Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Dobrý den, jedete na festival? (No. 4)
Pábitel Bohumil Hrabal se na programu vystřídal s geniálním skladatelem Bohuslavem Martinů a před půlnocí si pět klaunů během Přecházení udělalo rozpočítadlo z Hamletova monologu. Když jsem Hradec Králové v půli festivalu opouštěla, na scénách Divadla Drak a Open Air byla k vidění Ronja, dcera loupežníka nebo Tři malá prasátka, o své Dobrodružství se s dětmi podělili tygr, liška a pes, a v šapitó se držela Hodina modrých slonů. Ze sedmadvaceti položek programu jsem si vybrala představení Pábitelé Činoherního studia Ústí nad Labem, Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova Horáckého divadla Jihlava a Přecházení z repertoáru klaunského divadla Squadra Sura.
Záznam ústeckých Pábitelů běžel v dubnu na internetu a měl místy tak sugestivní atmosféru, že člověk skoro cítil vůni šminek. Očekávání tedy bylo značné. Ze dvou verzí inscenace – open air pro koupaliště a studiové pro kamenné divadlo – se na REGIONECH hrála ta druhá. Jeviště Studia Beseda se proměnilo v hospodský sál s funkční pípou a diváci se usadili v bezprostřední blízkosti. Základem koláže je ranná povídka Bambini di Praga, proložená monology všudypřítomné postavy autora (Jaroslav Achab Haidler), kterou režisér David Šiktanc a dramaturgyně Tereza Marečková definují skrze pozdní Dopisy Dubence. V úvodním školení party pojišťovacích agentů Opory ve stáří se načrtnou dodnes platné strategie prodeje a od tohoto výchozího bodu se odvíjí konfrontace „šmejdů“ s jejich slabostmi a svědomím. V mikrosvětě dobové putyky se city zapichují řeznickým nožem a melou do párků (protože nebesa nejsou humánní), aby se vzápětí reinkarnovaly do ušlechtilejší formy. Ušetřen nezůstane ani Hrabal, když stroze reflektuje svoji tvůrčí existenci v mantinelech totalitního režimu. Mlčení znamená souhlas, jenže on je na světě přece proto, aby napsal Příliš hlučnou samotu. Tvůrci inscenace ho na vysvětlenou ztotožní s Božím dítětem-starcem, které se ve své posedlosti tvorbou chová jako král bláznů. Estetizovaná grotesknost lidství by nebyla možná bez typově pestrého hereckého souboru. Činoherní studio disponuje v tomhle směru obrovským potenciálem. Za všechny jmenuji alespoň Petra Uhlíka a Andreu Bereckovou, aktéry smyslné, a současně poetické razítkovací scény. Rytmus inscenaci udává přímo na scéně jazzband autora hudby a kapelníka Michala Vejskala. Song agenta Bucifala (Adam Ernest) s refrénem Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky, interpretovaný s existenciální naléhavostí, vám utkví hned na první poslech. A protože na něm stojí trailer k Pábitelům, můžete si ho později pouštět z youtube po libosti. Ústecké pábění s veškerým tím usilováním o zakázané má metafyzický přesah, který (na rozdíl od jiných zavedených interpretací) nekončí u pěny na pivě.
Po vrstevnaté intenzivní sondě do Hrabala nabídla dramaturgie festivalu na hlavní scéně inscenaci Horáckého divadla Jihlava Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Dala tak podnět jak ke srovnání dvou rozdílných přístupů k autobiografické látce, tak k zamyšlení nad rozdíly v psychologii osobnosti dvou uměleckých velikánů. Dramatický epos autora a režiséra Dodo Gombára detailně mapuje vlivy, které utvářely hudební cítění jednoho z našich nejslavnějších skladatelů, a laikovi napoví víc než odborné analýzy muzikologů. Martinů vyrůstal v bytě na věži kostela v Poličce a přiznával, že stále hledá onen prostor a přírodu, nikoli malé zájmy lidí. Pohled z odstupu se snaží nabídnout i Gombár. Představitel titulní role Jakub Škrdla je oblečený v šedém pánském obleku od kolébky po hrob. Komisní kostým v kontrastu se zvnitřnělou dětskou radostí a zaujetím je docela vtipnou interpretací malého dospělého, tedy nadaného dítěte-podivína, zabraného do vlastního světa. Oproti Bohuslavovým vizím a touhám se všechno ostatní jeví celkem nepodstatné a jeho emoce se často omezují na úroveň konstatování skutečností, ať už jde o studijní problémy na konzervatoři, uvedení opery Julietta nebo matčinu odměřenost. Gombár si důsledně drží odstup od jakýchkoli soudů a soustředí se na ilustrování osobní výpovědi. Líčení partnerského života dokonce přenechává postavě skladatelovy manželky Charlotte (Šárka Čermáková) a to víceméně platí i pro vztah Martinů s Vítězslavou Kaprálovou (Sára Venclovská). Životní příběh hudebního génia rámuje přítomnost jeho současníka a dalšího slavného rodáka z Vysočiny, malíře Jana Zrzavého (Josef Kundera). Velkoformátová kopcovitá scéna s kostelíkem jako by vypadla z jeho obrazu. Samotná postava a její pantomimické komentáře mě ale spíše rozptylovaly a po určité době vyloženě vadily. Avantgardní pták-anděl strážný, který se pohybuje na pozadí, by mi pro zcizující efekt v téhle rapsodii úplně stačil.
Navštívit po dvou a půl hodinovém představení ještě noční klaunskou performance se může jevit jako čirý divácký masochismus, ale proto přece na REGIONY jezdíme. Rozptýlení na závěr náročného (a mého posledního) festivalového dne obstaralo Přecházení klaunského divadla Squadra Sua v režii Belgičana Joseho Houbena a Veroniky Poldauf Riedlbauchové. Všechno začíná sakem, protože sako přece dělá člověka 21. století. Nejprve se z mystického příšeří vynořují roboticky kráčející muži. V hypnotizujícím rytmu evoluce se točí v kruhu, dokud si jeden neoblékne sako, zavěšené nad scénou. Soukolí se zadrhne a odstartuje precizně vystavěná groteska. Pět homo office sapiens na špici vývojové řady znovuobjevuje kořeny existence, techniku pohybu a zkoumá využití předmětů. Jinými slovy, potomci Mr. Beana podrobují sami sebe antropologickému výzkumu. Odpověď na zásadní otázku to be, or not to be se možná skrývá v kýblu a hladina testosteronu se poměřuje tyčí od smetáku. Mimochodem, honička s rotujícími plechovými vědry, zavěšenými nad jevištěm, patří k vrcholným momentům. Sebenáročnější interakce probíhá s neuvěřitelnou lehkostí a každý gag je perfektně dotažen – od pohybově náročných kreací přes slovní žonglování se slavným monologem až po jemnou mimiku. Vždy, když se klaunský Hamlet-stroj synchronizuje v nové funkci, dojde v soukolí k další anomálii. A tak se zkouší nová cesta. Prosazování individuality v teritoriální tlačenici je také zapeklitá věc. V unifikovaném obleku s maskulinitou neprorazíš. Protagonisté proto útočí na divačky pohybovými kreacemi, hodnými striptýzových tanečníků. Lukáš Houdek, který odehrál představení se zafixovanou levou rukou, si pro změnu uzurpoval roli kmenového intelektuála. Handicap se vůbec stal důvodem ke vtipným improvizacím, takže nelze s jistotou říci, zda se skutečně jedná o improvizaci, nebo zda je handicapovaný jedinec součástí koncepce. Každopádně to bylo mimořádné představení.
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Dobrý den, jedete na festival? (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
