Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 227)

Premiéru dramatizace románu Karla Schulze Kámen a bolest jsem si chtěl dát pod stromeček. Nedal. Představitele hlavní role Jana Grundmana při generální zkoušce potkala nehoda. Zlomenina patní kosti si vyžádala dva měsíce intenzivní léčby.

Vrátil jsem se z odložené premiéry. Byla zvláštní, vlahá. Diváci nadšením neoplývali…  Přemítám, co jsem to vlastně viděl. Historizující fresku, koláž výstupů, nebo mnohomluvný komiks…?

Karel Schulz psal román Kámen a bolest v těžkých dobách hitlerovské okupace. Do řádků o vrcholném období italské renesance a jeho dvou géniů, Michelangela Buonarroti a Leonarda da Vinci, vepsal svou touhu po svobodě. Žel, osud mu dovolil dokončit ze zamýšlené trilogie jen první díl a dvě kapitoly druhého.

Listuji programem a čtu: Divadelní adaptace přední české autorky Lenky Lagronové pracuje především s dramatickým potenciálem kontrastů a protikladných sil, které byly základem dynamické renesanční doby, ale také Michelangelova osobního a tvůrčího vývoje. Klade naproti sebe moc církevní a světskou, tvůrčí svobodu a podřízení se donátorům, radost a bolest, krásu fyzickou a vnitřní.

Obrovité kvádry bílého kamene rozestavěné po jevišti připomínaly mramorový lom. Klepání kladívek a praskot pukajících desek skály v hudebním podkresu navozovaly atmosféru neklidu doby. Po dřevěných žebřících se herci šplhali na vrchol skalnaté stěny, bělostné hranoly padaly na jevištní plochu jako kry pukajícího ledovce. Polystyrenová lehkost dodávala pádům kašírovanou váhu. Kvádry se daly přenášet. Iluze lámající se doby byla dokreslována romantickým kostýmováním herecké družiny. Stůl a schůdky opatřená pojízdná tribunka z dřevěných latěk ladily dění v kinetický obraz časů minulých… Mluvené texty, mnohdy posilované mikroporty, s sebou nesly autorův knižní patos. Repliky rozprostřené do členitého jevištního prostoru a na boční balkony sálu ztěžovaly divákovu dějovou orientaci.

Dramatizace románů je obtížná. Jejich dějová a myšlenková šíře přenosem do jevištní podoby utrpí. Bylo tomu tak i tentokrát. Historický rámec i zpodobnění osudů hlavních postav se staly zploštělými črtami.

Promítám si v duchu jednotlivosti. Mladý Michelangelo v podání Jana Grundmana nervně pobíhá mezi kvádry, lepí na ně své kresby. Jeho podávanou ruku honorace odmítá. Je jako blecha v zemi kolosů. Předností malíře, sochaře, architekta je rychlost myšlení a pohybová mrštnost. Skřítkovská čepice zdobí umělcovu hlavu. Světským danostem rozumí nerad. Naivnost se u něj snoubí s tvrdohlavostí a záblesky geniality.

Kultivovanou mluvou a impozantním zjevem prezentoval Jan Grygar postavu Papeže zjevujícího se na vyvýšených místech divadelních konstrukcí. Shlížel na hemžení Florenťanů s mocichtivou chytrostí rozeného vládce. Petr Bláha s osobitou noblesou ztvárnil zášť renesančního seladona Soderiniho vůči Medicejským. Ve slušivém klobouku, s povisle blýskavou náušnicí a s umně provedenou trhlinou kalhot na pravém kolenu cedil své jedovatosti mezi florentskou elitu a vedl vyvýšené rozpravy s papežem. O ženách se v inscenaci hovoří většinou pejorativně. Jedinou živoucí a jednající je Maddalena. Poslušná přání svého otce, obdivovatelka umění a snad i platonická ctitelka Michelangela. Takto plaše a něžně ji hrála Magdalena Tkačíková.

Za nejkrásnější okamžik inscenace považuji tvorbu piety. Maddalena usedá na bílý kvádr. Michelangelo jí halí hlavu šedavou rouškou. Svléká košili a ulehá Maddaleně do klína v podobě mrtvého Ježíše. Oba strnou. V těle nevinné dívky se probudí cit. Klíčící rašení je jí nepříjemné. V rozpacích se od svalnatého sochaře vzdaluje…

Zajímavou postavou příběhu je Savoranola interpretovaný Bedřichem Výtiskem. Mnich bojující za očistu církve fanatickým běsněním svých kázání se do jisté míry dá ztotožnit s jezuitskými praktikami. Jeho nenávist k hříchům kléru je veliká, ale zároveň i nepochopitelná, protože zkaženost církve není divákům dostatečně představena. Působil jako Čechům nevalně známý páter Koniáš. Jeho oběšení v divákovi nevzbuzovalo lítost, spíše se stalo nutným odstraněním zla.

Postavu dobromyslného starce Leonarda da Vinci vytvořil Vladimír Krátký. Jeho sdělení měla zřetelnost a logiku moudrého muže. Prezentoval vynálezy – padák, křídlatý letoun-kluzák i první helikoptéru s dětinskou rozkoší. Dva muže šlechtického rodu Medicejských – Lorenza a Pietra hrál Martin Sláma. Lorenza vykreslil v obrysech vznešené moudrosti, Pietra v poloze potrhlého, poskakujícího tetřeva hlušce, toužícího po válčení. Hereckou zkratku zvolil i tvůrce Machiavelliho, významné osobnosti renesance, hostující Tomáš Kobr. Působil však dojmem člověka nevěřícího ve své schopnosti. Francesca, věrného Michelangelova přítele, zdárně vystihl Jakub Šafránek. Bystrý, mrštný, o sobě pochybující umělec, vždy ochotný pomoci. Nevelká, dobře ztvárněná role. Scarlatti Romana Blumariera metal kozelce, drnkal na mandolínu, smál se smíchem božského Wolfganga a řeřavým hlasem komentoval situace. Jeho kejklení se však divácké odezvy nedočkalo. Mistr v podání Jaroslava Kuneše se stal symbolem inscenace. Mluvil do všeho, unikalo mi však občas co…

Za největší problém inscenace lze považovat nedotaženost hraných příběhů. Děj tak neměl potřebnou plynulost.

Programovaná témata vztahu duše a díla, identity a svobody tvůrčí individuality jsem v představení nenašel. I když jsem snahu měl. Působilo jako kolorovaná ilustrace a nápověda k četbě Schulzova románu Kámen a bolest…

Brno – Komín, 6. 3. 2017

Národní divadlo Brno (Divadlo Reduta), Brno – Karel Schulz, Lenka Lagronová: Kámen a bolest. Režie: Marián Amsler, dramatizace: Lenka Lagronová, dramaturgie: Marie Špalová, dramaturgická spolupráce: Petr KlariN Klár, scéna: Juraj Kuchárek, hudba: Ivan Acher, kostýmy: Marija Havran. Osoby a obsazení – Michelangelo: Jan Grundman, Machiavelli: Tomáš Kobr, Francesco: Jakub Šafránek, Scarlatti: Roman Blumaier, Maddalena: Magdaléna Tkačíková, Mistr: Jaroslav Kuneš, Lorenzo/Pier Medici: Martin Sláma, Soderini: Petr Bláha, Savonarola: Bedřich Výtisk, Leonardo: Vladimír Krátký, Papež: Jan Grygar. Premiéra 5. 3. 2017, Divadlo Reduta, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 227)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