Komedie: Ende, dál to nende.
Následující text bude něco na způsob reportáže. Nikoliv však souhrnné anebo nedej bože objektivní. To by snad ani nešlo. V Komedi se toho ten večer dělo tolik, že každý návštěvník včetně mě byl, řečeno s doktorem Sheldonem Cooperem, pouhou částečkou v mase vířící entropie.
[nggallery id=1 template=slider]
Čas: 15.00
Odcházím z DAMU do Komedie, podívat se, jak to tam šlape. Upřímně řečeno, na první dojem nic moc. Divadelní kavárna je o něco více zaplněná, než by se v horkém centru Prahy a půlce prázdnin slušelo, ale jinak ticho po pěšině. To ještě netuším, že na finálním představení inscenace Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, které se právě dohrává v sále pode mnou, je asi třikrát víc lidí, než kolik je oficiální kapacita sálu. Podle pozdějšího svědectví zúčastněných herců i diváků teplota v sále vyšplhala na krásných šedesát stupňů, zasloužilý hasič, co v každém lepším divadle dohlíží na bezpečnost, v hrůze dezertoval, na konci se bouchalo šampaňské a vůbec to bylo všeobecně dobrý. Po pár minutách se tedy odebírám za dalšími povinnostmi.
Čas: 19.00
Tak to už je jiná káva, říkám si, když se podruhé blížím ke Komedii a už z dálky to tam hučí jako v úle. Na baru to vypadá, jako když na Vánoce v roce 1978 přivezli pomeranče, a opatřit si sklenku vína znamená buď obrnit se buddhistickou trpělivostí, nebo hezky po česku zúročit kombinaci ostrých loktů a známostí ve frontě. Obě varianty mi připadají tak trochu kách, proto využívám služeb blízké asijské večerky, kde nabízejí studené bílé s klokanem za příznivé ceny. Jestli budu potřebovat vývrtku, se ani neptají, asi dnes nejsem první. Vybaven vínem jdu pozorovat cvrkot. Dole na šatně prodávají plakáty z představení, trička (zakoupeno, 1 kus) a odznáčky s portréty herců. Na zaplněném baru neznámý mim se svojí trupou rozjíždí improvizační představení. Improvizaci (došlo-li k ní) jsem neviděl, zato mohu reportovat, že dotyčný umělec měl na sobě apartní kostým vampýrsko-sadomasochistického střihu. Po vysoce artistní vsuvce se u východu do pasáže dává dohromady kapela, v jejímž osazenstvu indentifikuji Vladimíra Polívku a Jakuba „Ibyška“ Bara. Střih. Stojím v už zcela zaplněné pasáži a nový umělecký šéf kladenského divadla Daniel Přibyl mi zaníceně vypráví o knize, kterou si prý musím přečíst – tématem jsou politické kampaně a protestní hnutí jako divadlo. V tu chvíli se za našimi zády ozývá jakýsi šrumec – sedmá velmoc v podobě přenosového vozu ČT právě dorazila. Na záznam pořadu Události, komentáře, ve kterém spolu živě mluvili Dušan D. Pařízek a pražský radní pro kulturu pan Novotný, se dívám druhý den. Pan radní v něm ujišťuje režiséra Pařízka, moderátora i diváky, že za jeho úřadování by jistě Komedie nezanikla. To jsme, pane radní, rádi.
