Smrt pamětníků
David Jařab se po pěti letech vrátil k pražskému rodákovi Johanesi Urzidilovi, spisovateli z okruhu pražských německy píšících autorů. Tehdy na půdě domovského Divadla Komedie úspěšně zinscenoval Urzidilovu povídku Weisenstein, nyní v prostoru Nové scény uvádí pod názvem Kvartýr povídku Poslední zvonění. A i tentokrát zůstal věren svému typickému divadelnímu vyprávění a „komediové“ poetice, která leckoho nechává v úžasu a jiného zas nebetyčně irituje. Pokud se však divák neukvapí a s kritikou vyčká, zjeví se mu představení překvapivých a originálních divadelních fines a zejména pozoruhodné práce s časem vyprávění.
Natálie Řehořová, Matěj Nechvátal a Jana Pidrmanová FOTO MARTIN ŠANDERA
Právě na popis poměrně komplikované prolínání časových rovin je stavebním kamenem inscenace – bez ně by byla redukována na stokrát recyklovanou historii několika obyčejných lidí uprostřed válečné vřavy a totální destrukci lidských hodnot. Svou nevyzpytatelností se však zacházení s časem stalo produktivní platformou pro nejrůznější dramatické detaily, jakým bylo třeba vyhnutí se explicitnímu scénickému zmlácení Gerstengranneho (Jiří Černý) tím, že si sám červenou barvou natřel obličej, načež padl k zemi.
V Kvartýru „doba nejistoty“ začíná vzpomínáním služky Mařky (Natálie Řehořová) na odchod pánů (Jana Preissová a Jan Kačer). Do země se začínají stahovat nacisté a Mařce zůstal na krku celý byt a deset tisíc korun. Aby nebyla sama, nastěhuje si k sobě svou sestru Jožku (Jana Pidrmanová), která se brzy sblíží s esesákem Flaschenkopfem (Martin Pechlát, alt. Matěj Nechvátal). Ten se do kvartýru nastěhuje a společně Mařku komandují a likvidují ostatní obyvatele domu.
Nejslabším článkem inscenace jsou herecké výkony. Pravda, dominující monolog Mařky v podstatě nedává ostatním postavám příliš prostoru pro rozvoj. Za jeho zvládnutí je třeba Řehořové smeknout, ale umím si představit, že zejména v závěru by její přerod z naivní holky od krav v ženu tvrdě zkoušenou válečnou realitou mohl být mnohem intenzivnější a přesvědčivější. Napínavější byla Jana Pidrmanová v roli Jožky. Na startu v podstatě stejně naivní a lehkovážná, i když nadrzlý protiklad té „starší, tedy dospělé“ sestry. Její nečekaně rychlá a intenzivní proměna ve svini, jež zcela chladně přijímá esesácké chování i uvažování a která se nebrání ani totální destrukci rodinných vazeb, byla pozurohodná. Jinak postavy působily spíše dojmem, že se náhodou octly ve zcela neznámém světě a teprve se s ním seznamují.
Pocit odplombování Pandořiny skříňky času konzervujícího události, které by bylo nejlepší nechat spát, umocňuje vedle nelinearity děje také samotná scéna nepřipomínající ani tak druhorepublikový byt jako spíš normalizační hotelový pokoj. Na něj jsou po čas představení lightdesignově promítány pohybující se světelné fleky a šmouhy navozující dojem sledování dobového filmu.
Překotné vyprávění hlavní postavy, infiltrovaná estetika sedmdesátých let či lightdesign poničeného filmu – to vše směřuje k chápání Kvartýru jako rozpomínání. Jako poukázání na fakt, že to nebude trvat dlouho a pamětníci největších hrůz moderního západního světa už nebudou mezi živými a paměť bude pomalu mizet, trhat se, až nakonec zase přijde někdo, kdo to všechno zpochybní, a nebude nikdo, kdo by mu oponoval.
Národní divadlo – Johanes Urzidil, David Jařab: Kvartýr. Režie a scéna David Jařab, dramaturgie Iva Klestilová, kostýmy Sylva Zimula-Hanáková, hudba Petr Haas. Premiéra 13. března 2014 na Nové scéně.
Komentáře k článku: Smrt pamětníků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
