista ´Paul Schott´ byli ve skutečnosti dva – Erich Wolfgang Korngold a jeho otec Julius, původně právník, později konzervativní hudební kritik. Vymyšleného libretistu pojmenovali Korngoldové Paul, dle hlavní postavy Mrtvého města, a příjmení Schott zvolili dle hudebního nakladatelství. V roce 1920 Julius Korngold už léta psal do renomované Neue Wiener Presse hudební recenze, do Vídně ho i s rodinou obávaný přetáhl Eduard Hanslick. E. W. Korngold tedy poprvé emigroval z Brna do Vídně v kočárku, podruhé z Vídně do Hollywoodu bez. Roli Marietty v MET zpívala Maria Jeritza, tedy Marie Jedličková, která v Brně bydlela vedle Korngoldů. Jestli malého, o deset let mladšího Korngolda vozila v kočárku po blízkých Lužánkách je pravděpodobné, ale nikoliv prokazatelné.
Jiří Ort
07.02.2018 (14.05), , Trvalý odkaz komentáře,