Čas: 23.30
Prostorové možnosti divadla jsou s definitivní platností překročeny a osazenstvo baru a foyer postupně sublimuje do okolního veřejného prostoru. V Lazarské ulici sedí několik desítek lidí na chodníku a začínají narušovat plynulý chod nočních tramvajových linek. Náhodný kolemjdoucí, muž pravděpodobně australské národnosti, se mě dotazuje, co se tu jako děje. Na vteřinu mám škodolibé nutkání mu odvětit, že zde právě proběhl tajný koncert Rolling Stones čistě pro zvané, ale nakonec odpovídám pravdivě: dělo se toho tu za posledních pár let spoustu a dnes to končí, tak se slaví. Australák vážně pokýve hlavou, přeje pěkný večer a mizí směr Újezd. Vteřinu poté doráží herec Jiří Štrébl, který právě dohrál představení na Pražském hradě, a žádá si pro sebe přísun kvalitních destilátů, aby prý všechny dohnal. Jiří odchází do jámy lvové a já si všímám tří nákladních taxíků, do kterých další člen souboru, herec Stanislav Majer, lifruje svazky dřevěných latí. Záhy se dozvídám, o co se jedná: latě jsou nařezané z dekorace k představení Spílaní publiku a vozy taxislužby je odvezou na Střelecký ostrov, kde budou spáleny.
Čas: 24.00
Úderem půlnoci sjíždí mříže, které oddělují vchod z pasáže a Lazarské do Komedie. Jedna striktní etapa českého divadla definitivně končí.
Čas: Hodina mezi psem a vlkem
Na špici Střeleckého ostrova se tísní asi sto lidí a další pořád přicházejí. Pár metrů od vody hoří vatra, přikrmovaná úhledně nařezanou dekorací. Jsou tu všichni: ansámbl, vedení, produkce, kamarádi a kamarádi kamarádů, bezdomovec Honza, co bydlí pod nedalekým mostním obloukem a přišel se podívat, i katastrofálně opilá snad Španělka, která je v tom naprosto nevinně a nemá ani šajn, kde se to ocitla. Kdosi pouští na přenosný audiosystém drum’n’bassový a dubstepový hity. Obraz, který si z toho večera budu pamatovat: uprostřed všeobecného hlaholení a rozpustilosti stojí Dušan Pařízek tiše u ohně a rituálně, pomalu a jednu po druhé do něj cosi vhazuje – snad vizitky? Hluk a narušování spánku spořádaných občanů je čím dál intenzivnější a já ze své zkušenosti účastníka mnoha ilegálních freetekno parties očekávám brzký příjezd chrabrých mužů zákona. Heslo „Pomáhat a chránit“ se přece nejlépe demonstruje pomocí pendreků na hřbetech nezvedených živlů. Nestane se ale nic – možná to nikdo tentokrát nenahlásil, možná měli policejní melody boys pro jednou příkaz nechat tenhle konkrétní mejdan v klidu proběhnout… Každopádně jedeme dál, močálem černým. Část přítomných dam se vrhá do Vltavy, někdo další chce plavat až k Sovovým mlýnům a zpátky a Jiří Štrébl s Ivanem Acherem to celé fotí. Anna Hrnečková, produkční Pražského komorního divadla a absolventka asi osmi vysokých škol mi vypráví o tom, jak učila v šesti tisících metrech nad mořem nepálské děti hrát divadlo. Výše zmíněná španělská (nebo snad finská?) slečna to definitivně nezvládá a explozivně zvrací do matičky Vltavy. Malostranské střechy se zase začínají propalovat do blednoucího nebe a mně je jasný, že už musím domů. Když se tam konečně dokodrcám, otevřu si, jak je v mojí generaci zlozvykem, ještě facebook. Nějak tak automaticky mám pocit, že bych měl prožitý večer a noc veřejně zhodnotit (a jako už mnohokrát ignoruji tichý, ale úporný vnitřní hlas, který mi radí, že na moje názory a výlevy, zejména jsou-li psané v šest ráno, není nikdo zvědavej). Po krátké úvaze nakonec napíšu status, kterým bych tento text rád ukončil, protože jakkoliv je snad banální, asi nejlépe vystihuje můj pocit z oné noci v půlce prázdnin: Totální respekt pro celej gang z Komedie. Jestli končit, tak takhle.
Komentáře k článku: Komedie: Ende, dál to nende.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marc Lusti
hele, jako bych tam byla. Dobrý. Co takhle nějakej ten sentiment k začátku nové sezóny, ať už kdekoli?
20.09.2012 (18.31), , Trvalý odkaz komentáře,